Kamil Bouška: 7 tezí proti 12 odstavcům o próze

Tento text je polemickou reakcí na „12 odstavců o próze“ Jany Šrámkové, Jana Němce a Ivany Myškové

1.

Žádný anachronismus v literatuře neexistuje. Očekávat velký román nebo velkou báseň je plným právem kritiků a autoři by měli být za toto očekávání rádi, neboť svědčí o zájmu a víře v možnost výskytu takového díla. Homér nebo například Elfriede Jelineková jsou aktuální jistě kvůli tomu, co je v jejich dílech nadčasového, ale veškerá nadčasovost má původ v čase. A to je důvod, proč má smysl je číst. Jejich díla, jako díla každého autora, vznikají v časově ohraničených (sociálních, filosofických, teologických) podmínkách, ze kterých dílo čerpá živiny a které tvoří jeho prostor. Dnes, stejně jako před staletími, jsou prostorem díla zase určité sociální, filosofické a teologické okolnosti, i když se diametrálně liší od okolností a podmínek známých z minulosti – to je empirický fakt, protože nežijeme ve vzduchoprázdnu. To znamená, že velký román nebo velká báseň jsou možné i dnes, a proto není anachronismem ani volání po nich. Důležitější než to, co je očekáváno od autorů, je, co autoři očekávají sami od sebe. Jde o to, jak autoři chápou sami sebe. Kdo uvěří spisovateli, který mluví o životní praxi a psaní jako o obdělávání svého šachového políčka? Koho a čím může oslovit literatura, která předem nepřipouští možnost vlastní velikosti a utíká před ní?

2.

Nebude-li mít literatura velké autorské a kritické osobnosti, nebude vůbec. Velká osobnost jistě netvoří vždy velké dílo, ale bez velkých osobností je pravděpodobnost výskytu velkého díla prakticky nulová. Nezpochybnitelný význam mají v literatuře i autoři, kteří svou výpověď chtějí omezovat malými formami a redukovat ji na privátní sdělení. Co si však počít s literaturou, která jiné autory než tyto negeneruje? Dnešní mediální prostor není vstřícný k žádnému autoritativnímu hlasu a vzhledem k tomu je zbytečné se vůči takovému hlasu vymezovat. Literatuře by ale mohl svými nároky prospět. Co s literaturou bez velikánů?

3.

Svět je aktuální, protože je přítomný. Je tady vždy právě teď, a to včetně minulosti. Vše, co bylo, je teď znovu. Otázkou není, zda přijmout, či odmítnout aktuálnost jako takovou, ale jak ji přijmout a z jakých perspektiv ji nasvěcovat. Apriorní odmítání aktuality je nekrofilní tendencí, která z autorů činí umělecké mrtvoly. Vysoká literatura přitom vůbec nemusí splňovat publicistická kritéria, ale je si vědoma, že stejně jako je mimo čas, je také v čase. Proto literatura není pouze autonomní sférou. Báseň ke mně přichází ze skutečnosti umístěné v čase a k ní se zase vrací. Dílo je částečně autonomní jen ve chvíli, kdy vzniká a je nehotové, samo před sebou. Je čas položit si otázku po situovanosti literatury, které se nijak nedotýká vlastní přítomnost. Co s literaturou, která pasivně přejímá mediální interpretace přítomné skutečnosti a nepřichází s původním sdělením?

4.

Angažovat se není totéž jako dělat dobře svou práci. Ve „12 odstavcích o próze“ se dočítám: Jako spisovatelé se angažujeme zaprvé psaním, zadruhé psaním a zatřetí psaním, a to na úrovni, jaké jsme každý schopen. Zedník zedničí, horník horničí, spisovatel spisuje. Kladu si otázku, co má tato „angažovanost“ společného s bytostným zájmem a starostí o svět, který je ve „12 odstavcích o próze“ deklarován. Napsal jsem jinde, že básník se ve světě angažuje intenzitou celé bytosti. Chtěl jsem tím říct, že básník chápe a zakouší svět jako svou osobní věc a působí v něm celou svou bytostí, nejen mozkem nebo rukou, která vykonává akt psaní. To ale předpokládá dvojí odvahu. Nechat se oslovit, zasáhnout a třeba i zranit; a nahlas promluvit o své zkušenosti tak, aby se v ní poznal i někdo jiný. Co znamená angažovat se psaním? Psát znamená zmocňovat se světa a činit sám sebe bezmocným. Připojený ke světu už každý z nás je. Jde jen o to, chtít vidět jak.

5.

