Mystik filosofující kladivem

Jindřich Veselý: Nástin metafyziky operativní celostnosti
Malvern, Praha 2013

Naší dobu mnozí charakterizují jako roztříštěnou, tekutou a sypkou. Ve filosofii uplynulých dekád nalézala tato tekutost a fragmentace výraz v postmodernismu. Jak se ledy a věky hnuly, stále častěji a ze všech stran slýcháme volání po přesažení postmodernity a její roztříštěnosti. Zleva ji odstřelují filosofové (například Badiou, Žižek nebo u nás Hauser), kteří si všímají jejího reakčního charakteru vzhledem ke společenskému řádu. Duch doby tíhne k nové univerzalitě, k novému pojetí celku, jež by znamenalo překročení destruktivní atomizované kultury, která hrozí vyústit v děsivou dystopii, v níž se spojí všechny krize (sociální, politická, environmentální i kulturní) v hrozivou apokalyptickou hydru. Avšak nejen ze sekularistických levicových pozic slyšíme tento hlas. Je pochopitelné, že obdobné postoje vyjadřují i myslitelé náboženského založení.

Pokus, jak diktaturu fragmentu překonat a dospět k nové celistvosti, představuje i kniha mladého filosofa Jindřicha Veselého s poněkud monstrózně znějícím názvem Nástin metafyziky operativní celostnosti. A je to věru pozoruhodný pokus. Veselého intelektuální zázemí čítá akademická studia klasické filosofie a teologie (především Jana Patočky a sv. Bonaventury), pečlivou teoretickou i praktickou znalost ezoterních tradic (magie a hermetismus), včetně jejich soudobých forem, transpersonálně pojatou astrologii Danea Rudhyara, respektive poučenou znalost některých dalších transpersonálně zaměřených myslitelů, jako jsou Jochen Kirchhoff, Henry Corbin nebo James Hillman. Už toto zázemí dává tušit, že půjde o myšlenkovou akrobacii na velmi tenkém ledě – Veselý se pohybuje na rozhraní klasické evropské myšlenkové tradice a její animy – ezoterně pojaté spirituality.

Podtitul knihy nese název Fragmenty k transpersonální ontologii – to vzhledem k vlastnímu názvu poněkud zaráží. Autor nám chce předložit nástin metafyziky celostnosti, a vyjadřuje se pomocí fragmentů? Jakže? Je to poctivé? Je. Veselý nežije z iluzí a není mimozemšťan, je obyvatelem našeho časoprostoru – dobře ví, že cesta z labyrintu plujících fragmentů nemůže vést jednoznačně vpřed. Fragmentaci je nutné dialekticky zahrnout, a navíc je takové přesažení úkolem nejen pro jednu generaci a nejen pro Veselého. Tak se jeho nástin uskutečňuje v hutných fragmentech – ve zdánlivě volně spojených meditacích. Jejich styl do značné míry připomíná dikci filosofa stojícího na počátku modernity i postmodernity, věčně se vracejícího Fried­richa Nietzscheho. A skutečně, Veselého brilantní esejistický styl má s tímto tragickým velikánem leccos společného. I Veselý tak trochu filosofuje kladivem. A z úderů jeho kladiva lítají vskutku mohutné úlomky: tvrdě jsou souzeny evropská filosofie i věda, tradiční náboženství i pokleslá ezoterika, psychologie i psychoterapie. To vše se podílí na úpadku současné civilizace a je projevem egoity, která se jeví být jejím základem. Hned zkraje je také atakována: „Skutečné náboženství současnosti není věda, ale péče o sebe – naneštěstí ve smyslu nikoli holistickém, nýbrž fragmentárním, ne jako vyššímu celku zasvěcená kultivace individuality, ale jako intenzifikace a ukájení efemérních egoistických choutek až do dna. Zažili jsme cosi na způsob velmi neblahé reformace: na místo tradičního křesťanství v Evropě už dávno nastoupila »věda«, k níž se v poslední době přidala další modla – říkejme jí narcismus.“ (s. 25)

