Jak se ztrácí suverenita.
Skrytý protektorát, obávaný čip a Orbis Tertius

Je to první náboženství v dějinách, jehož přívrženci plní, co se po nich žádá.
A jak poznáme, že nás opravdu čeká ráj? Viděli jsme to v televizi.
Yuval Noah Harari – Sapiens¹ 
 

Občas se potkám s rozšířenou otázkou, jak je možné, že německé obyvatelstvo nechalo za Výmarské republiky zmohutnět bestii, která rozpoutala peklo. Jak to, že tomu nemohli počestní Evropané zabránit? Cožpak neviděli, v co se přetavují důsledky Versailleské mírové smlouvy? Karel Čapek přivedl Bílou nemoc na světlo jeviště až v roce 1937, kdy už symptomy nemoci naplno propukly, a postavu maršála nešlo ničím zastavit. Bylo pozdě. Historická zkušenost si vzala ponaučení, a s nadsázkou řečeno, od té doby si dává pozor na pány s patkou nebo specifický slovník, který používají. Při vědomí, že teritorium fašismu a nacismu máme zmapováno, těžko si necháme znovu defilovat před očima hnědé košile. Máme přece vytvořený senzor, který ve vhodnou chvíli detekuje skrytou fázi (presymptom) nemoci a nedopustíme to, co otřáslo 20. stoletím, řeknou politologové nebo sociologové. To, jak se příliš opíráme o alegorii, kterou jsme si vytvořili, dokládá například článek Michaely Marksové-Tominové na webu romea.cz nazvaný: Nečekejme na nového Hitlera!²

Na úvodní otázku je nasnadě odpověď, že pokud by příznaky jakékoliv hrozby měly být viditelné, určitě se lze pokusit o nějaký druh obrany. Předpokládáme totiž, že naše společnost dosáhla značné komplexnosti a vždy bude existovat role strážců demokratických hodnot. Mezi ně zajisté zařadíme právě filosofy, sociology nebo politology, obecně řečeno odborníky různých humanitních oborů včetně literátů. A právě zde se dostáváme k vlastnímu tématu této úvahy. Kdyby rizika ohrožující svobodu jednotlivců a společnosti měla být těmto autoritám viditelná, patrně by bylo již dopředu vyhráno. Zlovůle nebude zřejmě tak naivní, aby si nechala koukat do karet, a možná ani nejde o žádnou zlovůli, ale o obyčejnou nebezpečnou cestu, kterou se lidstvo, jako už tolikrát, vydalo.

Otázka tedy zní, co defiluje před našima očima právě teď a nikdo tomu nezabraňuje? Chybí diskuse jen proto, že chybí představa a pojmy? Troufám si tvrdit, že stopy (presymptomy) v celkem jasných obrysech nemůže vidět žádný humanitně zaměřený badatel, ale osoba z opačného spektra společnosti – technik. Přesněji specialista na informační technologie, ať už je to ten, kdo IT systémy nasazuje a spravuje, nebo výzkumník z technologické laboratoře. Historickým příměrem řečeno, oba se z pouhých merovejských majordomů stávají karlovskou dynastií, která nahradí merovejské krále. Stačí se jen podívat do dějin, v jakých projektech stáli tito ministři králů po boku svým pánům. Možná to o sobě IT odborníci nevědí, ale zajisté to vědí všichni, kdo informační technologie financují.

