Tělo ženy – to je, oč tu běží

Li Ang: Čarovná zahrada
Přeložili Jana Benešová a Petr Šimon
IFP Publishing, Praha 2013

„Čarovná zahrada, která byla poprvé publikována v roce 1991, je vůbec prvním autorčiným románem. Stejně jako slavná novela Řezníkova žena [IFP Publishing, 2013; ukázku obsahoval výbor z tchajwanské prózy Chuť jablek. Moderní tchajwanské povídky, který v roce 2006 vydalo nakladatelství Brody – pozn. P. F.] je jeho děj zasazen do autorčina rodného Lu-kangu, a proto jej v jistém smyslu můžeme považovat za další ze série děl, v nichž autorka postupně, a ve většině případů na postavách žen a prostřednictvím jejich životních příběhů, rekonstruuje historii Tchaj-wanu,“ dočteme se na obálce. Je to sice pravda, ale nevysvětluje to, proč se tento román stal na Tchaj-wanu bestsellerem, ani to, proč se Ang Liová stala nejpřekládanější tchajwanskou autorkou, jak uvádějí internetové stránky vydavatele.

V titulu recenze jsem si vypůjčil název jedné z povídek Japonce Rjúnosuke Akutagawy Tělo ženy. Domnívám se totiž, že zahrada z titulu románu Ang Liové je paralelou i metaforou ženského těla, její proměny symbolizují jeho proměny. Tato metafora není nijak objevná – zahrada je často používána jako symbol ženského těla nebo jeho části, zejména té, která rodí. Můžeme to však také chápat doslovně, jen jako zahradu. Jak uvádí Sterk (The Spirit of Deer Town and The Redemption of Li Ang’s Uncanny Literary Home. Chinese Literature Today Vol. 2 No. 1), zahrada může mít ještě jeden význam – může označovat Tchaj-wan, který milenec a později manžel protagonistky Jing-chung Čuové, magnát obchodující s realitami Si-keng Lin, mění ve zboží. Závěr románu, v němž Čuová daruje zahradu Nadaci pro správu Lotosové zahrady, a tedy tchajwanské veřejnosti, lze vnímat jako akt nápravy. [Pro srovnání: Můžeme-li věřit Ťing-wen Liaové, autorce Života psaného štětcem (Práce, Praha 1989), ona své dědictví po manželovi, známém čínském malíři Pej-chung Süovi, darovala státu, tedy ČLR. Srovnání vrhá velmi nehezké světlo na Čankajškův politický režim, který panoval na Tchaj-wanu.]

V záplavě knih přeložených v poslední době z čínštiny román Čarovná zahrada zaujme, a to zejména sinology, japanology, demokraty, feministky a erotomany. Jana Šrámková, Jan Němec a Ivana Myšková kladou jistě důležitou otázku, když se ve 12 odstavcích o próze (Respekt č. 51–52/2013) ptají: „Jak oslovit jediným textem společnost, která se neshodne ani na jediné modlitbě?“ Nepochybně se nemýlí, když následně tvrdí: „Došlo k privatizaci světa mezi subjekty a také román se stal šachovnicí, na níž svými figurami tahá subjektivita.“ Jenomže problém, jak zasáhnout jediným textem co nejširší publikum, není jen český. A jak ukazuje Ang Liová, společnost oslovit lze – pokud si daného textu všimne.

Samozřejmě že Ang Liová sází na jistotu, když píše tak, aby získala čtenáře mezi sympatizanty demokratizačního a ženského hnutí. Rovněž erotika, místy hraničící s pornografií, nepochybně napomáhá vyšší prodejnosti. Její styl ovšem vyvolává zájem a podporu i u těch, kdo mezi zmíněné nepatří. A i když v románu nenajdeme nic, co bychom neznali ze způsobu psaní běžného v západní literatuře – střídání vnitřní a vnější perspektivy, střídání časových rovin, prohazování rolí atd. –, je třeba ocenit vybroušené a promyšlené zpracování.

O čem tedy vlastně román pojednává? Myslím, že je víc než čímkoliv jiným románem o identitě. Konkrétně o identitě tchajwanské ženy. Tchajwanství reprezentuje otec hlavní hrdinky, když říká: „Ajako, zapamatuj si, že Tchaj-wan není kopií ani napodobeninou žádného jiného místa na světě, Tchaj-wan je prostě Tchaj-wan, krásný ostrov.“ (s. 121) Ženskost a její proměny jsou demonstrovány na hlavní hrdince (kromě čínského jména Jing-chung Čuová vystupuje též pod svým japonským jménem Ajako).

V prologu se čtenář seznamuje se zahradou i s protagonistkou, ne však přímo, ale prostřednictvím technického obrazu, vytvořeného televizním přenosem. Následně sleduje život protagonistky od jejího dětství přes mládí až do doby, kdy již jako dospělá znovu začíná žít se svým manželem.

Znáte ten vtip, podle kterého se život ženy dělí na tři období: 1. Jde na nervy svému otci. 2. Jde na nervy svému muži. 3. Jde na nervy svému zeti? V románu jsou zpracována první dvě. Třetí chybí, důsledkem podstoupeného potratu a pozdější impotence Lina. Problémy s neexistujícím zetěm jsou tu ovšem nahrazeny problematickým vztahem s Teddym.

