Ivan Wernisch a Wanda Heinrichová (eds.)
Nejlepší české básně 2013
Host, Brno 2013
Ten zvyk, kdy novopečený přihazovač kriticky hodnotí mravenčí práci loňské dvojice na básnické ročence, se mi zdá vykloubený a necítím se v něm pohodlně. Ale tradice jsou tu od toho, aby byly bez odmlouvání ctěny; představte si kupříkladu, že byste o Štědrém večeru povýšeně nerozkrojili jablíčko a lajdácky opomněli hodit bačkorou za záda. Tak tedy.
Pět prstů dělá dlaň, a ročenka s rezolutním titulem Nejlepší české básně tak má tradici pevnější než pěst básníkova. K ní patří i sdělná pecinovská úprava: tentokrát jako by typograficky upozorňovala na digitalizaci poezie ve smyslu nedoslovném a rudou barvou obálky na dramata, která se okolo ní dějí, jsouce ovšem uměle vytvářena. Letos se stal arbitrem muž z nejpovolanějších: Ivan Wernisch. Svobodomyslná srdéčka radostně poskočila, slovutný básník a vášnivý pořadatel čtyř tlustočítanek přehlížených poetů byl příslibem editorské erudice, jeho individualita zárukou nepředpojatosti a jeho osobnost jistotou – inu – spolehlivě osobního přístupu, jediného možného k takovému úkolu. Prosté a u příležitosti vydání všech pěti antologií opakované konstatování: Vybrat to nejlepší znamená ukázat na to, co se nejvíce líbí zrovna mně, ukázat na sebe. Možná by se antologie mohla jmenovat Básně naší volby – a kromě Ivana Wernische by tam za období od září 1912 do srpna 2013 byla podepsána (povinně generačně rozrůzněná) editorka Wanda Heinrichová, která měla i coby vedoucí recenzní rubriky Tvaru potřebný přehled o básnických událostech, jež se v onom úseku odehrály na knižním trhu a v literárních periodikách tištěných i elektronických. A opět – ve všech třech kategoriích vybraných. Ospravedlňovat volby, poskytovat seznam zvolených kritérií a zaujatých postojů (např. úplnost a událost u editorů Jana Štolby a Petra Krále; přičemž je úplností třeba rozumět také soulad básně s vnitřním básníkovým světem – kdopak ho pozná?) není nutné. Nejlepší české básně nejsou volbou poroty akademiků, ale přehlídkou vkusu dvou osob, z nichž jedna má slovo hlavní a druhá vedlejší (přičemž se mi pořadí jeví obráceně, jelikož podle pravidel je arbitr závislý na stopoložkové volbě editora), a oba „eseje“ by bezpodmínečně nemusely plnit funkci vysvětlovací. Stačilo by stručně popsat autorské poetiky či založení v rámci medailonů autorů a doslovový esej ponechat žánru, tedy dovolit mu zamyšlení a neodkazovat ho na deskripci stavu básnických věcí.
S výběrem, který je vždy vyškubnutím básně z jejího kontextu, se zasvěcení čtenáři mohou ztotožnit, mohou se vůči němu vymezit, v duchu si sestavovat antologii vlastní. Tolik k účelu antologie pro ostrovidný český básnický ostroh, který se vynořuje co oslnivá odaliska z hlubin „krize poezie“ a na antologii si zakládá. Jejím smyslem je ale – řídíme-li se americkým vzorem – ukázat „to nejlepší“ jiné obci: sporadickým zájemcům o aktuální domácí poezii, těm, kteří se v ní neorientují, nečtou ji soustavně, ale chtějí se jí kochat povšechně. Stejně povšechně mohou tito příležitostní srovnat ročenkový výběr s volbou porot literárních cen, jelikož na ně se slyší.