Kdo se v tomto odvětví nepohybuje, tomu zcela jistě unikla zpráva z loňského podzimu, v níž experti z německého Spolkového úřadu pro informační bezpečnost varovali, že nový počítačový operační systém Windows 8 je rizikem pro bezpečnost dat. Sám spolkový úřad pak doporučil, aby tento operační systém na počítačích klíčových vládních institucí nepoužívali. Čertovo kopyto se skrývá v šifrovacím mikročipu (Trusted Platform Module, zkráceně TPM), kterým má být v budoucnosti vybavený každý osobní počítač a pravděpodobně i jakékoliv mobilní zařízení. Hodně zjednodušeně řečeno, jedná se o pečetidlo, které zajistí integritu dat ve smyslu známé pohádky o Plaváčkovi (sudička mění dopis pro krále za jiný). Přes tento procesor se má ověřovat pravost nejen dat, ale i pravost operačního systému. To samo o sobě znepříjemní život kyberzločinu (když vynecháme utrpení, které přináší technické vychytávky běžným uživatelům) a také umožní výrobcům softwaru hlídat si tzv. nelegální kopie. A to vše na dálku. Kritici tvrdí, že to bude výrobce softwaru, kdo může na dálku kontrolovat dění na počítači, a nikoli uživatel. Čip totiž nejde uživatelem vypnout. Naivní je ignorovat tyto obavy ve světě, který je prakticky on-line. A právě zde je kámen úrazu.

Experti německého bezpečnostního úřadu jdou ve svých vyjádřeních ještě dál, když tvrdí: „Kvůli ztrátě suverenity nad informační technologií nelze garantovat důvěrnost a integritu dat.“ To ovšem není tak podstatné pro smysl této úvahy. Mnohem důležitější je zjištění, že se německá vláda snažila ovlivnit specifikaci TPM v generační verzi 2.0, ale byla odmítnuta. Na specifikaci se podílí nadnárodní korporace, jakými jsou např. Intel/AMD (výrobce procesorů), Cisco (přední výrobce síťových prvků), duo Hewlett-Packard/IBM (výrobce serverů, diskových polí a softwaru), Microsoft (většina z vás to má denně před nosem), které jsou sdružené v konsorciu Trusted Computing Group, zkráceně TCG. Když uvážíme, že suverénní stát, který má více než tisíciletou historii, „byl odmítnut“, tak se něco podstatného změnilo.

Soustřeďme se nyní na nejdůležitější slovo v německém vyjádření – suverenita. Stačilo trochu pozměnit formulaci a nebezpečí by ztratilo na významu. Suverenita neboli svrchovanost patří převážně do slovníků mezinárodního práva nebo do politologického žargonu a její pojem je zcela přesně vymezený již od dob osvícenství. V podstatě vyjadřuje schopnost státu vykonávat ničím neomezenou moc na svém území. A nyní se potkáváme s tímto pojmem v kontextu s IT technologií. Kdyby se slovo svrchovanost ve vyjádření neobjevilo nebo bylo nahrazeno méně přiléhavým, bylo by složitější v mediasféře internetu (zdroji zdejších informací) dešifrovat oslí můstek k mezinárodnímu právu. To jen podtrhuje tvrzení, že politologičtí strážci mohou v klidu pospávat na svých vartách a štěbetání techniků považovat za kuropění, zatímco obávaní nepřátelé demokracie se jim už dávno prohánějí po nádvoří.

Jak je to tedy se střídáním stráží, když základní složky společnosti vyhlížejí hnědokošiláče, a Merovejci netuší, o čem si karlovští majordomové povídají v královské kuchyni? Ve své knize Sapiens zmiňuje Yuval Noah Harari pojem imaginární řád.³ V podstatě tím vyjadřuje to, co si v hodně syntetizované podobě představujeme pod pojmem systém. Cítíme, že systém stojí někde nad jednotlivými aktéry společnosti, funguje zcela autonomně, jako děti se do něj rodíme a v jeho rituálech umíráme. Imaginární je podle Harariho proto, že jej udržuje při životě pouze naše představivost a společná dohoda. Je jen pomůckou pro udržení komplexnosti lidské společnosti. Na půdě tohoto symbolického řádu se odehrává veškerá sociální směna, tedy veškeré společenské vztahy, podle kterých jednáme jako jedinci uprostřed společnosti. Poměřujeme se, vydáváme se a získáváme. Často se v této souvislosti mluví o vzorcích (paradigmatech) chování a jejich změnách. Imaginární řád určuje námi sdílenou představivost o stavu věcí, svými symboly dodává směně kontext a reprezentuje faktickou moc. Vidíme, že změna paradigmatu v této souvislosti není ničím jiným než změnou mocenskou. Není ovšem nijak snadné imaginární řád změnit (přeprogramovat). Není například vůbec jednoduché rozvrátit naši sdílenou představu o svobodném jednotlivci nebo lidských právech. Pokud má být stávající řád nahrazen jiným řádem, jiným systémem a podřídit se jiné moci, musí si ji především osvojit naše duše, osobní i ta kolektivní. Nová moc musí být mocnější než stávající, plíživá a ve finále bez většího odporu akceptovaná. Nemusíme chodit ani daleko, stačí nám posunout se jen o pár centimetrů od našeho nosu nebo se podívat, co momentálně dělají naše děti.

