editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

rozhovor je vždy ošemetná záležitost, a odehrává-li se před okem veřejnosti, pak to platí dvojnásob. Jeho ostny raší – troufněme si říci – z metafyzických kořenů. Podle personalistických filosofů je dialog matricí skutečnosti – dle Goetha je „živou rosou“, alchymickou sloučeninou protikladů par excelence. V rozhovoru probíhá setkání – interpersonalita je přesah, radikální zjevení neznámého – druhý mě vybízí k odpovědi. Samozřejmě ne každý rozhovor naplní svoji potenci beze zbytku, ale v každém se přítomnost já a ty nějak zableskne.

Z rozhovorů pro jakákoliv média, ať se pohybuji na kterékoli straně barikády, mám vždy odcizující pocit vůči výchozí situaci, kterou je dia­log dvou živých lidí. Možná je to proto, že veřejné rozhovory prostě „neumím“. Těžko říci. Jsem ale rád, že někdy se na stránkách Tvaru odehraje setkání, kterému ani možnost zcizení neubírá na živosti a soubytí. Takový je i rozhovor Václava Kahudy s Emilem Haklem v tomto čísle. Oba spisovatelé měli ztíženou pozici, možná paradoxně proto, že jsou mnoho let blízcí přátelé. Aby je příkop intimity nezcizil před intencio­nálně přítomným publikem, využili mnohé lsti, které známe i neznáme z jejich děl. Vznikl tak hýřivě svěží dialog, jehož integrální součástí je i reflexe nesnadnosti takovéhoto počínání. Současně při všech nadlehčených gestech a piruetách promyšleného smíchu je očividné, že diagnóza světa, na níž se při všech odlišnostech shodují, není věru moc veselá.

Zvýšená kritičnost vůči společnosti, v níž žijeme, a konkrétní podobě naší polistopadové reality (prošlé utopií pravdy a lásky) se někdy přisuzuje pouze mladší generaci. Hakl i Kahuda jsou evidentně stále mladí. Žijeme opět v pozdní době, čteme. A někde vespod: vy ještě věříte pohádkám? – zlověstně šeptají naši zaklínači. Cosi je u konce s dechem. Žijeme pohřební slavností, jejíž slavné finále ze strachu před neznámým novým odkládáme. (Snad patří k zralosti – ach, vy maliny v medvědích tlapách, co o vaší rozkoši zítřejší hvězdy vypoví – ostře nazírat nepravdu bez ideologické tíže a zbytečného patosu, a ještě žít a psát.)

Končí-li svět, jak ho známe, a my tápeme v soumračnu nevědění, bylo by mylné si myslet, že ze tmy vede jiná cesta než rozhovor živých. A konečně, co jiného je literatura než rozhovor na jiné vlnové délce.
 

Adam Borzič