Takto nahlédnuto, má být antologie dobrým přehledem. Výběr je interpretace – a tady začíná, ohó, editorská odpovědnost. Co ještě od antologie chtít, kromě toho, aby byla reprezentativním výběrem vůči realitě aktuální české básnické tvorby, plnohodnotným zástupcem celé škály? Aby ilustrovala posuny, propady a vzlety či nálady básnické scény? Aby se stala studentskou či učitelskou příručkou? Návodem k četbě? Lákadlem pro poezií dosud nedočtené? Aby vyzývala k vyhledávání sbírek? Aby byla potenciálním vývozním artiklem? Proč ne. Jen zda to lze očekávat od antologie letošní.
Malé množství oddílů (čtyři plus závěrečná tečka) i jejich přiléhavé názvy vyňaté z obsažených básní naznačují, že v české básnické nepanuje taková stylová rozrůzněnost, jak bychom si asi při amplitudě české poezie přáli. Jsou-li básníci shluknutelní do nepočetných skupin, samo o aktuální domácí poezii cosi říká. Čtenáři se nutně zazdá, že toho vychází hodně, ale je si to dost podobné. Kdo rád pořadače a chtěl by vytahovat roztříděné šuplíky z básnické kredence, zjistí, že spirituální přihrádka jde delší čas špatně otevřít, milostná či erotická je v růžových úbytích, zato oprýskaný melancholicky všednodenní regál takového toho žití přetéká a z experimentujícího šuplete přepadávají nové (?) postupy.
Nejrozsáhlejšímu oddílu s všeobsažným titulem K slávě toho, co není dominuje básník (ano, básník, nikoli báseň) Petr Král, zastoupený hned třemi kusy, což se poštěstilo už jen Miroslavu Fišmeisterovi a Jiřímu Schneedorferovi. Za Petrem Králem ve svazku defilují silná jména nejstarší generace, narozené ve 20.–40. letech (Hrubý, Šiktanc, Listopad, Dvorský, Schneedorfer, Král), generace střední a starší básníků narozených mezi 50.–70. lety (Dynka, Erhart, Farber; Halmay, Hruška, Borkovec, Typlt, Nosek /sdruženo „dle citu“/; s důrazem na generaci let 70. – Řehák, Borzič, Špaček, Děžinský, Novotný, Fišmeister /míšení vědomé/) i mladší let 80. (Buddeus, Čada, Lipár, Lazarová, Lichtenbergová, Macura) a nejmladší konce 80. a počátku 90. let včetně nováků (Peková, Kremlová, Poch, Těsnohlídek i Zbořil; T. Přidal a A. Táborský na samém ročníkovém chvostu). Jednotící prvek oddílu druhého (Bude to domov?) mi uniká, vedle sebe jsou stylově spříznění Halmay, Děžinský, Špaček, Zbořil, ale i podstatně hravější Novotný s Dynkou a Čadou, proti času putující Macura, vynořivší se expresivní Chlíbec... Znamená přítomnost jednoho autorského jména ve více oddílech stylovou pestrost či širší rozkročení jeho tvorby? Pokud ano, podivuji se, při konciznosti jejich tvorby, že jde zrovna o Chlíbce a Schneedorfera.
Podle strukturalistického pravítka obsah-forma lze změřit, že s druhou položkou se básníci příliš nezatěžují, verš dominuje volný, tvar je amorfní, atrofovaný, samotvárný (vědomá paušalizace budiž odpuštěna). Je to skutečně tak? Že ne, dokazuje třetí oddíl, formálně hravější a současně obsahově rozvolněnější: tu najde čtenář vyznání v předpovědi počasí nebo v řádcích křížků znuděně kreslených během čekání, imperativní básně-návody; zde surreálné žirafí krky vyhlížejí pluh tažený blechami ze zrušeného cirkusu… Co tam dělá ústavní krutost Bohdana Chlíbce, Noc Jana Kohouta, skvělý krejčovský obrázek od Milana Krupy, vtípky od Táborského nebo "Kučery" či moc dobrý škrt o běžící zvěři od Martina Pocha, mi není jasné; rytmizované a rýmované verše (Vít Kremlička) se v tomto oddíle asi taky ocitly nedopatřením. Naopak Finále Pavla Rajchmana z prvního oddílu bych spíš čekala zde.