Domněnka, že s počítačem můžeme kdykoliv odejít do hlubokých lesů a izolovat se od sítí všeho druhu, možná donedávna platila. Technologický obojek, který jsme při tom odkládali, mohl být nanejvýš Internet, dnes se tím stává vlastní technologická podstata zařízení. Podobně jako některé tzv. cloudové služby (Google, Facebook, Dropbox atp.) bez trvalého připojení nemůžete provozovat, podání technologie TPM vám v konečném důsledku neumožní počítač ani zapnout, jak jinak by se zkontrolovalo, co si na svých mazlíčcích spouštíte. A protože se i mobilní telefony mění v miniaturní počítače, platí to i pro ně. To vše za mohutného aplausu nás všech uživatelů.

Kdo je ovšem konsorcium Trusted Computing Group sdružující výše uvedené korporace? Totalitní hantýrkou lze použít přiléhavé slovo samozvanci. Ale už vůbec ne žádní ztroskotanci, požívají-li tak mohutného a všeobecného přijetí. Na rozdíl od známé mezinárodní smlouvy ACTA, která ze svého titulu musela projít jakýmsi legislativním procesem na úrovni národních vlád, prožívá ovoce TCG nekontrolovaného zrání. A znovu: zatímco ACTA musela nutně jako legislativní objekt projít okolo zvídavého oka právníků a v konečném důsledku okolo všech strážců otevřené společnosti, v případě návrhů Trusted Computing Group se nic podobného neděje a ani dít nemůže. Možná dílem proto, že humanitně orientovaní odborníci nemají s technickým newspeakem společnou řeč. Ovšem zcela určitě proto, že v preambuli konsorcia Trusted Computing Group stojí slova jako otevřenost, nezávislost, interoperabilita a důvěryhodnost.⁴

Tedy zásadní pojmy posvátných úkolů, které málokdo v informační společnosti zpochybní a navíc formálně vyjadřují potřebu standardů, tudíž je to řeč, která sama sebe legitimizuje. Další souběžný právní problém, právní komunitou široce přijímaný, je ochrana autorských práv. Co se fakticky na technologickém pozadí počítačů děje a jaké to má zamýšlené nebo nezamýšlené důsledky, to se už ztrácí ze zřetele jakéhokoliv diskursu. Když si pomyslíme, že nám německý bezpečnostní úřad naznačil, že v sázce je suverenita jednotlivých zemí a svoji obavu nijak nezveličuje, máme zaděláno na docela slušný problém. Možná však že už to žádný problém není. Možná je to jen holý fakt.

Klíčovým slovem preambule konsorcia je slovo důvěryhodný (trusted). Aniž bychom si to uvědomovali, i v našich počítačích se již dávno objevuje pojem důvěryhodnost (důvěryhodný certifikát, kořenový certifikát, důvěryhodná certifikační autorita) dosud vyhrazený současné představě sociální směny. Všechna jmenovaná slova ukazují změnu mocenské vazby v rámci neuchopitelného, ale platného imaginárního řádu. Stejně jako pečeť je kusem vosku s razítkem, certifikát je pouze datový soubor (zmagnetizované dipóly na vašem hard disku). Toto NIC, bez čehož dnes neprovedete žádnou elektronickou transakci, má ovšem nedozírnou symbolickou hodnotu. Soubor je virtuálně „podepsaný“ certifikační autoritou, ale tou už není vláda, ale provozovatel technologie. Takže kdo je pro vás důvěryhodným partnerem v uspokojování současných životních potřeb včetně ochrany? Ten, s kým máte uzavřenou společenskou smlouvu, tedy podle filosofů osvícenství stát zaštítěný armádou, nebo korporace obchodovatelná na burze?

