Roman Polách: Pokus o strukturální rozbor angažované poezie

24. 1. 2014

Byť souhlasím s názorem, že je v oblasti obecného vymezení angažovanosti a takzvané angažované poezie přeteoretizováno, vložil jsem do této studie několik obecných částí. Zároveň se budu snažit tento pojem explikovat ve srovnání s analyzovanými básnickými knihami. Jako problém by mohlo být vnímáno to, že většina básníků, jejichž sbírky jsem zapojil do analyzovaného okruhu, se teoreticky vůči tomuto konceptu – alespoň ne časopisecky – nevymezovala. Nicméně si myslím, že vybrané básnické sbírky je třeba vnímat v institucionálním kontextu, ve kterém samy působí (v silovém poli otázek: kdo sbírky vydává a ve kterých časopisech se autoři prezentují). K negaci tohoto problému jistě také více než dobře pomůže konkrétní rozbor básnických knih a jejich svébytných poetik.

 

„Nová“ angažovanost

Je poněkud zbytečné dohadovat se o tom, co znamená angažovanost v historické perspektivě, neboť se tento termín využíval takřka po celé dvacáté století v různých souvislostech a má na sobě tak velký sémantický nános (socialistický i kapitalistický), že jej lze dnes obecně obtížně definovat. Samozřejmě je možné kontrastivně srovnávat „staré“ a dnešní koncepce angažovanosti a uvědomovat si, nakolik je „nová“ angažovanost svébytná – tedy nikoli zas a znovu zjišťovat, nakolik se odlišuje od starších koncepcí, ale naopak jakým způsobem funguje v jiných kulturně-společenských a ekonomicko-politických podmínkách.

Zároveň si tato soudobá koncepce angažovanosti vynutila pozornost literárněhistorického bádání – tento myšlenkový směr v poezii musí být zahrnut do vývojové linie české polistopadové poezie. Tak můžeme komplementárně zařadit koncepci tzv. nové angažovanosti do této linie na základě toho nejpodstatnějšího, co přináší poezie – na základě vztahu básníků ke světu: nakolik funkčně se projevuje jejich uchopení světa prostřednictvím jazyka (neboť co jiného je poezie než individuální pohled na svět skrze jazyk)? Tímto přísně analytickým strukturně-znakovým pohledem zároveň nalezneme odpověď na otázku, kterou se často diskuse o angažovanosti začínají – proti čemu angažovanost míří?  

Při obecném strukturním rozboru budeme vycházet ze sbírek Tomáše Weisse – Postkomunismus: záškrt, Klementa Václava Lakatoše – Kapitalistické básně, Milana Kozelky – Semeniště zmrdů, Romana Ropse – À la these, též poslední ze sbírky Františka Dryjeho – Ach! a knihy 3,14čo editorů Michala Šandy, Jakuba Šofara a Petra Štengla. Nebudeme brát v potaz chronologii sbírek, neboť myslíme, že tuto tvorbu prostupují prostředky a motivy, které jsou osobitým způsobem u každého básníka variovány v oné specifické oblasti takzvaného angažovaného básnictví a zároveň komplementárně rozvíjejí prostředky a textové strategie, jež v dalším průběhu budeme explikovat.

Po základním přehlédnutí jednotlivých knih jsme směřovali k základnímu poznatku – k typologii. V devadesátých letech a v prvních deseti letech jednadvacátého století došlo k několika pokusům o typologii české polistopadové poezie. Z mnohosti jednotlivých typů poezie, které shledali zejména Iva Málková (dvě sešitová kompendia pro studenty prvního ročníku bohemistiky O nejmladší poezii české), Jiří Trávníček (typologická část v knize Na tvrdém loži z psího vína) a Petr Hruška (typologická část o české poezii v knize V souřadnicích volnosti), se jeví jako vhodnější vycházet z typologií Miroslava Balaštíka (Postgenerace) a zejména z typologie Karla Pioreckého, kterou představil v knize Česká poezie v postmoderní situaci; nikoli již z jeho pozdější svérázné typologie (Tvar č. 1/2009), dělící básníky na ty, kteří píší poezii, v níž mají své útočiště (poezie jako útočiště), a ty, kteří prostřednictvím poezie útočí (poezie jako útok) – je to dělení jednak nanejvýš černobílé (z nějž nelze získat další poznatky), jednak zhusta zabarvené neadekvátním příznakem.