Jako všichni editoři, pokoušejí se i tito uvést i autory dosud přehlížené (kupř. Selepko) a nově se objevivší (Frolík, Lazarová, Karlický). Dlouho jsme neslyšeli o Vratislavu Färberovi, který publikoval v samizdatu a časopisecky (jeho Lyrika s výběrem textů zhruba od roku 1975 do konce osmdesátých let20. st. je v edičním plánu nakl. Triáda), málokdo si vzpomene na Jiřího Daníčka (poslední sbírka z r. 1996) nebo bude znát jako básníka Tomáše Frýberta žijícího ve Francii.
Do ročenky se prosmýkla i sbírka vydaná vlastním nákladem (editorka zdůrazňuje, že vydávání v renomovaných nakladatelstvích s sebou nutně nenese rozdíl kvalitativní), čímž nenápadně stoupají nároky na další editory, jelikož nyní se očekává, že se budou věnovat i nepřebranému množství autorů, již se rozhodli naložit sami. Lze si všimnout dvou dalších zajímavostí v biblio seznamu: jednak je to sborník Ztichlá klika (vizte jistý pražský antikvariát, galerii a nakladatelství), jednak Papírenská manufaktura ve Velkých Losinách (po Purpurových stínech Gustava Erharta tam vyjde nová kniha jednoho z někdejších arbitrů, Miloslava Topinky). O obojím zřejmě v kontextu současné české poezie ještě uslyšíme.
Pozastavovat se nad tím, proč není méně XX a více YY, proč od AA ne raději báseň BB, zda bylo dobré zařazovat ŽŽ a zcela opominout ZZ, tázat se, jaktože ročenka obsahuje DD, když sbírka, z níž bylo vybíráno, nepatří do vytčené etapy, nebo zda je vhodné, že jsou na prvním místě – ano, dobré – tři básně zrovna básníka HH, stejně jako zmiňovat, že mě těší zastoupení Zedníka, Lazarové nebo Selepka, že bych z Borkovce, Buddeuse a Hrušky vybrala stejnou báseň i že příspěvky těch nejmladších se podařilo zvolit dobře, je zbytečné.
O to spíš bych zmínila adjustaci editorskými texty: prologem Ivana Wernische – málokdy si člověk přečte něco tak výmluvného, jako je bonmot („Záleží na tom, jak se báseň přečte. Nebo: báseň je taková, jakou ji shledá její čtenář. Báseň je dobrá pro toho, kdo je schopen přečíst ji jako dobrou. To jsou jen bonmoty, vtipné, či nevtipné, záleží na tom, jak je kdo přečte.“) – a obecným doslovem Wandy Heinrichové, která vidí současnou českou poezii jako vrchní vrstvu dortu, jehož korpus, snad poživatelný, je tvořen střídajícími se tradicemi (expresionismus, surrealismus, experiment) „třeštivých avatgard“, na něž se (zcela vážně) odkazuje i úvodním citátem z Kurta Schwitterse. Na jejím závěrečném slovu oceňuji dílčí pasáže: postřeh o poetickém rozdílu geografickém („durová severní Morava“, třeba by bylo možné mluvit i o jejím zalíbení v hospodském dění) a rozdílu poetik daném orientací vybraných nakladatelství. Potvrdit prostupnost hranic „proudů“ a poetických uskupení (tvořených vždy individualitami) asi není ani opakovaně na škodu. Cením si poznámky o návratu neoromantismu a neoklasicismu – tyto dva proudy Heinrichová definuje jako rozdíl ve výrazu (intelekt, kázeň a přesnost kontra košatost a emotivnost). Podtrhla bych i výrok o touze po návratu básníka jako veřejně uznávaného hlasu. (Ono by stačilo, kdyby šlo o hlas veřejně slyšený.). Těším se i ze zdůraznění talentu Martina Pocha nebo Zuzany Lazarové. Stesky nad nízkou jazykovou a stylistickou úrovní básní mladé generace (velmi podobné výrokům recenze starší ročenky od Milana Děžinského) mi připadají úsměvné: pokud takové jsou, pak jednoduše nejde o básně.
