Své hrdiny jen zpovzdálí doprovázím

Izraelského spisovatele Avrahama B. Jehošuu (nar. 1936) není nutné českým čtenářům představovat. Nakladatelství Pistorius & Olšanská vydalo už tři zásadní romány tohoto prozaika, který patří k nejvýraznějším postavám současné izraelské literatury: česky tak postupně vyšly knihy Milenec, Pan Mani a Molcho. Nyní k nim přibyl titul čtvrtý, Cesta na konec tisíciletí, historický román zasazený do roku 999 křesťanského letopočtu, kdy v Evropě vrcholí horoucí chiliastická očekávání druhého příchodu Krista. Ovšem tak jak je u Jehošuy zvykem, sledujeme tu velké dějiny z poněkud okrajové, neobvyklé perspektivy: v ústředí stojí rodina marockého židovského kupce Ben Attára, který dováží do franských městeček vzácné zboží z pouště. Tento orientální Žid má, tak jak je v islámských zemích u zámož­nějších mužů běžné, dvě manželky, a obchody uskutečňuje společně s muslimským společníkem Abú Lutfím a se synovcem Abúlafjou, který se po tragickém úmrtí své první ženy uchýlil do zapadlého městečka jménem Paříž a oženil se podruhé za vzdělanou aškenázskou vdovu Ester Minu. Ta se ovšem zhrozí, když se dozví, že v příbuzenstvu jejího novomanžela se dosud praktikuje bigamie, v té době již židovskými autoritami v Porýní přísně zakázaná, a přikáže svému muži se strýcem přerušit spolupráci. Ben Attár se proto vydává na sklonku milénia na nebezpečnou cestu do Paříže, aby obhájil svůj rodinný stav a zachránil prosperující obchodní společenství mezi severem a jihem. Postupně tak dojde v románu k dvojí disputaci o přípustnosti mnohoženství, v níž se střetnou sefardský a aškenázský kulturní a náboženský svět – a především se tu tak jako i v jiných Jehošuových knihách zkoumají skrytá zákoutí mezilidských vztahů a lidských duší.

Váš román Cesta na konec tisíciletí se zabývá mimo jiné postavením žen ve středověku v kultuře evropské a islámské. Současně se v něm objevuje celá galerie mužských postav, téměř jakási typologie mužů různého věku, kteří reprezentují různé podoby mužství. Je to tedy podle vás kniha o mužích, nebo o ženách?

Je to kniha o mužích, kteří mezi sebou vedou spor v otázce týkající se žen. Když tenhle román vyšel, mnozí mi vyčítali, že ženské postavy tu vůbec nemluví. Dvě manželky Ben Attárovy, o které jde, ani nemají jména, vystupují tu jen jako první manželka a druhá manželka. Jenže pravda je, že ženy v té době skutečně nemohly za sebe mluvit, proto jsem jim nemohl dát hlas. A tak spolu v Cestě na konec tisíciletí debatují o problému bigamie jen muži. Jedna žena se tu ovšem přece jen dostává ke slovu – Ester Mina, „nová žena“, jak se jmenuje první díl románu. Tak se jí v knize přezdívá, a to nejen proto, že je to nová manželka Abúlafjova. Je to skutečně nový typ ženy, který se zde uprostřed středověku náhle vynoří: žena, jež mluví sama za sebe, prosazuje vlastní názor, žena vzdělaná, která zná dobře židovský zákon – halachu. Je to jakási středověká feministka. Nemá děti, žije sama se svým bratrem. Tahle „nová žena“ nakonec nepřímo ovlivní druhou manželku Ben Attárovu, mladou ženu, která zůstává doposud mlčky v pozadí, aby vystoupila vpřed a promluvila. A ta pak přinese argument, který celý koncept bigamie zbortí. Prohlásí totiž, že proti mnohoženství nic nemá, ale v tom případě chce mít sama dva muže. Když vy muži dokážete milovat dvě ženy, říká, pak i my můžeme milovat dva muže. Požaduje tedy rovnoprávnost z nečekaného úhlu pohledu, na který nepomyslela ani Ester Mina. Je to jakýsi feminismus na druhou.

Zmiňujete feminismus, k jehož problematice máte v tomto románu skutečně blízko, vskutku je tu představen jakýsi souboj mezi pohlavími. Jak se vlastně na toto hnutí díváte?