Básník může věřit jen své poezii. Proklamovaná vyznání a sounáležitost s čímkoli člověka (jako autora) nespasí. Přihlásit se k určité ideologii, již existujícímu a kodifikovanému věroučnému systému, filosofii nebo náboženství, je redukcí sebe sama. Člověk si tím ulehčuje, snad aby si nepřipadal tak těžký a snad proto, že svět se pak jeví být čitelnějším bez rozporů, kterých se vzdal ve prospěch svého vyznání, nikoli však svůj. Nedokázal bych svědomitě vměstnat celou svou rozpornou existenci do toho či onoho šuplíku. Člověk, a tím spíš snad básník, by asi měl umět sám sebe přijmout v celé škále toho, kým je, a nic si neusnadňovat. Básník bude vyčnívat a přečuhovat přes každý věroučný systém, protože princip, který v něm pracuje, nesnese žádnou vnější nadvládu. Roger Gilbert-Lecomte říká: Básník může věřit jen své poezii. Nikdo nemůže být vidoucím a současně učedníkem nějakého náboženství nebo jakéhokoli myšlenkového systému, neboť by zrazoval své vidění. Jenomže aby básník mohl věřit jen své poezii, musí být vidoucím. Aby mohl být vidoucím, musí vidět a chtít vidět. Z aktuálních polemik na stránkách literárních periodik mám pocit, že zaslepenci obviňují jednooké ze zaslepenosti. Nezamlčování vlastních ideových předpokladů a předsudků v debatě o literatuře však nelze interpretovat jako opětovnou ideologizaci literatury. Jde naopak o odvážné gesto, které se nabízí diskusi. Její součástí by však jistě neměla být neoprávněná nařčení ze stalinismu, cenzury a kádrování autorů.

6.

Volím Mažňáka a v případě nouze i Hurvínka. Pokud spisovatelům a básníkům dělá starosti stav spisovatelských organizací a nejsou spokojeni s tím, kdo je v rámci nich reprezentuje, nechť se pokoušejí tento stav aktivně měnit. Paušální odmítnutí spisovatelských organizací nepomůže spisovatelům ani české literatuře a konzervuje stávající podmínky v nich. Ukázat na něco prstem je potřebné gesto, ale dokud si dotyčný neušpiní obě ruce, je možné ho považovat za alibismus. Na rozdíl od autorů „12 odstavců o próze“ mě literární ceny a personální obsazení jejich komisí netrápí. Autor má svrchovaně svobodnou vůli cenu si nezasloužit nebo ji odmítnout, ať už v její komisi zasedá Mažňák nebo Hurvínek.

7.

Fragment umlčuje. Naší ambicí je svědčit o světě. A protože píšeme o světě těkavém a tekutém a tříštivém, nemůžeme o něm vypovídat pevně a uceleně […], píše se v jednom z odstavců. Kladu si otázku po povaze svědectví, které chce pouze pasivně reprodukovat předem danou, byť tekutou, tvářnost světa a neusiluje o scelující výpověď. Lze pak ještě mluvit o svědectví, natožpak o světě, k jehož aktualitě se autoři „12 odstavců“ staví velmi rezervovaně? Jako by z tohoto postoje promlouvala celá devadesátá léta. V devadesátých letech se nám (dnešním třicátníkům+) tvrdilo, že velká vyprávění jsou mrtvá a další velká vyprávění nejsou možná. Tvrdilo se nám, že společnost neexistuje, že je tady každý jenom a pouze sám za sebe. Tvrdilo se nám, že vypovídat, vydávat svědectví, vůbec mluvit lze jedině fragmentárně a privátně. Tvrdilo se nám, že žádná perspektiva mimo toto vakuum není myslitelná, neboť bychom se pak ocitali povážlivě blízko nárokům na univerzalismus a tím i blízko totalitě. Vůbec slovo „totalita“ bylo strašlivým a zapuzeným slovem, které budilo hrůzu, protože mělo tehdy jen jeden význam. Tvrdilo se nám, že to pravé „autentické“ umění je pouze osobní výpovědí zbavenou společenských souvislostí. Neexistovala pro nás už žádná podvratná sdělení. Každá revolta byla předem privatizována obecně sdíleným přesvědčením, že v podstatě není proč a proti čemu revoltovat. Byl to malý, do sebe zapouzdřený svět, který se tvářil, že nemá žádný vnějšek. Je načase zaznamenat, že devadesátá léta máme za sebou a jejich mantry se přežily. Jsem přesycený fragmenty a fragmentárními výpověďmi. Fragment neumožňuje vztáhnout se a vyslovit k celku. Jsem pro totalitu proti fragmentu.
 
 

Kamil Bouška