Jsme zpátky v době pozdní

rozhovor Václava Kahudy s Emilem Haklem o ženách, bustě Hermanna Göringa z vepřového masa a klidovém stavu mysli

Kde se zrovna nacházíme?

Použil bych verše Andreje Stankoviče: Jak vypadá bakchanále? Já v kanále, ty v kanále, nad námi prdel.

Co je to za dobu?

Tady bych vytěžil Václava Bělohradského, který cituje někoho, kdo říká, že žijeme v době postideologické či pozdní. Pozdní znamená, že už nemáme moc času.

Stav země, světa, státu – civilizace?

Je to všecko ošoupané, zprohýbané, mnohokrát přelakované, rezavé od tělních tekutin, neodborně spravované za provozu, plné traumat a primitivní nenávisti, takže je logické, že jsme klesli až někam do páté ligy.

Jan Keller píše o „přetíženém výtahu do vyšších pater společnosti“. Fungoval po generace jako stimulans pro nižší střední třídy. Svým snažením udržovali společnost v chodu. Dnes ambiciózní přistěhovalci přesytili trh práce – a svou skromností a nenáročností a ochotou pracovat přesčas a načerno udržují vyspělé společnosti ve stavu divné umělé prosperity.

Ano, to je další stádium vývoje, který spěje k nezaměstnanosti domácího obyvatelstva. Keller taky mluví o následné kriminalizaci středních vrstev (v tom smyslu, že stát běžně obyčejným lidem podsouvá, že si za svou situaci můžou sami, případně je hned trestá). Mají zřejmě pravdu jak ti, co tvrdí, že to povede k nějaké formě ubývání „obyčejného“ obyvatelstva, tak ti, kdo poukazují na fakt, že se jinde žije mnohem hůř a že i na našem území panovaly mnohem nepříznivější časy. Panovaly, ale vždycky se našlo určité procento lidí, kteří si to nenechali líbit a vzdorovali (i tebou nesnášená Charta 77 patří do tohoto okruhu). Obávám se, že to se změnilo – s tím, co tady máme teď, bojovat nelze. Zmizely totiž poslední zbytky normální lidské solidarity, bez níž je vzdor jen soukromým plácnutím do bahna.

V podstatě jde o trvalé společenské a hospodářské paralyzování, omezování a brzdění naší společnosti. Kdoví jestli nějaký státní útvar – v dnešní době privatizované nadnárodní moci – má tu respektovanou dřívější sílu. Možná se blížíme stavu někde před dobu národního obrození. Anebo to je samovolný pohyb entropie – rozpadu vysoce organizovaných struktur na jednodušší? Hrad z písku se pomocí větru a mořských vln mění – v písek sám. …Za sebe se domnívám, že jsme spíš dole, dejme tomu – fest ve sračkách. Ale je zde nějaká dimenze růstu, cesta do zářivé budoucnosti – domnívám se, že spíš individuální než společenská (i když ani tady bych neházel flintu do žita, spíš mám chuť tu flintu nejmíň desetkrát denně použít – v tramvaji, na ulicích a na úřadech, do poslanecké sněmovny bych musel vzít plamenomet. A obávám se – že bych se nakonec musel zastřelit sám). Takže prdel?

Legrace, ano. Ta nám mockrát pomohla v těžkých dobách. Jsme zvyklí se do omdlení ironizovat, relativizovat, smát, vědoucně se usmívat a pochechtávat, a často si ani nevšimneme, v jak upocených kulisách. Dimenze růstu – v čem konkrétně ji vidíš?

V obyčejné lidské slušnosti, v osobní rovině znám dost velikou spoustu slušných lidí. Ovšem, všichni – tedy i já – delegujeme čím dál víc ze svého života do struktur moderní společnosti. (Představ si – oni existují „manželští poradci“, a jistě, proč ne? Manželství a rodičovství má všechny příslušné příznaky regulérní psychózy.) Prostě to všechno – tu dravčí volnost, kterou jsme dali na oltář pospolitosti – vytváří „temnou stranu reality“. Tabu – všichni o něm víme, a mlčíme. Viz „pohádka o revoluci slušných lidí v listopadu 1989“. Kdykoliv si na tu dobu vzpomenu – tak se mi chce blejt. Jak to bylo zneužitý.