Ve výše zmíněné knize Piorecký rozděluje poezii spirituální, poezii věcnosti a imaginativní poezii. Jednotlivé typy se mohou vzájemně prostupovat, a vznikají tak nejrůznější „smíšené“ typy poetik. V analyzovaných sbírkách je zastoupen dvojí typ: zejména typ imaginativní (jejž bychom mohli též přiblížit Trávníčkovým pojmem vůle ke gestu), který se prolíná s typem poezie věcnosti. Uvedený poznatek má své opodstatnění pro naše další vývody, neboť tato poezie zhusta pracuje s jistou imaginativností, která se ovšem prolíná s konkrétní věcnou realitou – s vědomím řekněme všednosti či každodennosti. To má své důsledky, které nyní obecně shrneme: 1) záměrně se v této poezii sestupuje z výšin lartpourlartistické poezie k syrovému prožívání všedního dne; 2) dochází zde k textovým pokusům o verifikaci textu a jeho antiiluzivnost; 3) probíhá zde desubjektivizace, resp. odosobnění; 4) výrazně je zastoupen absurdní a černý humor; 5) velkou úlohu hraje konceptuálnost. Na pozadí těchto aspektů, které se též vzájemně prostupují, vzniká jistá textová strategie, kterou v dalších řádcích představíme.

 

Téma a světonázor

Theodor Adorno uvádí, že „umění se stává něčím společenským kvůli svému bytí o sobě a bytím o sobě zase prostřednictvím společenské produktivní síly, jež v něm působí“. (Adorno 1997: 324) Umění je („kantovsky“) čímsi autonomním, ale díky své znakovosti vstupuje do procesu komunikace, a tím („hegelovsky“) vyjevuje svou potencionální společenskou sílu a vstupuje tak do každodenního komunikačního prostoru. Kontrast hegelovského a kantovského pojetí umění jsme nenaznačili náhodou, neboť soudobá koncepce angažované poezie je potomkem hegelovského uvažování o umění, ale též dialekticky přijímá kantovské pojetí, zejména modernistické výboje. Jak dále ukážeme, vrchu nabývají ony hegelovské koncepty – je zde především snaha pojmově objasnit soudobý postmoderní svět, jehož tekuté myšlení rozmývá hranice mezi pravdivým a nepravdivým, dobrým a zlým apod. V analyzovaných sbírkách se tedy objevuje snaha tematizovat to, co pojmenovává opět Adorno a co je ostatně základem avantgardistické tvorby již od počátku minulého století: „Jak se často stává, v angažovanosti vychází nejvíce najevo něco, co je v umění uzavřené, a to s rostoucí kontrolou a proveditelností.“ (Adorno 1997: 322)

Mohlo by se zdát, že si protiřečíme, neboť destrukcí „uměleckosti“ textu též de struujeme kantovskou mnohoznačnost umění, nicméně si musíme uvědomit, že zejména avantgarda nejenom rozvinula model recepčně otevřeného umění (surrealismus, absurdní umění), ale též byla potomkem hegelovského uvažování, kterému nebyla cizí koncepce umění jakožto společenského kritického činitele (například právě estetická koncepce Theodora Adorna). Není tedy náhodou, že moderní umění a modernisté působí jakožto kritický činitel – surrealismus svou poetikou bojoval proti tendenci „normalizované“ společnosti uzavřít se svému nevědomí, Joyce svým proudem vědomí chtěl vyjevit skutečnost, která by byla prosta jakéhokoli zjednodušování, a absurdní umění pro změnu svými prostředky, jež vyvolávaly alogičnost a iracionalitu, nemířilo nikam mimo realitu, ale naopak upozorňovalo na absurdnost reality. Zmíněná tendence ovšem charakterizuje i moderní lyrickou poezii, která nemíří ke koncepci umění pro umění, nýbrž se snaží obnažovat to, co je pro moderního člověka nepříjemné, co je represivně potlačováno. Rozdíl je ovšem v příznaku, kterým se liší angažované umění – v hegeliánsky přímém a vědomém naléhání na percipienta, aby přijal vidění světa, které mu autor díla sugeruje.

