útržky z poezie

Anna Barkovová
(* 16. 7. 1901 – 29. 4. 1976)
Ruská novinářka, spisovatelka a básnířka. Kvůli své neústupnosti, otevřenosti i lesbické orientaci přišla již na konci 20. let o možnost publikovat a roku 1934 byla odsouzena k pěti letům v pracovním táboře; znovu byla zatčena roku 1947 a 1956, kdy opakovaně skončila v gulagu. Roku 1967 se díky intervenci Alexandra Tvardovského a Konstantina Fedina mohla konečně vrátit do Moskvy, kde také poměrně neznámá a v chudobě zemřela.
Oficiálně začalo dílo Anny Barkovové vycházet až v 90. letech po otevření archivů KGB; vybraná báseň v překladu Radky Rubilinové je z nedávno vydaného výboru 8 hlav šílenství (PROSTOR). Pod stejným názvem vzniká o Anně film v režii Marty Novákové.

Z ruštiny přeložila Radka Rubilinová

Z angličtiny přeložila Sylva Ficová

Z ruštiny přeložil Norbert Holub

Josif Brodskij
(* 24. 5. 1940 –  28. 1. 1996); ruský básník, disident, literární kritik, překladatel Czesława Miłosze a Johnna Donnea a nositel Nobelovy ceny za literaturu; v 60. letech byl za svou „pornografickou a protisovětskou“ tvorbu zavřen do psychiatrické léčebny a následně odsouzen k nuceným pracím a roku 1972 vyhnán ze země. S pomocí anglického básníka W. H. Audena emigroval do USA, kde přednášel na univerzitách. Pochován je v Benátkách, na stejném hřbitově jako Igor Stravinskij či Ezra Pound.

Z angličtiny přeložila Sylva Ficová

(Dušan) Charles Simić

* 9. 5. 1938; významný americký esejista, básník a překladatel ze srbštiny a němčiny. Pochází z Bělehradu, v 16 letech emigroval spolu s rodiči do USA, studoval na Newyorské univerzitě a dnes působí jako emeritní profesor literatury a tvůrčího psaní. Píše eseje o jazzu, výtvarném umění i filozofii a je laureátem řady literárních cen, včetně Pulitzerovy.

Pořád mě tvoř a tvoř, seč jsi,

toč se mnou na hrnčířském kruhu,

jsem barevnější a svěžejší,

když Život krk mi tiskne ztuha.

Ať v cokoli se proměním…

Smrt ze mě mít jen hlínu chce,

budu však džbánkem skleněným,

když zafoukáš mi do srdce;

jak dětská káča vkroužit k nim,

k Tvým vzdušným síním blankytným…

Ať dál se tvoří tento svět,

i ve svátek, i k rozloučení.

Vstříc Tvému dechu, v odpověď

Ti stromy šumí haluzemi. 

Z ruštiny přeložila Jana Štroblová

Jelena Andrejevna Švarcová 

* 17. 5. 1948-11. 3. 2010; ruská překladatelka a básnířka, představitelka leningradského undergroundu. Její poezie mohla až do roku 1989 let vycházet jen v samizdatu a v zahraničí. Její první sbírka tak vyšla v Paříži a Mnichově. Získala několik zahraničních literárních cen a navštívila i Festival spisovatelů v Praze. Vybranou báseň přeložila Jana Štroblová, která se rovněž podílela na přípravě nedávného českého vydání výboru z esejí a básní Jeleny Švarcové v nakladatelství Pulchra, který vyšel pod názvem Viditelná stránka života. Život na mořském dně. 

Nikdo nejedl takové jahody
jako my dva
to parné odpoledne
kdy jsme seděli na zápraží
otevřených balkónových dveří
tváří k sobě
tvá kolena mezi těmi mými
modré talíře v klínech
lesknoucí se jahody
ve spalujícím svitu slunce
namočili jsme je do cukru
dívali se přitom na sebe
a s hostinou před námi
nespěchali
prázdné talíře
odložené na kočičích hlavách
s dvěma překříženými vidličkami
a já se k tobě sklonil
jsi tak svěží v tom vzduchu
v mé náruči
jak opuštěné dítě
v mých vzpomínkách
chuť jahod
z tvých lačných úst
zase si lehni
ať můžu tě pomilovat

ať se slunce opře
do naší zapomnětlivosti
celá hodina
prudkého žáru
a letní blesky
na Kilpatrickových kopcích

ať talíře omyje bouře

překlad Sylva Ficová

Edwin Morgan
* 27. 4. 1920-17. 8. 2010; jeden z nejvýznamnějších skotských básníků 20. století, autor milostných i hravých básní, profesor anglické litertury a překladatel Majakovského, Pasternaka, Rostandova Cyrana, Préverta i staroanglického eposu Beowulf.