Odmítá-li Veselý současnou civilizaci, narkoticky zamilovanou do vlastních skořápek – do ulit malých já, byla by chyba jeho vizi interpretovat jako pokus o regres starých dobrých časů, kdy pánbůh chodil po zemi a pan farář a pan starosta si společně notovali u korbelu piva. Ani novověký projekt lidské emancipace a individuace není zcela zavržen – autentická emancipace a individuace jsou ovšem stále v plenkách, protože současný člověk ještě neodhalil své pravé určení – své kosmické lidství. Veselý jako nekonformní křesťan vidí toto směřování vetkané do biblické osnovy – především do příběhu kosmického Boho-Člověka – Ježíše Krista. Toto lidství, které je manifestací božského soucitu – Boží agapé –, se teprve musí probudit a projevit. Cesta, kterou má projít, je ale také a především cestou oběti – v tomto ohledu Veselý zůstává tradičním křesťanem. Ke vzkříšení vede cesta přes kopec zvaný Golgota. Přesto je tradiční křesťanství dnes vyprahlé – proto Veselý zdůrazňuje význam duchovní praxe, která zahrnuje i alternativní formy religio­zity, jako jsou magie, kabala nebo alchymie. Ostatně v předmluvě své knihy chápe svoji myslitelskou cestu de facto jako prodloužení a reflexi právě této praxe. Tato praxe ovšem neznamená pouze čistě meditativní úsilí, vždy se osvědčuje v realitě – v činném soucitu ve světě. „Blábolení o eónech spojené s rezignací na praktické nasazení pro nejbližší okolí je stejně nemocné jako skromňoučký hřmot našeho intelektuálního ghetta, kam ještě nedospěla neradostná zvěst o tom, že přebytečnost není nutně znakem elity.“ (s. 116)

Veselému je vlastní myšlení v kruhu – kruh je zde chápán jako dynamické skládání a rozkládání jednoty, ostatně i v hlubinné psychologii kruh představuje obraz celistvého já – selbst. Rudhyarův astrologický koncept je mu podložím, na němž promýšlí své kosmické křesťanství – od prvotního vydělení až k opětovnému scelení kosmického člověka. (Nabízí se zde srovnání s konceptem kosmoteandrické jednoty velkého katolického filosofa Raimona Panikkara – kosmické, lidské a božské i u tohoto myslitele krouží v dynamické jednotě přesahující veškerý dualismus i monismus.) Tento kruh ale není uzavřeným celkem, na to je Veselý až příliš dobře poučen jak biblickou tradicí, tak evropskou filosofií. Spíše jde o kruh, který sám sebe přesahuje a otevírá se novým horizontům.

Je to troufalá a zneklidňující kniha. Svým způsobem neúprosná. Občas se zdá, že Veselý tluče kladivem až příliš usilovně, snad by místy prospěla i jemnější dikce a křehčí distinkce. Ale to je vcelku přirozený projev jeho profétického naturelu – filosofie je Veselému nejkrajnějším duchovním úsilím. Úkol a vize přesáhnout rozbitou epochu vyžaduje i jistý titanismus, který může a možná musí obsahovat i stopy toho, vůči čemu se Veselý tak vášnivě vymezuje. Také by bylo zajímavé, kdyby Veselý svoji koncepci konfrontoval s některými ateistickými kritiky postmoderny, o kterých jsem se zmínil na počátku recenze. Jeho vize by získala i jistou „inkarnační dimenzi“, protože sotva lze na půdě křesťanského myšlení přehlížet sociální otázku. Přes tyto drobné výhrady se jedná o dílo výjimečné. Místo akademického suchopáru máme co do činění se suverénním myslitelským činem, místo New Age blábolů se setkáváme s autentickým ezoterismem. Do budoucna bude velmi zajímavé sledovat, kam se Veselého filosofie vyvine – zda od nástinu dospěje k pevnějšímu uchopení své vize celostnosti. Již nyní je ovšem zřejmé, že se tu zrodil pozoruhodný myslitel.
 

Adam Borzič