Hlahol z výšin a propastí

Jan Kohout: Motýli nad propastí
dybbuk, Praha 2013

Motýli nad propastí jsou další obsažnou knihou, která se v minulém roce snažila zpřehlednit a utřídit tvorbu poetického outsidera. Po Ivu Huclovi se nám zřetelně představuje jeho generační souputník Jan Kohout (1960), jenž samostatně debutoval před rovným desetiletím Pohádkou o Ničem (2004). Ta obsahovala tvorbu z tehdejšího pohledu nedávnou a naznačila básníkovo tíhnutí k rozlehlým celkům.

Poezie Jana Kohouta je silná a opojná, nepostrádá onu radikalitu inspirace podmaňující svou vervou, obsáhlými zdroji a poetickým nadšením. Je to rošťácky velkohubé a štědré. Pokud svého času nazvala Simona Martínková-Racková poezii Adama Borziče nezvalovsky opulentní, pak tváří v tvář grandióznímu Kohoutovi můžeme mluvit pouze o opulentnosti kohoutovské.

V jediné próze souboru nazvané „Jestli neumřu, tak se zabiju“, pocházející ze zimy 1996, prožívá „všehoschopný“ pacient psychiatrie jakousi snovou horečku plnou barvitých situačních epizod a po textu různě roztroušených svatokrádežných obsesí. V bezbřehém nesyžetovém vyprávění s návratnými motivy musí čtenář přistoupit na to, co autor komentuje souvětím: „Smiřme se […], že se s tímto textem může konfrontovat zase jenom člověk, který se zbláznil ze svého rozumu.“ Zároveň s touto surrealistickou prózou Kohout psal a k roku 2000 dopsal sbírku Motýli nad propastí. Pokud František Dryje v doslovu hovoří také o tomto souboru jako o dosud nepublikovaném, je zapotřebí poopravit informaci v tom smyslu, že její dobrá polovina byla otištěna v almanachu Máj 2000, vydaném Městem Litoměřice v roce 1999. Jde o básně zřetelně esteticky vyjasněného názoru, i když dvě tři z nich jsou dosud dotčeny letmým holanismem (básně kolem strany 40). Oproti automatismu a mnohomluvnosti prózy jsou tyto texty naopak velmi koncentrované a snovost v nich mnohem víc srůstá s reálným světem („U mne“). Zároveň je znát, jak básník opracovává význam. Zásadní roli sehrává název, neboť dává návod, jak číst onu pozoruhodně krocenou imaginaci; z té je podtrženo zvláště to cenné: několik nevydlážděných křivolakých představových uliček.