Oproti tučné pasáži v doslovu se mi nechce zakrojit do periodicky se vynořujícího pseudosporu o básnické angažmá, jehož spóry byly letos vydatně zalévány kyselými dešti. Sušený by se mohl hodit do bramboračky. V ročence 2013 navíc kromě šolichavé pasáže o surrealismu, který „si udržuje opozici vůči společenskému konsenzu“ tato koloritní diverzifikace patrna není. (Mimochodem vymezení se vůči konsenzu není jen devizou surrealistů a navíc často znamená vyjádření respektu vůči němu – možná jsou zajímavější ti, kteří proklamovaný konsenzus, existuje-li, ignorují).
Působilo-li předloni úvodové doznání Miloslava Topinky, že už vlastně až tak nečte, překvapivě, dnes už se obdobnému výroku arbitra nikdo neudiví: „novou svěží literaturu nesleduji“, „v současné české básnické produkci se nevyznám“. To mimo jiné znamená jistou averzi k současné básnické
tvorbě per se, poleh na volbu editora a snad i užitečný nadhled nezasvěceného. Předmluva je vtipná, otázková a bezodpověďová – akcentuje potíže s jakýmkoli antologizováním. Zpochybnění toho, zda je možné určit, co je a není dobré, a navazující otázka, jestli všecko nezáleží na schopnosti dobrého čtení, jsou vítané. Bez obav vyřčená „metoda“ práce („co se mi zalíbilo, jsem roztřídil a poskládal jen podle citu a spoléhal při tom hodně na náhodu“) se nemusí nijak ospravedlňovat jsouc stejně dobrá jako jiná. Závěr prologu klade tu nejpodstatnější řečnickou otázku – není arbitrovi jen umožněno, aby ukázal své záliby? Tentokrát se o něm dozvídáme možná více než v předchozích antologiích. No a? lze jistě opáčit. No jistě – no a.
Co považuji za obtížné při pořadatelském úkolu, je překonat vlastní preference a poznat – dovolte – kvalitu i básně neoblíbeného autora či rovnou odmítané poetiky. Antologie neukazuje extrémní polohy poezie – spíše se soustřeďuje na její trup, který se tu ovšem rozpačitě klátí. Mapa poetik je děravá a čtenáři aby si slepá místa doplnili sami; na druhé straně si všímá marginálií neilustrativních, od čehož tu není. Ukráceni by se čtenáři mohli cítit i v oblasti poezie na internetu: v antologii převažují ukázky z autorských bloků webu Literární.cz, je tam pár drobností z on-line Dobré adresy a po několika drobtech odjinud. Síly prohrnovat servery typu Totem nebo Písmák se nedostávalo. Argument, že jde o stránky neredigované a bez periodicity, je pádný – byl-li by ovšem takto vyřčen v ediční poznámce (kde najdeme jen zmínku, že „se vybíralo z publikací na internetu“). A co si počít s básněmi na sociálních sítích nebo z autorských webů a blogů, které editorka uvádí jako „utajené“? Hodil by se i úplný výčet tištěných literárních periodik, tj. nikoli jen douška, že se vybíralo „zejména“ z hrstky stěžejních časopisů.