Pochyboval-li jsem kdy o předešlých úvahách, odpovědí se mi nečekaně stala povídka Jorge Luise Borgese Tlön, Uqbar, Orbis Tertius. V ní smyšlený fiktivní svět, míněný v počátku možná jako recese, postupně pohltí svět skutečný. Zprvu se o něm objevuje zmínka jako o cizí planetě, později vystupuje jako propracovaná encyklopedická kniha zobrazující úchvatné detaily, aby na závěr zcela opanoval náš skutečný svět. V jednom momentě vypravěč vyjádří následující údiv:

Panují dohady, že tento brave new world je výtvorem tajné společnosti astronomů, biologů, inženýrů, metafyziků, básníků, chemiků, matematiků, moralistů, malířů, geometrů…, řízených nějakým úplně neznámým geniálním člověkem. Je spousta jedinců, kteří ovládají tyto různé disciplíny, ale je pramálo těch, kteří mají vynalézavost, a ještě méně těch, co dokážou podřídit vynalézavost přísně systematického plánu. Tento plán je tak nesmírně rozsáhlý, že podíl každého spisovatele na něm je nekonečně malý. Zprvu převládalo mínění, že Tlön je pouhý chaos, výplod nezodpovědné libovůle obrazotvornosti. Nyní se ví, že je to vesmír a že skryté zákony, které ho řídí, byly alespoň prozatímně formulovány.⁵

Připomněl jsem si tím svou fascinaci IT manuály, tedy tlustospisy o různých IT systémech, které nemohly vyjít z pera jediného člověka. Vždy jsem je představoval laikům jako encyklopedie upředené mnoha autory. Svazky leží v policích knihkupectví svědomitě odděleny od humanitních věd. Vypravěč Borgesovy povídky si klade přirozenou otázku, zda tvůrci první tlönské encyklopedie patřili k vlastním demiurgům, nebo byli vykonavateli něčích pokynů. Každopádně: „Náš svět navázal styk s Tlönem, uvykl mu a propadl rozkladu. Lidstvo okouzlené přísným řádem té planety znovu a znovu zapomíná, že je to přísný řád šachistů, nikoli andělů.“⁶ Navštívíme-li stránku TCG konsorcia, spatříme v pravém horním rohu počítadlo, jehož hodnota se symbolicky zvětšuje. Ukazuje dosažený počet zabezpečených koncových zařízení (Total Secured Endpoints), ukazuje, kolik našeho světa již Orbis tertius pohltil.

Karel J. Beneš
Autor působí jako systémový správce ve zdravotnictví

¹    In: Harari, Noah Yuval : Sapiens od zvířete k božskému jedinci; Přeložila Anna Pilátová. 1. vyd. Praha: Leda, Rozmluvy 2013. 518 s., str. 422.

²    In: Marksová-Tominová, Michaela: Nečekejme na nového Hitlera!, staženo 25. 1. 2014 z http://www.romea.cz/cz /zpravodajstvi/michaela-marksova-tominova-necekejme-na-noveho-hitlera.

³    In: Harari, str. 128.

⁴    http://www.trustedcomputinggroup.org/ 

     TCG je nezisková organizace založená za účelem vývoje, určování a prosazování otevřených, na výrobci nezávislých univerzálních průmyslových standardů, podporujících věrohodnou, hardwarově založenou základnu, schopnou důvěryhodné spolupráce počítačových platforem.

     V originále: TCG is a not-for-profit organization formed to develop, define and promote open, vendor-neutral, global industry standards, supportive of a hardware-based root of trust, for interoperable trusted computing platforms. Pro laika bez IT aparátu do češtiny téměř nepřeložitelné bez nástrah zkreslení. IT newspeak.

⁵    In: Borges, Jorge Luis: Fikce; přeložil Kamil Uhlíř. Praha: Argo 2009. 384 s., str. 18.

⁶    Ibid. str. 34