Zpráva o „ukájení pudu pohlavního sociálně“

Radim Kopáč, Josef Schwarz:
Nevěstince a nevěstky. Obrázky z erotického života Pražanů
Paseka, Praha 2013 

K přípravě nového opusu z cyklu Zmizelá Praha, který vydává nakladatelství Paseka, se spojili literární kritik a editor Radim Kopáč a literární vědec a znalec erotické literatury Josef Schwarz. Autoři nejsou v tomto oboru žádnými nováčky. Společně už v roce 2008 vydali publikaci Slastná to noc. Čítanka francouzské erotické literatury 18.–20. století.

V Českých zemích má sběratelství erotických a pornografických tisků tradici, na jejímž počátku stojí Jan Jeník z Bratřic, a v době první republiky se na tomto poli činili Emmerich Alois Hruška či Karel Jaroslav Obrátil. Ačkoli je česká společnost nad jiné tolerantní, persekuci a ostrakisaci se mnohý sběratel neb autor pornografických tisků nevyhnul. Josef Schwarz v rozhovoru pro portál www.inflow.cz o předmětu svého zájmu říká: „Erotika a sexualita jsou jedinými oblastmi, kde člověk může být úplně svobodný, aniž by do jeho konání zasahoval stát, rodina nebo další instituce. Erotická literatura tuto oblast lidského života zobrazuje a reflektuje a jako taková se obvykle dostává do konfliktu s mocí, což je jeden z důvodů, proč byly po většinu historie tyto (nejen) literární projevy potlačovány, nebo dokonce pronásledovány a ničeny.“

S cenzurou se tak setkáváme nejen v současných Spojených státech, ale dokonce i ve Velké Británii, kde byl spisovatel David Britton, autor románu Lord Horor (česky 1995), v roce 1993 za obscénnost obsaženou v knize odsouzen ke čtyřem měsícům odnětí svobody. Autoři této faktografické publikace se, zatím, podobného postihu bát nemusejí.

Kniha Nevěstince a nevěstky sestává ze dvou částí. Úvodní studii „Co zmizelo z noční Prahy“ napsal Radim Kopáč. Rozsáhlejší obrazovou část vybral a okomentoval Josef Schwarz. Radim Kopáč sleduje dějiny prostituce v Českých zemích, opíraje se jak o soudobé i starší studie, tak o dílo legendárního prvorepublikového zasvěcence do života tzv. nočňátek Karla Ladislava Kukly. Kopáč zmiňuje proslulé kurvy, jako byla Tonka Šibenice, Fanda Prevít nebo Tonka Myš fórová, které vstoupily nejen do městských legend, ale i do literatury. Při enumeraci plácků, hospod, pajzlů a pichhausů, ve kterých se provozovala prostituce, dojde čtenář nezbytně k závěru, že výčet těch, v nichž se obchodnice s chlupatou kapustou nevyskytovaly, by byl nepochybně kratší. Kupodivu v současnosti má návštěva bordelu ještě negativnější nádech než v minulosti. Dokonce i Marcel Proust vzpomíná, jak ho otec na prahu dospělosti vzal do nevěstince. Nevím, jak ostatní, ale můj otec to pro mě neudělal. Bylo by jistě zajímavé navázat na tuto knihu druhým dílem, který by sledoval bordely a kurvy od doby poválečné až po současnost. Samozřejmě, že zde by už chyběla příchuť resentimentu a určité heroičnosti dávných časů, kdy i Apači měli čest.

V poslední kapitole své studie se Radim Kopáč věnuje reflexi tohoto polosvěta (odtud pochází i akurátní výraz pro animírku semimondéna) v české literatuře. Začíná hezky zgruntu u Tyla a Němcové, z jejíž povídky Barunka cituje: „[...] – ráno shledala jsem, že jsem obětí kuplířky, a veta bylo po mé nevinnosti.“ Kopáčovou ambicí jistě nebylo podat vyčerpávající výčet knih o šlapkách, dovolím si však jen připomenout román Hermanna Ungara Zmrzačení (česky 2001), v němž české dívky vystupují co potenciální či dokonalé koštěkotky: „Hmatala po jeho knoflících. Polzer se třásl. Uchopila jeho pohlaví. Milka se smála, když přišlo jeho semeno, a dala mu ránu, že zavrávoral.“

Praha však nikdy nepatřila mezi mondénní velkoměsta, takže v Kopáčově a Schwarzově knize nenarazíme na žádné proslulé kurtizány, jako byla benátská Nichina (česky Vulva), o níž Hugues Rebell napsal román: „Byla by si jej tam dala dáti od lva ze Svatého Marka, kdyby jej měl z masa. / Ta kráva! Ta kráva! / Když jí teď není, Lorenzo, přej jí teď Ráje.“ Jako příklad femme fatale uvádí Kopáč jistou Janu ze salonu Aaron, která prý „každého oblažila svou tesknou, mučivou, neklidnou sladkostí“. V obrazové části však vedle fotografií zaniklých hampejzů, ilustrací, dobových letáků, pasáků a aktů, které by i ve čtenáři schváceném impotencí vyvolaly „výkřik žádosti a říje“ (jak kdysi napsal Hyusmans), najdeme i exklusivní harrapany, jež svému městu dělaly čest. Tak na s. 114 pod fotografií čtyř pouličních prostitutek maskovaných patrně jako trhovkyně čteme komentář Josefa Schwarze: „Podle K. L. Kukly jim dohromady bylo »200 jar«.“ Vida, netřeba žádných Nichin a Clarimond, i na malé české poměry jde o velké ženy. Neméně zajímavá je fotografie tanečnice Anity Berberové. Josef Schwarz cituje z dobového tisku: „Intimní partie jsou stuhou zakryty tak nedokonale, že mezi stehny vylézají napravo i nalevo jasně viditelné vyholené stydké pysky.“ Dokonale cool dívka už v roce 1926! Josef Schwarz své „album“ fotografií sestavil jako procházku starou Prahou od Josefova (který v počtu kurev a bordelů vynikal) přes Staré Město až po Smíchov. Tvář města se bohužel neustále mění, a tak po vykřičené Jedové chýši zůstává jen stará fotografie a Kuklovo svědectví o smutném zákoutí na rozhraní ulic U Obecného dvora a Anežské ulice, kde operovaly „zdatné pracovnice“ Velká Noha a Božka Puchejř. V jistém smyslu zvrácené potěšení poskytnou čtenáři zprávy o prostituci ve „vyhaslých pecištích branické vápenky“. Na ilustraci lze spatřit „ženy mladé, zřejmě prostitucí se živící“. Navštívit tato místa v jejich nejsetmělejší hrůze se nám již nepodaří, lze však alespoň snít nad stránkami této knihy.

Závěrem jen drobná výtka: zdá se nadbytečné citovat tytéž dobové texty v teoretické i obrazové části. Jistě by autoři při svých výjimečných znalostech tohoto prostředí (nemyslím to nijak hanlivě) vybrali i jiné peprné popěvky a lascivní říkadla.
 

Patrik Linhart