Literární zápisník V. K.

„…Co mrtvola, kterou sis loni zasel na zahradě, vyklíčila už? Rozkvete letos?“

Dobrý den, miláčkové. Tímto citátem z Pustiny T. S. Eliota (opsaném z knihy Duch Děvky od Normana Mailera) předznamenávám svůj dnešní, první zápis.

…Prší. Je noc a fouká vítr. Jdeme ulicí mezi vilkami a vesnickými domy, na okraji Prahy. V průhledech na nárožích je vidět skupinky mladých lidí, jak vycházejí z osvětlených budov nějaké školy.

Ulice končí v polích, kráčím vedle rychlé, šustivé postavy starého kamaráda. K. je bytost s vysoce rychlým mozkem a životním tempem. …Rychle hovoří, popisuje svou situaci ve velké nadnárodní firmě, ranní videokonference se svým šéfem a dalšími „nadšéfy“, kteří jsou rozeseti všude po světě. …Kývu hlavou a pomalu nechávám před očima plynout obrazy, které jsem potkal při cestě na tento vystrkov za městem. (Kulaťák – dvě vojandy si drží sukně před ministerstvem války, ostrý poryv větru, fučák – nepřítel odhaluje drahé krajkové prádlo. …Erár – teplý „šolich“ – „pod penzí“. Asociace se mi řetězí – zelené sukno. Vojenský kaplan tuhle v rádiu, slova: …hrdinství, přátelé zocelení bojem, chlapství. Všechno to říká takovým naučeným, automatickým hlasem, skopec, finanční chtíč místo sexu. …Ano, to bude ono. Zelenokošiláči si chtějí – hrát na vojáky, nemít žádnou zodpovědnost a mít se materiálně dobře. V jakém nepoměru jsou tyhle najedené žoldácké parazitní typy a zoufalí sebevražední obránci, bojující o svou rodnou zem, na které přišel bohatý, silný nepřítel. V roce 1939, za německé okupace – takřka celý generální štáb, většina vyšších důstojníků a celá policie a četnictvo přešli k okupantům, jako „věno“ přinesli své archivy a veškerou dokumentaci.)

K. dokončil svou lamentaci – kdy sám sobě vyvracel obvinění korporátnímu systému, které před okamžikem vyslovil. Teď se mi zahleděl, jako černooký zoufale opravdový lemur, do očí a ticho vstoupilo mezi nás. Jsem zpomalený, a tak on musí přistoupit na moji frekvenci. …Tma utíká kolem nás, vane do města a hučí v porostech tújí a smrků na místním hřbitově. Nad hlavami nám klesá rozsvícené letadlo, letiště je někde blízko, hnedle za rohem. Hukot motorů prorval ticho zimní noci ještě větším, hlubokým rykem beznaděje. (Sci-fi svět je už mezi námi. Melancholie marně vymítaná farmakologií ve vyspělých společnostech – versus spokojený životní pocit u domorodců v Africe, kteří umírají ve čtyřiceti na četné infekční choroby, jejich chudoba je relativní pojem oproti západním standardům. Tolik data z výzkumů sociálních organizací. Z jiných výzkumů vyplývá – že náš mozek umí „uvěřit“ dobré prezentaci v oficiálních měřeních účinnosti nových léků a kontrolně podaného placeba. K zešílení „tvrdým“ vědcům – umí mozek vyrobit z placeba účinnější lék, než je podaná farmakologicky ověřená látka.) …Poslední modrozelená lampa blikala do tmy – jako by geografický okraj města měl všeobecnou, absolutní platnost. Vešli jsme s K. do takové nenápadné hospody na konci světa. Do tmy svítil vývěsní štít. Šlo se po schodech nahoru, jako k někomu na návštěvu. Uvnitř seděla tichá vlkošedá fena a její šmaťhavý lidský parťák čučel do barevně blikajícího automatu. Mlčenlivý výčepní veškerou komunikaci zvládal oduševnělou prací očních víček, zaklapáním dlouhé neoholené čelisti, a když poprvé promluvil – bylo to cosi jako odpověď na moji poznámku, že dnes je venku tedy „samec“, bylo znát, že říká první slova zhruba po týdnu mlčení. Uvnitř bylo teplo a v rohu „parádního“ koutu hospody doutnalo pár polen v krbu. …Poryvy větrné bouře hučely za oknem a v popelu se chvílemi rozsvěcelo temně rudé, řeřavé srdce.

Kamarád – ženáč a otec dětí, šedivé vlasy na skráních, hypotéka, chvat a opravdovost. Práce, místní zastupitelstvo, Strana zelených, rodina. Sůl země. Až je člověku líto těchto opravdových lidí. Vzácní, jak jsou tihle lidé neviditelně vzácní. …Hledím na tu lehce vrásčitou, upřímnou tvář a říkám si, jaké jsme my spisovatelé děvky. Nenecháme slova uplynout, čmáráme hieroglyfy na stěnu hrobky.

(Dříve se říkalo „vytěžit typa“. V „státobezpečnostním“ žargonu tento výraz možná existuje dodnes. Jsem nástroj. Naslouchám příteli a zároveň se mi to chvílemi všechno jakoby zdá. Nahrávám jeho vyprávění do mozku – abych si ho doma přehrával, analyzoval a napevno zaznamenal do paměťových registrů. Teprve potom to bude – reálné, hotové, mající tíhu opravdovosti a podléhající gravitaci emocí. Jsem, jaký jsem – myšlenka je pro mne víc než realita. Neznal jsem v mládí nic lepšího, než když dívka odešla domů po dokonané souloži a já si v klidu konečně vyhonil brko. Potom čajíček s citrónkem, svačinka a knížka. …V dětsví jsem byl počastován pěkným českým názvem pro dementia praecox, „předčasná zblbělost“ je dnes ohleduplně nazývána psychospirituální krize. Malý prokletý bůh. Anděl s posranou prdelí.)

„Jak se daří Úřadu pro kontrolu chtíče?“ ptám se a hned vidím prudkou jiskru zájmu v kamarádových očích.“ „Jistě ÚKOCH má teď plný ruce práce. …Zrovna včera jsem byl u jedný skvělý masérky. Rozumíš – žádná krajky, volánky a černý prádlo a v lodičkách. Normálně je oblečená ve sportovním, v bílým triku, normálně – to je důležitý!“ „…A?“ „Jasan. Samozřejmě, celostní masáž. Celostní! …Normálně si s ní ještě povídám, předtím i potom. Bavíme se o všem, o filmech a o politice, třeba. …Můžu ti dát kompletní přehled o masérkách v Praze. A tahle jednoznačně vede.“ „…Hmm. To je dobrý. …Kdybych byl mladší.“ „Ha! Jen počkej, to všechno zase přijde. Znova budeš při chuti.“

Nevymlouvám kamarádovi jeho přesvědčení. Vím ale, že moje nemoc je tisíckrát horší než jeho. Před očima mám tvář smutného mladého soudce, který měl doma, podle vyprávění jeho ženy – obrovskou, přes jednu stěnu pokoje velikou fotografii protektorátního prezidenta dr. Emila Háchy. Nedávno skočil soudce z okna (bylo to naštěstí v prvním patře) rodinné vilky. Dopadl do záhonu tulipánů a hned ho odvezli do psychiatrické léčebny. …Nelepší se.

Václav Kahuda