Nemohlo nebýt, jak vyplývá ze známých dokumentů, co jsou k dispozici, viz Kdyby mě zabili… aneb Jak to bylo s listopadovou revolucí 1989 (rež. Ján Novák, 2011) a řada dalších. O tom už dneska myslím nikdo soudnej nepochybuje, že šlo o účelový přeskupení moci. Z druhé strany ta doba ale přinesla vítaný uvolnění – najednou se dalo volně publikovat, což předtím nešlo, na to se rádo zapomíná, vznikla spousta divadel, klubů, jezdili sem lidi z ciziny. Zhruba na čtyři až šest let se Praha (nevím, jak jiná města) otevřela a dýchala, což je z hlediska dějin zlomek vteřiny, ale z hlediska jednoho života pozoruhodnej zážitek. Jinak že by dneska někdo mlčel o nějakých tabu, toho si nejsem vědom. Možná lidi, co musej lhát, aby se uživili. Politiku nechme – škoda slov.

…Hele. Jsme banánová republika?

Jsme banánová republika bez banánů, čili asi spíš rohlíková.

Stárnoucí generace mladých, tzn. dnešní třicátníci – na kolik je jiný jejich svět od „našich časů“?

Neumím se vyjadřovat k entitám. Různí třicátníci se od sebe liší, tak jako se vzájemně lišíme my – plus minus padesátníci. Nevnímám žádné kontinuum, nic, na co by se dal namotat obecný soud. Obecně snad třicátníci nejsou tolik zaneseni předsudky jako my. Ale mají zase svoje předsudky, které nehodnotíme jako předsudky, poněvadž jim nerozumíme.

Ženy – je zde nějaký posun?

Připadá mi nějak zjednodušující ze zásady dělit lidi na ženy a na muže, takže neumím říct. Sice se mě na to neptáš, ale obecně mám z titulu komunikace nejradši vydařený ženský – když má ženská rozum v hlavě, humor a není úplnej magor, neznám empatičtější bytost. Chlapíci jsou proti nim dost často monotónní, monotematičtí, plní komplexů.

„Multisexuální“ mladí a vedle stará garda tvrdých heterosexuálů a ortodoxních gayů – je to předstupeň pro něco dalšího, neznámého?

Nezanedbatelná skupina tzv. mladých má korektní ideály, resp. už fakt, že mají ideály, je výrazně vymezuje, takže i vztahy maj urovnaný. Nepotřebují to, co my – dvacet až třicet pokusů, z nichž některý může vést k trvalejším závazkům. A naopak – ze staré gardy tvrdých heteroušů leckdo v nestřežené chvíli zapiští, zamrká okem, uloží shemale a jde se přepudrovat.

To není lamentace na „hříšné mládí“. Myslel jsem na tu jistou prostupnost dosavadních hranic mezi samčím a samičím. Za pár let lidstvo přešlo do stavu androidů, kteří mají třeba osmnáct různých pohlaví.

Tak vidíš – nakonec rozumíš skutečnosti, že se mezi lidmi toulá mnohem víc pohlaví, než se oficiálně přiznává. Málo se třeba bojuje za práva asexuálů – přitom je jich víc než všech ostatních dohromady.

Ale jinak – souhlasím s tebou. (I když ty mužoženy nedokážu ocenit, ta klobása mi fakt vadí, přes to nejede vlak.)

O žádných mužoženách nebyla řeč, jen jsem chtěl říct, že jsou výraznější dělicí roviny či podroviny, týkající se spíš psychické konstituce. A ty že jsou určující, poněvadž reprezentují prostor, kde se lidi buď setkají, nebo se ostražitě minou jako dva cizí živočišné druhy.

Ale jinak můžu říct, že jsem vždy u žen hledal – ne matku, ale odvážnou veselou kamarádku, indiánku, která se mnou bude putovat „prérií“. …Můžeš nějak smysluplně definovat, co ty jsi hledal (a pořád hledáš) u žen?

Řekl bych to pateticky po zajíčkovsku – spočinutí… Nebo to řeknu po svém – full servis smíchu, pláče a zapomnění. Každopádně v té věci hraje dominantní roli cyklus, cyklika. Projdeš dalším kolem a jasně víš, kdy a proč se uzavřelo.

Letadla, lodě, ponorky, auta – stárnoucí, sto let trvající základní schémata řešení. Kosmické rakety a sondy – padesát let od programů Apollo: stagnuje, dohasíná věk technologií dvacátého století? Co bude nového?

No tak tobě měl Ježíšek nadělit miniponorku nebo vznášedlo, který by tě uneslo s použitím relativně tichýho chodu motoru. Ty si ho – a to nemíním ironicky – za ta léta samostudia zasloužíš. Mně by stačily nový botky a stratosférickej balón na jedno použití, nazval bych ho Strýček příhoda.

Připravil Václav Kahuda. Zbytek rozhovoru s Emilem Haklem najdete v Tvaru 3/2014