Za vrchol předkládané knihy považuju skladbu „Pokojot“ z roku 2000. Jde o velkou a rozmáchlou apoteózu štědře rozhazovaných veršů plných filosofujícího nihilismu, v níž množiny představových celků jsou dosud zřetelně utříděny a podřízeny významovému jádru. Litanie je velkou polyfonní skladbou o třech částech, v kterých existenciálně vnímavý básník dává zesměšňujícím způsobem výhost křesťanskému univerzu. Autor se vtěluje do titulního Pokojota v okamžiku úzkosti: „vyju pokojem / a samym pokojem už přímo vyju. / Evangelista podle Psa. / Voblizovače a pomočovače křížů.“ Tím, že se tu využívá forma církevní litanie, jsou peprnému opusu přisouzeny jasné ironické základy. Na nich se pak roztančí velký imaginativně sarkastický sabat. Je to vlastně jakýsi druh divišovského výpadu, nemá ale jeho smrtelnou vážnost, za níž by stál vjem tragédie pochybující víry. Kohoutova pozice odpovídá mnohem spíš nekomplikovanému pohledu bezvěrce a bezelstně si dovoluje nezatíženou aforistickou štiplavost, fanfarónství, ba až rošťáckou rozšafnost a veselí: „Ty kterej se dokážeš vysmrkat do knoflíku / nebo rozfoukat slona.“ Básník má v rejstříku i jakousi rafinovanou infantilitu, ač poněkud kontaminovanou dospěláctvím: „Ty Pacholíku papající epopeje.“ Vedle sarkasmu tu kraluje i paradox a velký smysl pro absurditu: „Ty kterejs udělal Drákulu / nočním hlídačem v krevní bance!“, „Ty kterej nás miluješ tak svrchovaně, / že Ti každej náš krok stojí za podminování.“ V duchu postmoderního mísení žánrů a postupů je vážné narušováno nevážným, vysoké nízkým. Směr od metafyzična k čirému pozemšťanství naznačuje i posloupnost částí „Vzývání otce“ (či Otce – čti, jak vnímáš), druhá část vzývá matku (o úroveň níž než bůh Otec), až nás „Curriculum“ přivádí ke konkrétnímu člověku a údělu, jehož zrození je podáno opisem: „Slunce zapadalo tak, / že několik krátkozrakejch vytočilo 150 / a tuctovej románek v lidský kůži / dal se do voběhu.“ Jiným významovým plánem Kohoutova třaskavého gejzíru s množstvím přirovnání a paralel je předkládaná metamorfóza identit, proměna podstat, poznání „že kačer Donald se může kdykoli změnit v Baghíru, / že Ďábel je jedna kvasinka, / který dovolujeme ze soudku života / udělat barel octa“. V tomto světě nestálosti a neustálé nejistoty má proto podle autora smysl jen jediné – snít „až do konce konců“. A předhazovat nezodpovídané otázky naprostému metafyzickému prázdnu, jak také úžasná skladba končí. Po tomto kulmenu jako by se autorovi rázem zatmělo před očima a nádherná rouhavost se pervertuje do obhroublosti, vulgarit, slovem: nejrůznějších křiklavostí. Mám dojem, že od „Hálky na taktovce“ teče texty mnohem víc testosteronu, než unesou. Určitý příklon k žoviálnímu chlapáctví ostatně ilustruje i rámec první kapitoly skladby „Čtyři kapitoly“ – „Hovnohoš“, kde si mluvčí „honí triko“ před hospodskou společností stylizačními schopnostmi. Je to jakýsi parnasismus postavený na hlavu a místo na společenském výsluní se realizuje v prostředí spodiny. Druhá až čtvrtá kapitola je pak plná frustrace a svědčí o stavu „mýho zhuntovanýho Bajajá…“. Ačkoliv se Kohout v základních rysech sám sebe zbavit nemůže, a teď mluvím o jeho pestrém a neustále se rozšiřujícím rejstříku výrazů a figur (integrálně do díla vniká kalambúr, ten se v naší současné poezii uplatňuje jen zřídka), suverénněji se v prostředí kumpánů a hospod pohybuje Michal Šanda, který se umí elegantně vyhnout kluzkosti vyprázdněné tlachy a sáhnout pro to, co zasmrádá především od obyčejného žití. Významová jádra Kohoutových skladeb vzniklých zhruba od poloviny minulého desetiletí získávají také větší rozbíhavost.

Přesto se duch Kohoutových textů obrodí a čtenář může ocenit nový tvůrčí nádech v některých částech cyklu „Rosinantin podocasník“ z roku 2007 a místy ve skladbě „Píchlá Babeta“, v níž autor medituje v kosmickém rozměru a po letech se i rozněžní. V tomto posledním období mizí obrazová rozbujelost a celky jsou spíše trsovité. Skladba „Tyaon“ z roku 2012 pak přináší soubor fragmentů, ve kterých jsou zvýrazněny motivy času, a text plní úvahy o marnosti básnického počínání: „Jen titěrnosti zachytíš snad slovem / jen paňácy fotku na haldě pod Olympem.“ „Ze starých básní tělo jsi zmuchlal / posypal sirkami jak husu kmínem / podlil vínem a do černa pekl / a pak do toho fouknul a zkazil celou dodernou.“ Čili autor se dostává až k tomu, pro co mi ve vlastní životní a básnické etapě ještě chybí charakteristika nebo adjektivum. Pokud se tedy na závěr vrátím ke Kohoutovu generačnímu kolegovi Huclovi, lze mezi nimi najít podobnost i v tom, jak jejich knihy končí: minimalismem. V Kohoutově případě čtyřveršími. Pokud jsem se zamýšlel nad tím, který z obou svazků životních výborů mě takříkajíc vzal víc, pak přestože Kohoutovi neupřu patrně silnější básnický potenciál a širší výrazový rejstřík, mám asi větší smysl pro životní sumu Huclovu. Zatímco ten ji dovedl cudně pokrátit, Kohout nasvítil celé Alpy svého autorství, celé vrásnění s výšinami i stržemi.
 

Milan Šedivý