Feministická revoluce byla podle mého soudu tou nejdůležitější revolucí dvacátého století. Vezměte si, kam nás posunula, jak se rozšířila práva žen, a ještě to není u konce. Na druhé straně by se nemělo zacházet do extrému. Nedělat z toho náboženství, nezavrhnout všechno staré ve prospěch nového – jen napravit, co bylo v minulosti v nepořádku. To dobré by se mělo zachovat, vždyť žena má v sobě cosi jedinečného, jistou jemnost, laskavost, také schopnost zabývat se věcmi, kterých si muž vůbec nevšimne… Čili by nebylo dobré zrušit ono ženství, které mělo od pradávna zásadní význam, a nahradit je mužstvím. Pak také je důležité, aby žena mohla vykonávat nějaké povolání, aby si našla uplatnění. Neměla by být pouhým doprovodem muže.

Tak jako Ester Mina pomáhá svému bratrovi s obchody a projevuje výrazné obchodní nadání…

Přesně tak.

Moderní genderová studia ovšem tvrdí, že „mužství“ a „ženství“ jsou v podstatě kulturní konstrukty, že nepramení z přirozeného rozdílu mezi muži a ženami.

To bych určitě neřekl. Vezměte si už schopnost ženy obsáhnout ve svém těle další bytost – to je něco, co muži nedokážou. Stejně tak je v ženách přítomná jakási schopnost vnímat druhé celistvě, nejen po jejich intelektuální nebo racionální stránce, ale i po stránce fyzické. Je v tom určitá bezprostřední starost o druhého, empatie, kterou my muži, soustředění na racionální rovinu skutečnosti, zkrátka nemáme. Je v tom něco bytostně ženského.

Jeden z výsostně ženských motivů se ve vašich románech často vrací. Je jím v různých obměnách téma těhotenství, porodů, ale i tragédie neplodnosti, potratů a podobně. Například v románu Pan Mani je jednou z ústředních postav lékař Mani, který si založil obskurní porodnici na okraji starého Jeruzaléma. Co vás na tomto tématu tolik přitahuje?

Vidíte, asi máte pravdu, nikdy mě nenapadlo, že se nevědomky k takovým motivům opakovaně vracím. Ano, třeba v knize Pozdní rozvod je to postava Diny, která není schopna sexuálního styku a zklamává tak očekávání rodiny, že přivede na svět dítě. V Molchovi je to zase Jaara, s níž se její podivínský manžel na nátlak ortodoxní komunity rozchází, protože není schopna donosit dítě a opakovaně prodělá potrat. I v mém novém románu, který právě píšu, se objevuje podobný příběh. Poprvé jsem se pustil do prózy, kde je ústřední postavou žena, a ani ona nemůže mít děti.

V Panu Manim se objevuje fascinující, leč poměrně přízračné líčení porodu, kde se objevuje rovněž pozoruhodná postava švédské jeptišky, která přišla na zbožnou pouť do Jeruzaléma, avšak ztratila zde víru a stala se jakousi zázračnou porodní bábou, pomáhající ženám rodit bezbolestně. Vy sám jste byl přítomen narození svých dětí?

Já ne – první dítě se nám narodilo v Paříži, další dvě už v Izraeli, ale to byla ještě doba, kdy přítomnost otce u porodu nebyla tak módní záležitostí jako dnes. Naopak doktoři mě odtamtud vykázali, zdál jsem se jim bledý a vyděšený… Ale když jsem byl malý, byl jsem u toho, když maminka potratila. A tahle celá věc – že zrození může vést ke smrti, že porod je okamžik, kdy se narození a smrt mohou setkat, že narození dítěte s sebou dokonce může přinést smrt matky – tohle děsivé vědomí ve mně hluboko zůstalo. Podobná scéna je popsaná i v románu Pan Mani, kdy u nešťastně končícího porodu nechtěně asistuje malý chlapec Mani a ta žena nakonec zemře. Představa, že porod může ohrozit ženu, v sobě skrývá jakýsi až mytický strach, který já sám v sobě nosím a který se promítá do mých knih, mimo jiné i do nejnovějšího románu, který právě píšu.

Rozhovor připravila Magdaléna Křížová. Jeho zbytek si můžete přečíst v Tvaru 5/2014