Jsme mužské autorky ve světě ženských autorů

rozhovor Simony Martínkové-Rackové a Svatavy Antošové s Kateřinou Rudčenkovou o erotice, stárnutí a závislosti na psaní

V anotaci k tvé nové sbírce Chůze po dunách se píše: „Erotismus, smyslnost, úzkost a samota – stará témata básnířčiných promluv i rozhovorů se světem znějí v těchto verších ještě drásavěji, ještě uhrančivěji.“ Přesto se zdá být odlišná od sbírek předchozích: „erotismus“ není zdaleka tak silný a exponovaný a místo „smyslnosti“ lze mluvit spíš o smyslovosti – všechen ten důraz na barvy, na konkrétní, hmatatelné, viděné, pozorované, fyzické…

Co já sama na té sbírce vnímám jako odlišné a nové od mých předchozích sbírek, je to, že je v ní většina básní exteriérová. Naprosto souhlasím, že ta anotace, i když je pěkná a pravdivá, není úplně výstižná. Erotismus je přítomen v podstatě jen v jediném ze tří oddílů. Já bych za hlavní témata označila spíše uplývání času, stárnutí, otázky nad smysluplným naplněním života... A to vše během pochodování krajinou.

Co se týče barev v tvé sbírce, opakovaně a nápadně se objevuje oranžová – barva spojená s východními filosofiemi. V básních se zmiňuješ o józe a meditaci. Do jaké míry a v jakém ohledu může duchovní praxe ovlivnit praxi básnickou – odrazit se v tom, jak člověk píše?

Do té míry, do jaké se všechno, čím se člověk zabývá a naplňuje svou mysl, pak odrazí v jeho psaní. Já jsem v roce 2007 prožila citový otřes, z kterého jsem se dlouho nemohla vzpamatovat, a nic mě s ním nemohlo smířit, ale nakonec jsem smíření a všechny odpovědi našla v knize Jádro buddhistické meditace Nyanaponiky Thery.

A co v sobě? Tam jsi je nenašla? Sebelepší či sebehlubší kniha tě přece může jen nasměrovat, ale dál už musíš sama. Takže – jak to bylo?

Ano, to, co jsem si v té knize přečetla, jsem si zvnitřněla a ztotožnila se s tím a podle některých pravidel jsem začala žít. Tzv. čtyři ušlechtilé pravdy mi přinesly úlevu. Myslím, že ale není vůbec vhodné veřejně mluvit o duchovním hledání, i buddhisti sami to nedoporučují. Vždycky to nakonec působí nabubřele a uboze. Můžu jen říct, že každý den chvíli cvičím jógu, čímž si udržuji tělo v bezbolestném stavu, a když je mi nejhůř, docházím do meditačního centra. Meditace mi pomáhá od úzkostí nejrůznějšího původu.

Odraz východních filosofií lze vystopovat v celé tvé dikci – jako bys tíhla k pozornému, trpělivému zpřesňování, jako by živelnost stále více ustupovala pozici pozorovatele…

Je to možné a těší mě, jestli to tak je. Živelnost zřejmě ustoupila. Pozorování zesílilo. Stárnu.

Mluvíme spolu jen chvíli a ty už podruhé zmiňuješ stárnutí. Zaskočilo tě, anebo máš pocit, že ho budeš umět zúročit?

Ani mě nezaskočilo, ani nemám v úmyslu ho speciálně zúročovat. Prostě ho prožívám, sleduju, co přináší. Je mi nepříjemné, ale je přirozené, tak co s tím.

Ještě jeden moment je v tvé poezii nový: místo intenzity stesk po ní, jakési vzdálení, probleskování pocitu nenaplněnosti, možná i únavy (ženy, které mají „krásné, i když unavené oči“), ale zároveň zklidnění a „změkčení“, jistě i větší nadhled. Místo aby ses rvala, snažíš se porozumět – a pojmenovat. Jako by tvá poezie byla skutečně méně „smyslná a erotická“ a mnohem více existenciální a meditativní. Je to záměr, potřeba vyslovit se v této fázi života (a za celý dosavadní život) v jakési sumě?

To je opravdu nádherně řečeno. Jsem ráda, že tu knihu takhle čteš a vnímáš. Souvisí to už zase s tím, že jsem vážně starší a unavenější. S nostalgií si uvědomuju, že dávná vzplanutí a okouzlení nejen v milostném smyslu už nemůže nic překonat, nic nebude silnější, než když to člověk zažil poprvé. Jak píše Marie Šťastná v Interiérech: „Měla bych se znovu narodit / abych mohla říct / nikdy jsem nic podobného neviděla / nic mi to nepřipomíná.“ Asi začínám být sentimentální. A ano, snažila jsem se obhlédnout z nadhledu tuhle další fázi života.

Je i druhá možnost: pověsit nostalgii na hřebík a zůstat dál otevřená novým vzplanutím a novým okouzlením – a nemám teď na mysli povrchnost, natož promiskuitu, jen jakousi jinou, možná více obohacující dimenzi. Pociťuješ v sobě sklon či zrání k něčemu takovému?

Myslím, že ano. Zrovna letos mě jedno takové okouzlení a otvírající se dimenze překvapilo ve velké síle. Začala jsem z toho divoce cestovat po přírodních krásách k jezerům a horám v Čechách i v zahraničí. Tak zas tak hrozné to s tím stárnutím snad přece jenom nebude.

Připravily Simona Martínková-Racková a Svatava Antošová. Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru č. 1/2014