útržky z poezie

Za okny leží Aladinův prsten
a přístav sýru přístav půlky chleba
Marné je všechno smotávání koberců
marné jsou duté rány pavlačí
Dětem to nevadí chytí se za ruce a utíkají daleko
až za kolejní rampu a ušpiněný park

A zatím doma otcové úzkostně zapalují cigarety
jen tak jak hoří jedna od druhé 
 

(Ploty, 1962)

Jak meč je pevný krunýř tvého listí,
hrot každý nebi hrozí.
Chvěti se rozkoší, svobodně kvísti
ti nedopřáli bozi. 

Jak vznosný stožár tonoucí lodi
sklání se k moři tvé okvětí...
Jsi bědná jak žena, jež jednou jen rodí
mrouc po prvním dítěti! 
 

(Jižní slunce, 1937)

jaké bylo nebe...
a prsklo jak samovar

co viděl ivan na zahrádce?

dokud jste mě popíjeli
dával jsem a bral

nejvyšší čas pokliditi stan

v němž zničehonic kradu
a jsem okrádán

(Nenápadné znamení, 1999)

Kuličko chocholouší – tvůj osud malý!
Běžels a hodinky se v kapse roztikaly. 

Jen těch pár krůčků drobných mezi náma.
Ach, nikdy nebyla jak tebou cesta sama.

Ach, nikdy nebyla jak típnutím tvým tichá,
stopami kopyt, v nichž nic už nepospíchá, 

zapomenutý granát jen v oddechu tu kouří.
Kdo tudy jel? Čí koně, koně dobří, 

že po prásknutí bičem se potom vzduchem táhla
té rány hojící se jizva poznenáhla.

(Marné milování, 1940)

A nemůžeš se dotýkat
mých zad,

maso mi odpadne od páteře.

Budeme se pak milovat
nad rodinným albem,

v noci,

kdy jasmínové květy
naplní
břicho zahrady.

(Světlo vprostřed těla, 2013)

H. M. 

Vlhká chvíle žížal
pominula...
hvězdy rozfoukaly pavučiny
sněhu...
...lidé schovávají
stromy... 

– – – 

i já již pomalu
přicházím
a ty mne tentokráte nevyženeš
s deštěm
neboť stříbrným šálem plic
napíšu na tvé okno: 

Podívej, venku
ti lidé
ten sníh...

(Příběh na rozpálené žíly, 2007)

Palmero v rozkoši mléka jitřních růží
Palmero kostlivče sáhněte v souhvězdí ňader
na nohy je vám zima Tak chce se plakat

Cyklisti stojí ve stříbrné zbroji ctitelé tvoji
Pod sochou kněžky křižák klenoty vytepal z jader
škoda však škoda Děti až sem chodí se vykakat
 

(Zahrada na stole, 1926)

Ještě je to všecko bílé
od Boru až po Roviny,
ale ďas už zimu béře,
vánice a meluziny.

Za krátko si nové roby
vezmou v stráních habry, břízy,
a co bez žití se zdálo –
rázem bude plno mízy. 

Lesy zahlaholí smíchem,
přijde jaro v boží kráse
a s ním z přítmí houštin houbař
s uzlem hřibů vyklubá se.
 

(Z kraje, kde chmel roste..., 1931)

My ženský nejsme
                                  černobílý
jako tučňáci
a poslušný jak
pod taktovkou Karla Vlacha
Kdo vleze do našeho krámu nakoupit
až příliš často doplácí
když zapomene dávat
bacha 

(Z ruky do ruky, 1986)

Lotře, vydej zvony jedovaté –
ať nám znějí v cestu hrubou,
ozvi se nám v lebce svaté,
ženy tebe chválit budou. 

Lotře, píseň chceme slyšet,
život bílý stopit v žilách –
chceme tebe slyšet syčet
v koutě hvězdna, v srostlých břízách. 

Lotře, břízy boží kdesi v ráji
viň nervstvem svého pekla,
vzbuď ty zmrzlé v rajském máji
zblblé, spuchlé střepej do skla. 

Lotře, žij ve víru vody hvězdna,
zachraň ty, již chtějí žíti –
boudu světa vypij do dna –
vína s krví budou tlíti. 

Lotře, v tobě víra země
stokou s mříží zazrcadlí –
v meditaci shnije plémě,
svinstva vůně v smysly kladli. 

Lotře, krásu slova žití
zpívat můžeš v klidu snění –
zdechlým uraganem vytí,
krásou mrchy v rezivění. 

(Dithyramb marnosti, 1940)