A i když autorka leckdy používá postupy, které známe z feministické literatury – zobrazuje mužské myšlenkové stereotypy, někdy obrací perspektivu, takže to, co bývá typické pro muže, přičítá ženám, a naopak –, román bych neoznačil za feministický, i když je jistě feminní. Protagonistka nevede svůj sisyfovský boj proti muži (mužům), ale o muže: „V tu chvíli jsem konečně pochopila, že jsem se ocitla uprostřed nikdy nekončícího boje. Bez ohledu na to, jak moc se snažím, nemohu v žádném případě konkurovat všem těm proměnám, které zažívá, když se každý den vyspí s jinou ženou.“ (s. 240) Teprve po tomto prozření následuje feministické, možná ale spíš jen zkratovité, řešení: Lina, bloudícího ve věčném bludišti žen, řečeno s Kunderou, nepřiměje k sňatku fakt, že Čuová otěhotní, ale až to, že podstoupí umělé přerušení těhotenství. Za jisté pokládám, že Ang Liová je s feministickými teoriemi obeznámena, jinak by s nimi nemohla takto pracovat. 

Autorka ovšem obrací perspektivu nejen mezi mužským a ženským světem, ale taky mezi důležitým a nedůležitým mírou pozornosti, kterou věnuje různým událostem: tak například vzpomínky na to, jak Čuová jako žačka kreslila prstem na zaprášené tabule oken v zahradě své první znaky, zabírají dvě stránky. Skutečnost, že se rozhodla pro potrat, se pak čtenář dozví bez přípravy a půlvětou.

Čuová je chybující. Chybuje, když ve slohové práci uvádí dobu, ve které se narodila, chybuje, když se domnívá, že by po uštknutí hada nezemřela, pokud by zůstala na místě, chybuje, když oškube drůbež, která není určena k přípravě jídla, ale k obětování. Chybami ovšem autorka nezdůrazňuje jen nedospělost protagonistky. Chyby jsou součástí čínské kultury a jsou také dalším poutem, která Čuovou spojují se zahradou (jeden z pavilonů, Pavilon spánku na vodě, má v názvu chybu).

A když už jsem se dostal k chybám, zmíním se o některých, kterých jsem si při čtení všiml. (Předesílám, že jich bylo ve srovnání s jinými v současnosti vydávanými knihami poměrně málo.) Rozpaky ve mně vzbudilo, když jsem se na straně 20 dočetl, že „veškerý výhled zastoupila velká lesklá blikající stěna“. Může stěna zastoupit výhled? Na straně 76 Lin zamýšlí „vystavět na šedesáti metrech třídy Tun-chua nan-lu nejluxusnější obytnou čtvrť [...]“. Bude pouhých šedesát metrů stačit na celou čtvrť? Na stranách 212 a 213 se nejdřív tvrdí, že otec Čuové byl za svými zády nazýván „švihákem“, později, že „frajerem“. Jak tedy? (Pomíjím, že volba slova „frajer“ je sama o sobě nešťastná, protože tento výraz má jiný význam v Čechách, kde je chápán spíše pozitivně, a jiný na Moravě, kde se ho užívá spíše v negativním smyslu.) Na straně 252 se dočteme, že otec Čuové, propadlý technologickému fetišismu, nashromáždil dvě stě třicet dva fotoaparátů. Na straně 289 se uvádí, že jich bylo tři sta třicet dva…

Když pomineme chyby pravopisné (na s. 87 se hovoří o boudě „zbité“ z modrých prken, na s. 225 stojí „ztěžovali si“) a překlepy, zbývají věci, u kterých nevím, co si o nich myslet. Na straně 43 stojí: „Často se o něm psalo v bulvárním tisku...“ Hrozně by mě zajímalo, kde by se za Čankajškovy diktatury vzal na Tchaj-wanu bulvární tisk. Tím bychom se ovšem dostali k otázce, nakolik je Čarovná zahrada románem rea­lismu, která by vydala na samostatnou konferenci; proto ji nebudu raději ani otevírat. Rovněž téma, jak v češtině psát čínská vlastní jména – čtenář si jistě všiml, že používám jiný kód než překladatelé románu –, pro jeho obsáhlost raději pominu.

O Ang Liové, jako ostatně o všech komerčně úspěšných autorech, existují stohy sekundární literatury. Za hodné zmínky pokládám tvrzení Darryla Sterka, že Ang Liová během své dlouhé literární kariéry zpochybnila svůj počáteční předpoklad, že osvobození ženy vyžaduje překročení místní náboženské tradice. V pozdějších dílech se autorčin názor mění: víra v tradice způsobuje terapeutické znovuokouzlení známými místy moderního světa. O náboženské tradici se v Čarovné zahradě čtenář nedozví nic. Zato o terapeutickém znovuokouzlení se dočte. A možná si i sám odnese něco z terapeutického účinku tohoto podmanivého románu.

Petr Fiala