V již zveřejněných teoretických statích bylo několikrát uvedeno, jak by snad měla vypadat angažovaná poezie a čím by se měla zabývat – velice obecně si před samotným konkrétním rozborem můžeme shrnout angažovanost (po jejím mírném esejistickém rozboru výše) jakožto zvýšenou světonázorovou účast na soudobém světě a jako artikulaci politického (či apolitického) názoru. Jakkoli jsou tedy výše uvedené zkoumané knihy svébytné, nesou si všechna „stigmata“ časovosti (dobově podmíněné aktuálnosti), jímž je tento typ poezie, která se vyslovuje k soudobým nešvarům, postižena. Onou (obecně vzato) angažovaností je tato časovost ještě více vyostřena. Vznikají různé strategie, jak se s tímto problémem vypořádat, jak přesáhnout limity aktuálnosti. Je zajímavé, nakolik se zde projevuje míra významové otevřenosti textu, míra mnohosti jeho konkretizací. Začneme texty, které různorodost konkretizací omezují. Ještě předtím si představíme angažovanou poezii (s důrazem na vybrané knihy) v jejím tematickém a světonázorovém zaměření.

Svým tematickým a motivickým zaměřením je angažovaná poezie zcela monotónní, což je ovšem dáno onou strukturní časovostí, s níž tato poezie ostentativně vystupuje. Témata jsou poměrně stálá. Je to zejména téma marasmu soudobé zglajchšaltované společnosti, a to nejenom na úrovni politické, ale také na úrovni mezilidských vztahů apod. V analyzovaných knihách je společnost karikována a podrobena silným útokům sarkasmu prostřednictvím odrazu pokřiveného zrcadla, jímž se sice pozorované vyostřuje a svět se jeví jako absurdní, nicméně právě na ekvivalenci absurdity a reality je poetika angažované poezie založena. Absurditou v angažované poezii se ovšem budeme podrobněji zabývat později. K tematické a motivické části se v angažované poezii silně váže ideologie neboli světonázor, a jak jsme uvedli na začátku, je angažovaná poezie potomkem hegelovského přístupu nejenom k umění, ale též ke světu.

Je všeobecně známé, že z hegelovského způsobu myšlení o umění, tedy z hegelovské estetiky, vychází zejména ta estetická tradice, která je více či méně levicově nakloněná (ať už se jedná přímo o Marxovu estetickou koncepci či o demokratickou lidovost v koncepci Bachtina, Lukácse, Adorna atd.). Tento fakt nelze absolutizovat, ovšem autoři angažované poezie nejenže neskrývají své levicové smýšlení, ale také navazují na autory a směry, které rovněž neskrývaly svou levicovou povahu: míříme opět zejména nejenom na meziválečnou avantgardu (lze také dobře vypozorovat další myšlenkové prameny například na frekvenčně neobvykle častém používání citátů pod názvy básní).

Autoři tohoto okruhu provokativně využívají termínu angažovanosti, jenž na svých bedrech nese sémantický nános za poslední století, ovšem nikterak se nehlásí k takové angažovanosti, která probíhala řekněme v padesátých a sedmdesátých letech. Autoři nejsou natolik jednosměrní, aby kritizovali pouze soudobou kapitalistickou společnost, ale podrobují kritice i léta před­listopadová a míří i do vlastních řad – pichlavé kritice neujde například ani bývalý disent a underground. Za všechny tyto sbírky by mohl promluvit Tomáš Weiss úvodními verši své knihy: „Nejsem přítel starých pořádků / Ale nepřítel současných nepořádků / Nestačí mi / že dříve nebyly vložky vůbec / A teď jsou i zimní / Tak je to / Nestačí mi, že je to lepší. V rámci hegelovské tradice a nezříkání se pojmovosti se tedy tato skupina autorů snaží pojmenovat určitými prostředky, o kterých budeme pojednávat v dalších částech, stav soudobého světa a snaží se z toho též vyvodit jisté důsledky.

