Anketa o tabu

Redakce Tvaru oslovila celkem třicet osm respondentů. Jedenáct z nich účast v anketě odmítlo (tři s odůvodněním, že dnes už žádné tabu neexistuje, zbylí s odůvodněním jiným či žádným), čtyři na pozvání vůbec nereagovali. Básnířkám a básníkům, kteří odpověděli, bychom rádi poděkovali za odvahu vyjádřit otevřeně svůj názor na dozajista ošidné téma. Položili jsme jim tyto otázky: 

1. Co je největší tabu dneška? O čem se nemluví, nebo jen těžko?

2. Existuje pro vás nějaké tabu v básni?

Lukáš Marvan:

1. Domnívám se, že stále největším tabu, a nejen dneška, v lidské společnosti je vlastní smrt. Přesněji řečeno limitovaná délka života každého z nás, a to bez výjimky. Každému z nás je v tomto životě, v tomto světě vyměřeno maximálně několik desítek let. Tuto skutečnost si většina lidí snaží nepřipouštět a žije tak, jako by to nebyla pravda. Lidé se většinou snaží přetvořit tento svět k obrazu svých myšlenek a emocí, jako by jim tento svět patřil. Přičemž logicky vzato, těžko jim může patřit něco, s čím přijdou do styku na tak krátkou dobu. Jinými slovy, jsme tu jen na návštěvě, a to nikoli proto, abychom oblast svého zrození přetvořili, ale abychom za tu „chvilku“ cosi pochopili.

2. Tabu v básni podobně jako v životě je pro mě záměrné ubližování jiným lidem nebo bytostem. To znamená, že mé básně by neměly záměrně někomu škodit, způsobovat utrpení, nebo dokonce bolest.

Marta Veselá Jirousová:

1. Tato povrchní společnost už skoro žádná tabu nemá. Lidé se hrdě hlásí ke svým prohřeškům, vytrácí se pokora a stud. Jestli vůbec nějaké tabu zůstalo, pak je to stáří a smrt. Staří lidé jsou zavčas odklízeni z očí mladých lidí, umírají anonymně v nedůstojných podmínkách a ta naprosto nezbytná konfrontace se smrtí lidem velmi chybí.

2. Jakákoliv vyumělkovanost je pro mě tabu. Za každou básní by měl být opravdový prožitek. Ten prožitek může být reálný nebo se odehrát v mých představách, to je celkem jedno, ale je nutné to nějakým způsobem zažít. Dobrá báseň musí být zkrátka o něco opřená.

Igor Malijevský:

1. Je zajímavé sledovat proměny společenské etikety od devadesátých let. Vznikla celá řada nových společenských přikázání. Například: nepromluvíš o platu svém ni cizím. Jedno z přikázání, kterým moc nerozumím, o svých příjmech jsem ostatně napsal celou řadu textů. Přesto jde evidentně o úspěšnou maximu, která získala navrch i nad nepokradeš nebo nepromluvíš křivého svědectví; a postupně se dokonce stává součástí právního řádu. Přemýšlím, kdo s ní asi přišel. V Bibli nacházím jen příměr o dělnících na vinici, ten sice mluví o závisti, ale platy jsou tam zveřejněny. Takže Ježíš to nebyl. Cui bono?

2. Zoufalství začíná tam, kde v básni začne autor popisovat psaní básně.

Jitka N. Srbová:

1. Přemýšlím, že jsme se odnaučili přijímat slabost. Slabost ve smyslu opaku síly. Je to tak hluboko, že se dokonce ani nemluví o tom, že se o tom nemluví. Pompézně vyhlašujeme, že jsme společností integrace, ale ve skutečnosti rádi integrujeme jenom hebké blondýnky. Slabost stárnoucího těla odstraníme botoxem, slabost mizivého přehledu Googlem. Abychom si to omluvili, vytváříme aplikace, umné protézy chybějícího soucitu, sounáležitosti. Od televize šikovně odešleme DMS jako odpustek.

2. V básni nic nesmí být zakázáno – kromě mělkosti. Dodržuje se to snadno. Jakmile si člověk dovolí jen tak žvanit, vzniká blbý text. Horší trest není.

Další, neméně zajímavé odpovědi otiskl Tvar 1/2014