Duben a ticho

Jaro se pustě prostírá.

Temně sametový příkop

se mi plazí po boku

a nezrcadlí nic.

To jediné, co svítí,

jsou žluté květiny.

Nesu se ve svém stínu

jak housle

v černém futrálu.

To jediné, co chci říct,

se třpytí z dosahu

jak stříbro

v zastavárně.

Tomas Gösta Tranströmer
* 15. 4. 1931-26. 3. 2015; švédský psycholog, překladatel, básník a laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2011. Jeho dílo se hojně překládalo už od sedmdesátých let a vyšlo ve více než šedesáti jazycích, v českých zemích se však dosud objevovaly jen ukázky v literárních časopisech.
Vybranou báseň přeložil Václav Jaromír – nabízí zajímavé srovnání s verzí Milana Richtera a Víta Janoty, která pod názvem „Duben a samota“ vyšla letos v březnu v prvním českém knižním výboru Tranströmerovy tvorby Přijde smrt a vezme míry. 

Píseň

uvízl jsem v zácpě v taxíku,
což je typické,
a nejen pro moderní život

po mřížoví mých nervů se škrábe bláto:
musí milenci Erota končit s Venuší?
muss es sein? es muss nicht sein, říkám ti

tolik nesnáším nemoci, jsou jak obavy,
které se vyplní,
a nesmí se prostě nikdy stát

ve světě, kde můžeš být ty,
moje lásko,
se nám nemůže přihodit nic zlého, to řekni ty mně

Frank O’Hara
* 27. 3. 1926-25. 7. 1966; americký výtvarný kritik, kurátor Muzea moderního umění (MoMA), vášnivý klavírista a básník. 

Sonet II

Mám uvěřit, že kdybych umřela ti,
tvůj život o ten můj by méně byl?
Že pocit sluneční bys nechtěl znáti,
když pro mne zhas by a pak zahalil

hrobovou černí obličej můj bílý?
Já skoro lekla se, žes moh to psát.
Jsem věru tvá. Ale tak velká milý?
Směla by tedy tobě nalévat

má třesoucí se ruka víno tvoje?
Pak dost už snů o smrti bez pokoje,
Pak miluje mne a zahrň v jas a veď!

Co velkých žen už pro to s nadějemi
svrhlo svůj lesk… Já ale zradím, hleď,
blizoučké nebe kvůli tvojí zemi.

Elizabeth Barrett Browning
*6. 3. 1806-29. 6. 1861; anglická romantická básnířka a překladatelka Aischyla či Heinricha Heinea. Jedna z mála autorek, která si ve své době získala jméno i v zámoří. Vybraná báseň je 23. z Portugalských sonetů/Sonnets from the Portuguese, sbírky, která poprvé vyšla před 165 lety. Překlad je od Vladimíra Holana, který oproti originálu sonet nejen rozdělil na sloky, ale označil ho i jiným číslem. 

Kohout se chvástá na hromadě hnoje
a slípky paběrkují na dvorku.
Nejmladší z rodu cídí motorku.
Strýc tahá pytle s vápnem do pokoje. 

Holubí sněm se sešel za komínem.
Králíci tančí dupák. Ve stáji
masařky koňské žíně větrají.
U válu s těstem heká hospodyně. 

V sobotu bude baráčnický bál.
Přijedou vojáci – a snad i Zíma.
Dědeček načal demižón. Teď klímá.
Na obrazovce duní seriál.
 

(Džbán bez ucha, 1983)

Mraky rychleji než já
slunce zaclánějící,
mraky rychleji než já
slunce vydávající,
mraky větrem hnané,
srdce milované,
srdce v nás. 

A dny rychleji než já
světu k smrti kynou,
a dny rychleji než já
zpívající jinou,
srdce podupané,
braň je, jeho Pane,
už je čas.
 

(Milosrdenství, 1947)

Převracím rýčem zem,
když tu zčistajasna
se přižene divous.
Popadne moji modrou blůzu
a vyhrne mi ji i s košilí do půli zad.
Pak jeho rozevlátá divá postava
zlostně zabuší do lesního kraje
a zbyde po něm jen
oblak rozlétlého listí
v šedomodré obloze.
 

