S křížkem po funuse

Díl první: Touha zemřít

Mám ráda odér novosti, ale zároveň mě nevýslovně nudí. Teprve když se prolne s čímsi dalším, začíná mě zajímat. Když novorozená věc už chvilku čelí času, je vystavená a nechráněná fascinující aureolou nově zrozeného a ostatním už přestává vonět, tehdy teprve mě k sobě přivábí.

I chlebíčky mám radši okoralé. Zkrotím chuť na čerstvé a počkám si. Okoralý chlebíček pojídaný po slavnosti je milou upomínkou na slavnost a dovoluje mi ji prožít jinak, bez rušivé účasti včerejších hostů.

Nikdy se nehrnu tam, kde se něco děje. Ráda si nechám ujít to, o čem se pak mluví vzrušeně, protože to mělo nějaký ten mediální potenciál. A proto to muselo být zpracováno rychle. Protože za pár dní by to zasmrádlo. Nerada jsem se účastnila takových akcí. Nebyla jsem na ně zvědavá. Malinko nevýhoda pro novináře. Čím větší mediální potenciál jsem vycítila, tím víc jsem se s prací loudala. Leckdy jsem mohla být první, ale svěsila jsem ruce a nechala se předběhnout. Mám radši okoralé chlebíčky. Nevrhám se po těch právě přinesených na stůl. Klíčové slovo mé existence je pozdě. Prožívám svět podobně jako Dykův rybář Sepp Jörgen. Spolehlivě s křížkem po funuse. V novinařině to překáží, v literatuře je to snad odpustitelné. 

V nové rubrice bych spolu s několika dalšími autory chtěla s vámi krátce sdílet své literární zážitky, které už v žádném ohnisku pozornosti nestojí, ale naše pozornost se na ně zrovna zaměřila. A není vůbec významné, proč zrovna teď. Prostě jsme tu knihu odkudsi vylovili jako Sepp Jörgen. A to stačí. Nebudeme je lovit k výročím či k něčemu podobnému, kdepak. Z hlediska publicistiky půjde o knihy – okoralé chlebíčky. 

Řádně okoralá, možná už plísní potažená je i kniha francouzského novináře Martina Monestiera Dějiny sebevražd – dějiny, techniky a zvláštnosti dobrovolné smrti, kterou v roce 2003 (sic − ale to je teprve začátek) v překladu Vladimíra Čadského vydalo nakladatelství Dybbuk. Myslím, že právě na počátku nového roku, kdy některé bláhové naděje zanikají a jiné zase vznikají, je ideální právě tuto knihu provětrat, otevřít ji, nechat se ovanout jejím puchem (voní trochu jako čaj pu-erh, omamnou dávivou vůní otevřeného hrobu) a něco málo se o tomto vážném psychologickém a filosofickém problému z nespočtu předestřených případů dozvědět.

Samozřejmě je perverzní sbírat nejrozmanitější druhy sebevražd, ale díky těmto sklonům pana Monestiera se před čtenářem rozklene neobyčejně bohatá, barevná škála dekadentní kreativity. Až jímá závrať z toho, kolika způsoby se můžeme sprovodit ze světa. Výskáme nadšením! Kolik vynalézavosti už lidé spotřebovali na vlastní zneškodnění! Jeden Benátčan dva roky vymýšlel, jak se ukřižovat svépomocí, a pak se zavěsit nad ulicí, jistý francouzský truhlář si sestrojil gilotinu z rýče, další muž se nechal setnout klavírem... To je nápadů! Až oči přecházejí! Lidskost takové ohavné encyklopedie je jedině v její heslovitosti, věcnosti a humoru. To nezměrné, bezbřehé utrpení, které nám líčí, je milosrdně smrsknuto a uhněteno v úhledné anekdoty, kterými se zvrhle kocháme, aniž bychom si to plně přiznali.

Kniha je vlastně katalogem, z něhož si potenciální sebevrah může vybrat své zmarnění dle svého vybraného vkusu i přesvědčení. Může být ale také od svého úmyslu odrazen a věnovat se úvahám jiného typu a realizaci jiných nápadů. V obou případech je tedy nepochybně užitečná. A jako katalog samozřejmě má i své mouchy. Překlepy, tiskové chyby, neúplnost informací, rysy bulvárnosti. Tato nedochucenost je však vyvažována nezpochybnitelnou výživností leckdy velmi kusých informací. Člověk múzický si v ní objeví špalíček poetických skutečností, kterými osází nějaké své příští dílo (nezabije-li se podle některého z uvedených návodů). Anebo si alespoň na YouTube.com pustí osudovou píseň Szomorú Vasárnap čili Pochmurnou neděli Rezsó Seresse, po jejímž poslechu si už desítky lidí sáhly na život a která byla ve své době dokonce zakázána. Kdoví jestli nebyla inspirací Monty Pythonům pro skeč o vražedném vtipu. Já jsem si ji pustila a musela se smát.

Snad se shledáme i v příštím čísle…

Ivana Myšková