A čistě provozně dále: úvahy o bibliografickém uvedení všech textů, které editorům prošly rukama, a to i těch, z nichž se nevybralo, v závěru ročenky, by nebyly od věci – pro ty zasvěcené, kteří by osobním preferencím pořadatelů chtěli porozumět lépe. Nejedná se ovšemže o antologii nejlepších básníků, ale nejlepších básní (a ostatně arbitr by měl podle pravidel dostat svou procezenou stovku v anonymním podání). Odkrytí karet by ale ukázalo výběrovou statistiku, přinejmenším to, v jakém početním poměru jsou vyvolené sbírky k zamítnutým, kteří publikující autoři nejsou podle editorů „nejlepší“ ani v jediné ze svých básní. Tuto bilanci by bylo možné vztáhnout k počtu básní od jednoho básníka, které naopak zvoleny byly. Dalo by se pak možná mluvit v jisté extenzi o celých „dobrých“ až „nejlepších“ sbírkách v protikladu k těm „nepodařeným“. Když jsme u čísel, jsou tu všeho všudy čtyři oddíly (plus koncový vykřičník v podobě ještě jedné básně Jaroslava Kučery, dikcí nápadně podobného arbitrovi), jež v úhrnu pojaly 80 básní od 64 autorů. To je celkem dost. Totiž: je to celkem dost autorů. Básně ovšem pocházejí jen z necelých 30 sbírek, zbytek je – kupodivu – z mimoknižní produkce. Lze tomu rozumět tak, že vyšlo málo nejlepších básnických knih? Že jsou vybrané básně předznamenáním sbírek teprve očekávaných a avizovaných tiskovými ukázkami? A lze považovat 80 básní za stejně nejlepší? Topinka ve své antologii zvažuje, že by „vybral maximálně deset“...
Každá z antologií měla nějakou zvláštnost: jedna byla řekněme průkopnická, jiná byla soubojem dvou stejně hotových editorských osobností, z dalších se stala ročenka sta nejlepších básní bez arbitra, jedna u básnických ukázek neuváděla jména autorů. Co specifického přináší tato? Mohl by to být důraz na okrajovosti, zajímavé novinky, výkřiky. Zbytnělý důraz na poezii v češtině vzniklou v zahraničí. Mohla by to být vyšší frekvence autorů zastoupených více básněmi. Nebo pokračování v drobném porušování pravidel: editoři se totiž – opět – o básních radili v průběhu sbírání. Mohl by to být rozverný tón prologu a lehkonohost arbitra. Či pátý oddíl čítající jedinou báseň, která si dělá legraci z obrazu váženého poety-Mistra a jež je posledním hřbitovním křížem odkráčevším v předchozí básni Michala Šandy na funus. Tu se ukázalo, že pořadateli jsou – mimo jiné – básníci a ti umějí básnivě i editovat, ač jsem si – na rozdíl od koncepční snahy Simony Martínkové-Rackové – pokusu o sestavení antologie jako sbírky básní, v níž sousedství a souručenství básní v jednom oddíle či přes jeho hranici nese poetické sdělení, v této ročence nepovšimla. Když jsem psala shovívavou recenzi na antologii z r. 2010 (Topinka–Řehák), zmínila jsem, že pár básní je zde navíc. V této antologii jsou početnější – některé jsou až pitomé („poezie a pitomost se navzájem nevylučují,“ pravil arbitr u příležitosti vydání jiné své antologie), a to ať se snažím držet snahy o rovnou nejlepší „čtení“, k níž vede Ivan Wernisch v prologu, a i když s potěšením přihlédnu k tomu, že se při skládání knihy nejspíš dobře pobavil. Stejně jako básníci, kteří v antologii uvízli, má celý svazek své výšiny, nížiny, andante a fortissima, oddíly dynamičtější a staccatovitější i celé dlouhé pasáže, u kterých skladatel poznamenal grave a lento. Nelze se zavděčit lidem všem, to jistě ne, ale tady pořadatelským sítem propadla zrna velikosti mexické kukuřice.
Řečeno s Ivanem Wernischem: každou báseň lze přečíst jako dobrou. (Jen to někdy dá práci.) Je to všecko přísně osobní a nejspíš to jinak nejde. (Ale bylo by dobré se tomu aspoň pro forma bránit.) Prosím o laskavé prominutí, že jsem nebyla s to dodržet tradici kritického zhodnocení šikovnosti pořadatelských rukou. O něco zajímavější by bylo popsat, jakou zprávu o české poezii od r. 2008 do současnosti přináší všech pět dosavadních svazků. Asi neuvidím hvězdičku, prasátko ani olověnou budoucnost.
Olina Stehlíková
Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 35. ročník