Zuzana Trojanová: Podzim zbylým přátelům

Čas telefonních čísel vzpomínek,
který nutí k nahlédnutí do dvířek,
za kterými už nikdo není
Čas, který stojí
a z nul přítomnosti
jsou kulaté obrázky předešlého
Podzim s patinou pozlátka na uhynulých láskách
Podzim s červenou vstupenkou do srdce k stání
Podzim se žlutou mozaikou letištních ploch samoty
Napni lanovky dopisů,
zatížíme své kořínky v domě bez dveří,
kam přátelé do noci volají svá pomlouvání,
kde se trhnou okna myšlenkou,
že bych je chtěla ještě někdy spatřit
a obavami, že je nikdy jiné nespatřím
Protože přátelství si vybírá,
prstíčkem ukazuje,
zve na zimní radovánky,
ale jen pozvané
Ve tmě listopadových dnů není místo pro dobrá slova –
snad se spíš domluví ryba s vesmírem
Ale dnes mi běží po zádech podzim
S pápěrkami draků, s křivým nosem zrcadel,
podzim s přerývanou melodií pozůstalých
A ti, kteří vstávají ráno za mlhy stejní
jsou stále blízko, stačí jen natáhnout hodiny rukou a duší,
stačí jen upsat se krví vzdálenosti a tím překlenout,
popadnout vlaky za klepeta klapání
a neztichnout v přeplněném kupé 

(Hoře z nerozumu, 1980)