Vyber si barvu

Jeden černý muž se přestěhoval do ulice bílých. Měl černý dům s černou verandou a každé ráno na ní seděl a pil černou kávu. Dokud jednoho dne v noci nevtrhli do jeho domu jeho bílí sousedé a nezmlátili ho tak, že z toho málem umřel. Co to přesně znamená? Prostě z něj udělali sekanou. Ležel stočený jako rukojeť deštníku uprostřed kaluže černé krve a oni do něj pořád mlátili. Až jeden z nich začal křičet, ať toho nechají, protože jestli jim zničehonic umře pod rukama, mohli by taky skončit v base.

Ten černý muž jim zničehonic pod rukama neumřel. Přijela sanitka a odvezla ho za hory a doly do kouzelné nemocnice na vrcholku nečinné sopky. Nemocnice byla bílá. Její brána byla bílá, stěny pokojů byly bílé a bílé bylo i povlečení. Černý muž se začal uzdravovat. Uzdravovat a zamilovávat. Zamilovával se do bílé sestry v bílých šatech, která se o něj starala tím nejoddanějším a nejvelkorysejším způsobem, jaký je vůbec možný. I ona ho milovala. A spolu s tím, jak sílil on, sílila každým dalším dnem i jejich láska; zesílila a naučila se vstát z postele a lézt po čtyřech. Jako batole. Jako malé dítě. Jako černý muž, kterého někdo pěkně zmlátil.

Vzali se ve žlutém kostele. Oddal je žlutý kněz. Jeho žlutí rodiče přijeli do téhle země na žluté lodi. I oni schytali pár ran od svých bílých sousedů. S černým mužem ale kněz o tomto tématu nemluvil. Sotva ho znal a také se mu nezdálo, že by to byl zrovna příhodný čas, aby se tím zabývali, když je ta svatba a vůbec. Ten žlutý kněz jim měl v úmyslu říct, že je pánbůh miluje a přeje jim jen dobré věci. Tohle všechno nevěděl jistě, ačkoli se několikrát pokoušel přesvědčit sám sebe, že ano. Že ví, že pánbůh miluje všechny a že nám všem přeje jen dobré věci. Ale toho dne, když oddával toho zbitého černého muže, kterému ještě nebylo ani třicet a už byl zjizvený a na kolečkovém křesle, bylo pro něj ještě těžší tomu věřit. „Pánbůh vás miluje,“ řekl nakonec, i přes to všechno. „Pánbůh vás miluje a přeje vám jen dobré věci,“ řekl a zastyděl se.

Černý muž a bílá žena spolu žili šťastně. Až se jednoho dne vrátila bílá žena z koloniálu a na schodišti na ni čekal hnědý muž s hnědým nožem, který chtěl všechno, co u sebe měla. Když se černý muž vrátil domů, našel ji mrtvou. Nepochopil, proč ji ten hnědý muž pobodal, mohl si přece vzít všechny peníze a utéct. Pohřeb se konal ve žlutém kostele u žlutého kněze, a když ho černý muž uviděl, chytil ho za žlutý hábit a řekl: „Ale vy jste přece říkal, že nás pánbůh miluje. Jestli miluje, tak proč nám tohle všechno dělá?“ Žlutý kněz měl odpověď připravenou. Odpověď, kterou ho naučili už ve škole pro kněze. Něco o tom, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a že teď, když je žena mrtvá, je mu zajisté ještě blíž. Ale místo, aby tuto odpověď použil, začal klít. Kněz proklínal boha hrozivými kletbami. Urážlivými a zraňujícími, které ještě nikdo nikdy neslyšel. Tak urážlivými a zraňujícími, že se to dotklo dokonce i pánaboha.

Pánbůh vstoupil do žlutého kostela rampou pro vozíčkáře. I on byl na kolečkovém křesle, i on jednou někoho ztratil. Byl stříbrný, tenhle pánbůh, ale ne tak levně blyštivý jako BMW, co mají ti největší chuligáni, byl jemně matně stříbrný. Jednou, když se proháněl mezi stříbrnými hvězdami se svou stříbrnou přítelkyní, vrhla se na ně banda zlatých bohů. Když byli ještě děti, tak pánbůh jednoho z nich zmlátil, drobného malého boha, který teď vyrostl a vrátil se se svými kamarády. Ti zlatí bohové ho bili za východu zlatého slunce a nepřestali, dokud mu nezlámali všechny kosti v jeho božském těle. Léta trvalo, než se úplně zotavil. Jeho milá se už nikdy neuzdravila. Zůstala ochrnutá. Všechno viděla a slyšela, ale nemohla mluvit. Stříbrný pánbůh se rozhodl, že stvoří rasu ke svému obrazu, aby se na ni mohla dívat a čas jí tak rychleji ubíhal. Ta rasa mu byla vážně podobná: zbitá oběť tlukoucí kolem sebe, stejně jako on sám. Jeho milá na ty tvory celé hodiny upřeně hleděla s očima doširoka otevřenýma, dokonce ani neplakala.

„Co si myslíš?“ řekl žlutému knězi zoufale stříbrný pánbůh, „co si myslíš, že jsem vás stvořil takhle, protože jsem si to vybral? Protože jsem nějaký úchyl, sadista anebo hajzl, který si všechno tohle utrpení užívá? Stvořil jsem vás takhle, protože takhle to umím. Je to to nejlepší, na co se zmůžu.“ Žlutý kněz padl na kolena a prosil za odpuštění. Kdyby přišel někdo silnější, určitě by ho dál proklínal, i kdyby měl kvůli tomu skončit v pekle. Ale tenhle stříbrný pánbůh v něm vzbudil takovou lítost a smutek, že si opravdu přál, aby mu odpustil. Černý muž nepoklekl. Nehybnou dolní částí těla už takové věci dělat nemohl. Seděl na kolečkovém křesle a představoval si stříbrnou bohyni tam někde v nebi, jak se na něj dívá doširoka otevřenýma očima. To ho naplnilo pocitem sounáležitosti, dokonce naděje. Nepodařilo se mu vysvětlit si proč, ale tahle myšlenka, že trpí úplně stejně jako bůh, způsobila, že se cítil požehnaný.

Z hebrejštiny přeložila Tereza Černá. Další dvě Keretovy povídky je možno si přečíst v Tvaru 5/2014.

Etgar Keret (narozen 1967 v Tel Avivu), představitel mladší generace izraelských spisovatelů, je mistrem krátké formy a okrajových žánrů na pomezí literatury a vizuálního umění. Kromě próz je také autorem námětů ke komiksům a grafickým románům a píše televizní a filmové scénáře. V Izraeli i ve světě se však proslavil především svými absurdními, groteskně pointovanými, mnohdy až surrealisticky laděnými povídkami, z nichž dosud česky vyšel výbor Létající Santini (2006) v nakladatelství G plus G. Totéž nakladatelství nyní chystá český překlad jeho nejnovější povídkové sbírky Najednou někdo klepe na dveře, z něhož pocházejí i uvedené ukázky.