Angažovaná poezie je intencionálně založena na tom, že text vyvolává u modelového čtenáře určitý světonázorový postoj. Na vyvolání postoje ke světu stojí též poezie obecně, nicméně právě angažovaná poezie je založena na mnohem větší příznakovosti textů, které se nevyhýbají ostentativnímu ideologickému a třebas i politickému šíření názorů. Není to ovšem nic negativního. Je to jednoduše jistá umělecká odnož s osobitou poetikou. Problém nastává ve chvíli, kdy autoři a teoretici této tendence začnou ahistoricky dezinterpretovat ostatní umělecké okruhy prizmatem své ideologičnosti, což se bohužel v poslední době dělo. To ovšem není předmětem naší studie. Nyní se po tomto krátkém představení budeme věnovat problematice otevřenosti v okruhu angažované poezie.

 

Omezování významové otevřenosti a depoetizace

V poezii Klementa Václava Lakatoše a Františka Dryjeho nalezneme prostředky, jimiž se snaží využívat antiiluzivních postupů: je nám vnucen způsob, jak máme báseň, text vnímat. Například u Klementa Václava Lakatoše následují po názvech básní explicitně zaznamenané informace, jak báseň vznikala, a direktivy, jak si ji má čtenář žánrově zařadit apod. − viz: „Milostná poezie (metody: překlad, montáž, rozpis do veršů)“; „Kvízové otázky (metoda: diskursivní hry – kvízové otázky)“; „Dialogy (metoda: nalezené znaky)“. Už zde, byť v nepatrném množství (a navíc s jistou dávkou autorského sarkasmu), je ohraničena libovůle čtenáře, již tento způsob omezuje významovou otevřenost textu.

Dalším prostředkem je využívání několikerého typu poznámek pod čarou. Mimo sarkastické glosy („Tuto báseň nesponzoroval Miroslav Kalousek“; „Tento verš odhaluje němou průrvu v našem bytí“) jsou uváděny též okolnosti vzniku básní, tedy například: „Tento dotazník byl připraven pro týden neklidu, sled studentských protestů proti vysokoškolské reformě. V těchto poznámkách se také objevují přímé odkazy na prameny, vůči nimž se autoři vymezují: často jsou uvedeny odkazy na internetové články či na články v tištěných médiích. Na jedné straně je zde tedy použita výše zmíněná verifikace odkazy, na straně druhé se jedná o antiiluzivní postup (jímž se autoři snaží částečně odstranit fikčnost textu), v němž se dále a dále zužuje otevřený sémantický horizont. Touto formou dochází k depoetizaci básnického sdělení.

Ještě dál jde surrealistický básník František Dryje ve sbírce Ach! s podtitulem angažovaná poezie A(nno) D(omini) 2013, když do poznámek pod čarou umisťuje konkrétní biografické informace o jednotlivých osobách, jež v básních vystupují. Poukázali bychom na dva aspekty tohoto významového prostředku, které spolu funkčně souvisí a které vyjevují explicitně a zároveň paradoxně nejvíce z celé angažované poezie její slabinu. Tento Dryjeho metodický postup souvisí jednak s fundamentální časovostí tohoto typu poezie, ve kterém vystupují konkrétní doboví účastníci společensko-kulturního diskursu. Ti jsou ale právě proto dekódovatelní pouze v něm, přičemž řekněme za třicet let budou oni a situace kolem nich vyloženě nedekódovatelné. Biografickými poznámkami pod čarou se snaží Dryje vytvořit jakousi pomůcku pro nadčasové čtení, v němž budou osobnosti, které již nejsou v povědomí lidí, znovu − již jako znaky – přítomny. Uvedená tendence souvisí s dalším omezením otevřenosti básně – postavy ve fikčním světě básně jsou (právě pro tuto fikčnost) co nejvíce čtenáři přiblíženy, čtenář nemá k dispozici vlastní prostor pro určení postavy či události, tedy například: „Prezidentovic amina“ či „amina prezidenta“ – slangový výraz pro diletantskou a skandální amnestii, již ve svém novoročním projevu vyhlásil tehdejší prezident republiky ČR Václav Klaus dne 1. ledna 2013. Zároveň tato strategie směřuje k odsubjektivizování textu, k jeho „objektivizaci“.

 

Zbytek studie si lze přečíst v Tvaru 2/2014
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz