Čím dál víc mne zajímá, jaký je básník člověk. Ne jaký je člověk básník

24. 1. 2014
Ladislav Puršl, foto Mikuláš

Stáhl ses ze společenského života, před dvěma lety se ti narodila dcerka. Musí to být veliká radost… Co se ve tvém životě změnilo?

Změnilo se téměř vše a narození dcery bylo korunou změn, které se staly za poslední čtyři roky. Potkal jsem svou ženu, přestěhoval jsem se, opustil Levý Hradec, kde jsem se cítil být vnitřně doma. Razantně se změnily mé pracovní možnosti, přišla zdravotní omezení… Současně s tím probíhala změna náhledu, hodnot, můj životní stereotyp se rozbil. Tušil jsem, že to přijde, nicméně jsem se domníval, že rozsah nebude takový. A to jsem se přepočítal.

 

Pokud jej zpětně introspektivně hodnotíš, jaký měl tento tvůj „přerod“ průběh? Co se konkrétně dělo?

Vyvalily se mi určité obsahy nevědomí do vědomí. Co to ve skutečnosti znamená, na to si nedokážu zatím stále uspokojivě odpovědět. Krom mnohého jiného, co pozvolna nabývá obrysů, jsem žil několik měsíců s konstantním a intenzivním vědomím, že to, co prožívám, je analogické tomu, co se děje člověku, kterému zbývá jen několik měsíců. Docházelo mi, že v situaci, kdy se můj život obrátil ke zcela novým začátkům, jsem se vlastně rozloučil. Začal jsem vidět věci kolem sebe jednoduše, ostřeji, a přesto v mnohých, do té doby skrytých souvislostech. Objevily se hluboko skryté stinné stránky a vyvstávají dál i bez zrcadlení přes druhé lidi. O některých jsem věděl, ale to ještě vůbec nic neznamená, když o něčem víš. Teprve když povstaly a neuhnul jsem jim, začalo být zřejmé, co je to za sílu. Musel jsem si přiznat, že do té doby byla mnohá takzvaná práce na sobě jen obohacováním představ o sobě samém. A že setkání se sebou samým je odlišné. Říkal jsem si: Staň se sám sobě změnou dřív, než změna dostihne tebe a donutí tě – sama k sobě.

 

A co naopak zůstalo či zůstává neměnné?

Jakýsi bod, není nijak pevný, spíš se prohlubuje, než upevňuje. Souvisí se zkušeností, s vnitřním klidem a s absencí strachu. Jestli je na tom něco opravdu neměnného, pak je to stav, který se otevřel při setkání s mou ženou, který stále nejsem s to cele pojmout a pochopit. Vše se mezi námi stalo v jediném okamžiku, teď jen rozmotáváme klubko. A pak ta klidná radost z Almina příchodu a z jejího života.



Kdybych si měl do tvých slov vložit nějakou filosofickou berličku, asi bych vzpomněl Heideggera a
 jeho „předběh ke smrti“ jako východisko pro autentickou existenci. Chápu to správně?

To je pěkně řečeno a v mnohém to odpovídá, i když si Heideggera nevybavuji. Navíc si na té zkušenosti nesmírně cením toho, že probudila odvahu zcela odmítat útěchu, vědomě přijímat vnitřní samotu a vlastní konečnost. Prohloubila nepotvrzování se na věcech nebo ještě hůře na lidech. Najednou vidíš jasně, že intelektuální pochopení je sice nesmírně důležité, ale samo o sobě neznamená nic. Není potřeba po tom nějak zvlášť chňapat, omamovat se informacemi. Bez přímé zkušenosti jsou to často pouhé dohady, řeči, emočně naleštěné kecy. Bylo sice zvláštní zažívat to v situaci, kdy se ti narodí dítě, ale na druhou stranu kdy jindy rozhodně skoncovat s našeptáváním vnitřních a vnějších hlasů, že ještě nemůžeš umřít, protože máš malé děti, nebo že jim se nemůže nic stát? To jsou lži, drobná odsouvání, nenápadné tenké roušky, které se vrství před očima. Čím víc se rozrůstají, tím víc člověk slepne.

 

Jak tě poslouchám, mám pocit, že se ten přerod dotkl prakticky všeho, vnitřního i vnějšího. Přímo se nabízí otázka: a co tvorba – jaké zaujímala ve tvém životě místo dříve a jaké zaujímá nyní? Změnilo se něco?

Přestal jsem v té době psát. Zkoušel jsem si dělat nějaké poznámky, ale namísto toho jsem měl pocit, jako by si poznámky zaznamenávaly mne. Napsaná slova se mi vysmívala, že je to hra. Najednou jsem z každého slova vnímal libovůli toho, jak chceme svět vidět. Nebylo možné si zapsat celistvý deníkový záznam. A že se mi v životě právě děly věci! Jenže když jsem vzal do ruky tužku, udělalo se mi fyzicky zle. Cosi zcela hbitě a jistě našlo bod v těle, kolem kterého se najednou bolestí či nevolností obtočíš. Když jsem toho nechal, sevření se uvolnilo. A naopak, pokud jsem se to pokusil ignorovat, zesílilo to. Jediné, co bylo možné zapsat, byly snové stavy, vize a hypnagogické vjemy. Jako by mi byl povolen jen jeden kanál, kudy šlo zkušenost do slov převést. Ve chvíli, kdy na sebe tyto zkušenosti začaly navazovat a dokonce se opakovaly, psal jsem to. Jsou to poznámky z cesty, ohledávání patníků, popisy archetypových obrazů a podobně, není to nic, co bych dělal se záměrem. Měl jsem dojem, že když budu psát něco se záměrem, ta hra na slova se probudí, převezme otěže a strhne to jinam.