(Roční doby, 1973)

Špalky
různě tlusté
jak svazky knih
složené podél zdí 

stačí jen táhnout a číst 

řekl sis
že z nich před zimou
zkusíš znovu složit stromy
 

(Skříň, 2010)

zvláštní
jak málo vidíš vesmír
z okna knihovny 

zpod borovic za sídlištěm
stoupají těžké mraky
někdo položí knihu a dívá se 

i mraky se občas kouknou
skrz
za oknem tak jako tady
defilují galaxie 

tiše
blíže než se zdá
 

(Podolí, 2013)

Šlo by říci
Čas je oheň
stravující tělesné
Šlo by říci
Netrpělivosti je rakovinné
obrůstání lásky
A je dobré a záchovné
radostně mlčet k trvání
neústupně překonávaných
nástrah zla 

(Na doslech plamene, 1984)

Jizva srážky, záměrná jak rozum, dí:
– Jsem ranou, tedy poutem, mnou snoubíte se, samotářští blázni. –
Ale kosmické planiny tonoucí v povodni čísel,
a natáčené na hřídele, jejichž chod neznám, ni smysl,
ale dráhy, kde se jako neštěstí válejí planety s vlajícími vlasy,
v odveť: – Jsi jen, že jsme se střetly. – 

(Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, 1929)

Zas se dnes ve mně prochází
to nenasycené zvíře.
Sedí tam, číhá jak rybář na hrázi
na kořisť chvíle.
O sousto se uchází
tak zarputile,
jak by mělo umřít hlady:
„Nasyť mne – i já jsem tady! 

Leta mne vězníš v skrýši,
žádné sousto hlad můj neutiší.
Samotu jsi strašnou měla
a přec jsi mne odháněla.“ 

Ubohá šelmo,
ubohé zviřátko ve mně,
přitul se ke mně,
zatni zuby,
skrč se tam zas,
ať nikdo nevidí tady
umírat nás
hlady. 

(Večery, 1929)

Píseň končí
Bůh řídí let poštovních holubů
Zalehni tedy do chladné trávy
Brzo je unaven Ahasver
Přilož studené prsty na mé spánky
Píseň končí 

Na výstrahu budoucím
Odkážu malým pionýrům
Jako odstrašující příklad
Svůj rentgenový snímek 

(Virgule, 2007)

Říkám-li soudruh,
myslím: chlap.
Chlap, který dovede za svým slovem stát.
Takový v modrákách, boty pětačtyřicet
a ruce rozmáchlé, jak touží celý svět
obejmout,
či vzít jej do dlaní a jako skřivánka
zadýchnout
svou láskou bez mezí.
Oči jak pohanka,
ty oči modré, v nichž víra vítězí. 

Říkám-li soudruh,
slůvko ožívá
a za ním září muž.
A muž ten není sláb:
raději zahyne,
než by žil nečinně. 

Říkám-li soudruh,
člověk se ozývá:
Kamarád. 

(sb. Z jednoho revíru, 1951)

Nejlepší je
pustit si v pokoji hudbu
a odejít z něj 

A potom během večera
se vždycky jen na chvilku
zastavit u dveří 

(Čajové ráno, 1980)

Je ten
tumor
řezem
huben?
Meten
z děr ven
žer věnec
z chrp jen!
Stáří
hyen
ví z lopat
zvěřinec. 

(Levný nájem – řetězy zdarma, 2001)

Zostřel vzduch,
chodím parkem,
najdu dům
s těžkým dárkem.
„Pojď, je mráz,
nechoď venku.“
Otvírá
do přístěnku. 

„Jen pij čaj,
prochladlý jsi.
Nahý máš
měkčí rysy.“
 

(Hebká kůže, 1972)

Přinesli trámy sekery a provaz
Tesali tloukli byli šťastni
Postavili houpačku natřeli ji na světlemodro
Pozvali hudbu přivedli děti
Děti oděné v bílém užasly nad modří houpačky
Houpají se houpají
Houpá je vítr
Houpají houpají se
Nemají čas se najíst usínají v pohybu
Vlasy jim češe slunce po tváři hladí je déšť
Oči jim klovou vrány
 

(Nebe jasně zelené, 1964)

Sedím se svou matkou
její dlouhé prořídlé vlasy
se v lehkém předklonu
táhnou až na zem 

Hledíme na televizi
říkám že musím pryč 

Chytne pramen svých vlasů
lehce zatáhne
a celý jí zůstane v dlani 

„Tak já jdu“
„Ne nejdeš“ odpoví
„Proč ne?“
„Jelikož
mi dnes vypadly další vlasy“
„Aha“ opáčím 

Opřeny o okraje sedačky
v lehkém předklonu
čekáme
až skončí reklama
 

(Závidím svému hrobu protože on se dočká naplnění, 2012)

a je to návrat
podle mapy
zbořených zdí 

a je to cihla
která nepatří...
vlastně taky hlína 

ty
s jiným; jinak
jiná
 

(Měkké gumy, 2006)