 

A není ona hra, o níž mluvíš – principem světa? Vždyť všechno, včetně nás, jsou vlastně svým způsobem soubory interpretací. Nebylo by snazší tuto danost prostě přijmout jako přirozenou a nějak plodně s ní uzavřít hranice – třeba i prostřednictvím tvorby?

Přijímám hru coby princip světa projevovaného. Něco, co nazýváme hrou živlů, ze kterých vše povstává a opět se do nich vrací. Ta zde existuje nezávisle na nás a my sami bychom bez ní nebyli. Ona sama se skrze nás projevuje, sama nás interpretuje, řeknu-li to tvými slovy. A také nás odlišuje – každý jsme v tomto ohledu neopakovatelným po­skládáním různých prvků a tím také jedinečným originálem, i když v tom, jak fungujeme, jsme si podobní. Ale v rámci té hry se objevuje zádrhel. To, co takhle vznikne, třeba člověk se jménem Ladislav Puršl, nabývá tím, že si uvědomuje, že žije, sobecký postoj. Směšnou představu, že vše kolem něj je k jeho užitku a věci jsou a musejí dál být takové, jak je vidí. Vytváří pak svým životem osobitou interpretaci hry samotné – tedy další hru: zažitý, naučený a nudný part způsobu vnímání „já versus oni“. Pokud to převedu do tvorby, pak téměř každé umělecké vyjádření je výslednicí této hry. Oceňuje se na něm především ono samo. Zda a nakolik zachycuje skutečnost, není tak důležité. Je to sofistikovaná zábava. Hranice bych uzavíral především tam, kde se určitý způsob hry vměšuje do autorského záměru a snaží se ho ovládat, případně perzekvovat. A nemohu za žádných okolností vědomě přitakat hře založené na tom, že existuje něco, co ve skutečnosti reálné není – tedy autonomní lidské já, které nechce být složeninou, ale samostatným prvkem. To je totalita, vnitřní kriminál. Kdybych to udělal, zřejmě si život značně ulehčím, ale nemůžu být svobodný. Já mi sice bude tvrdit, že svobodný jsem, protože dělám věci po svém. To je jen zástěrka, za níž mne svými návyky a sklony pomalu a postupně dovede k obludnostem.

 

Jak se to konkrétně projeví?

Za nějaký čas bude spirituální já chtít věřit jen křesťanským způsobem, čtenářskému já bude vyhovovat pouze Hesse, gurmánskému já nebude chutnat koprovka, estetické já prožije půl roku života nad časákem, zda ženu dělají šaty, nebo manšestráky. Lidské já není jednotné a vůbec se nesnaží o to, aby člověk vnitřně jednotný byl. Udržovat mysl člověka v jejích schizofrenních sklonech je téměř jeho koníček, ne-li úkol. Rádo se baví tím, která složka přebírá velení. Má k tomu arzenál tradovaných návyků, kam se na něj hrabou armády. Pokud se na to člověk nesoustředí, ani to nepozná. Obvykle to chápe jako nějakou svou povahovou vlastnost, kterou by měli ostatní tolerovat, neboť „každej jsme přeci nějakej, ne“? To je těžce hrubozrnná bagatelizace, za níž jde o život, o jeho kvalitu.

 

Jak těm návykům uniknout? Lze to? Kdekdo si do tebe projikuje kde co, ale kde a kdo jsi ty skutečný?

Nevím. Vím, že sobě neuteču. Není kam. Nemohu-li utéct, musím se sebou jít. Existují postupy, návody ne. Kdybych se pokusil ono já ze sebe najednou vyoperovat, navyklý systém osobnosti se zhroutí. Něco zařve, že překonalo ego, a vzápětí se zblázní, neboť za ním není žádný záložní systém, na který lze přejít. Pokud ano, vesměs to je kopie předchozího. Ego na to navíc přijde mnohem rychleji, je v tom cvičené. Vmžiku vytvoří plejádu záložních dat. Osvobozující může být fakt, že s ním není nutné bojovat jeho způsobem. Je to ale pomalé, žádné rychle uvařené výsledky. Lze se zpočátku jen pozorovat. Pak nepřitakávat. Nudné „Hm“, během kterého pozoruješ, jak se já předvádí, aby tě čímkoli zaujalo, je velké vítězství. Aniž bys zasahoval, postupně se objevují mezery, kterými je vidět za jeviště… Myslím, že skutečný je člověk nejvíce tam, kde nemyslí na sebe, ale na druhé. Bez ohledu, že za to cokoli očekává.

 

Tedy je to boj o vlastní vnitřní autonomii a autenticitu.

Ano, nešťastné ale je, když na základě takového boje začnu měnit hru a lidi kolem sebe. Vše se jen zhorší. Teprve když nenásleduji svá navyklá uvažování a jednání, hra se začne měnit. Nikoho a nic jiného neměním. Neměním vlastně ani svůj part. Sám se stane nepoužitelným. Rozpadne se, protože jsem změnil ohnisko. A neživím ho. Pochopitelně to činím s vědomím, že mohu nasrat režiséra, neboť nepostupuju dle pravidel. A to zcela pomíjím reakce jiných, třeba i velmi blízkých herců.

  

Připravil Ladislav Zedník. Zbytek rozhovoru si lze přečíst ve Tvaru 2/2014
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 34. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz