Chasidská poetika snu

5. 3. 2014
recenze.jpg

Jednou uprostřed noci se člověk probudí, natáhne si kalhoty a vydá se do Jeruzaléma, protože se „musí na něco zeptat Boha“. Volání Svatého města – navíc opakované – je klíčová situace krátkého příběhu Jeruzalémské sny autorské dvojice bratrů Šargorodských. Lev (nar. 1934) a Alexandr (1943–1993) Šargorodští, společně píšící prozaici a dramatici, původem ze SSSR, od roku 1979 emigranti ve Švýcarsku, nebyli českému čtenáři dosud známi; jakkoli je jejich dílo rozsáhlé – zahrnuje přes třicet knih a téměř pět set povídek –, jsou Jeruzalémské sny jejich první knihou přeloženou do češtiny (a lze jen litovat, že se knize nedostalo pečlivější jazykové redakce, chyby v interpunkci jsou iritující).

Fabule Jeruzalémských snů je prostá. Vypravěčův dědeček, chasid Moško Veselý (pojmenovaný tak podle své neustálé veselosti) kdysi na počátku století odešel do Jeruzaléma, aby tam u Zdi nářků požádal Boha o nové kalhoty a předal Mu prosby svých sousedů; do rodné vsi Mjastkovky, kde na něj čekala manželka, děti a sousedé, se ale už nikdy nevrátil. Proč v Jeruzalémě zůstal, nikdo neví, o to barvitější domněnky jeho osud vyvolává. Jeho syn i vnuk – tedy vypravěč sám – jsou Moškovým odchodem fascinováni, pátrají po dědečkově životě, jejich snaha je však marná, poradit jim nedokáže ani moudrý rabín, chasidský mudrc-cadik. A nakonec po Jeruzalémě zatouží i vypravěč. Z Leningradu, kde žije, se tam zkouší dostat různými způsoby: poprvé jako dvanáctiletý ve snu. Později se s kamarádem pokusí do Jeruzaléma doplavat z Rigy a ještě později doběhnout – plavecký výcvik ani běžecký trénink mu však k ničemu nejsou. Cesta se nezdaří, poprvé je na moři zatkne celnický člun a do rukou leningradské policii padnou i ve druhém případě. Nakonec se však vypravěč do vysněného města dostane zcela prozaicky, přiletí letadlem.

Elementární příběh v sobě skrývá dvě narativní linky: jedna se snaží odhalit, proč se Moško nevrátil; druhá popisuje vypravěčovu touhu po Jeruzalémě, cestu do něj a pobyt v něm. Obě narativní roviny se komplikovaně propojují a zrcadlí. Dědečkův příběh je podáván pouze retrospektivně skrze ten vypravěčův. Přes časoprostorovou distanci obou hrdinů jsou si vypravěč a dědeček podivuhodně blízcí: vypravěč má ostatně to privilegium, že se mu mrtvý dědeček zjevuje a hovoří s ním. Když se pak vypravěč ocitne v Jeruzalémě a pátrá po Moškově osudu, nevšímá si – a tedy ani čtenářům nezjevuje –, že v okolním světě rychle ubíhají roky. Z jeho subjektivního vyprávění získáváme dojem, že je stále na počátku pobytu a pátrání, že se v Jeruzalémě spíše zabydluje – ale ve skutečnosti tam žije již dlouhá léta; když se nakonec podívá do zrcadla, spatří v něm šedivého staříka. S překvapením konstatuje, že sám vypadá jako dědeček, a symbolicky se tak dotvrzuje jejich sepětí a fakticky také splynutí, což Moško, který se mu nepřestává zjevovat, sám komentuje. Když se jej totiž vypravěč nakonec zeptá, proč se tehdy nevrátil, říká mu dědeček: Ze stejného důvodu jako ty. Oběma se Jeruzalém stal domovem, z nějž se nelze vrátit do žádného jiného „domova“. Pátrání po dědečkově tajemství je tak pointováno nalezením smyslu vlastního života, příběh rodinné historie se promění ve svého druhu román zasvěcení.

Motiv člověka, jehož subjektivní vnímání času selže a on vnímá dlouhé roky jako kratičkou chvíli, patří k oblíbeným motivům hagiografické (např. legenda o sedmispáčích) a folklorní literatury; tím otevíráme otázku genologické příslušnosti Jeruzalémských snů. V doslovu se mluví o románu, tomu však neodpovídá ani rozsah knihy, ani narativní výstavba příběhu. Snad bychom mohli hovořit o novele, tyto standardní termíny ale nereflektují specifikum Snů: téměř chaotické množství vedlejších příběhů a postav, které dává vzniknout jakési až karnevalové atmosféře a v něčem upomíná na pulsující rozmanitost pásma a samozřejmě cestopisu. V rychlém sledu se střídající epizodní motivy mají obvykle silný konotační potenciál, a tedy schopnost vevazovat příběh do stále nových tematických a žánrových souvislostí. Setkání u Mai­monidova hrobu vtahuje do hry celou tradici kabalistické mystiky, americký trumpetista a židovský konvertita Sam evokují atmosféru příběhů Fitzgeraldových nebo Doctorowových, tajná návštěva mešity zase thriller atd.

Určujícím znakem Jeruzalémských snů je fantastičnost. Motivika volně přechází od pouhé nepravděpodobnosti či bizarnosti k motivům zázračným (zjevování se mrt­vého dědečka, postavy, které si pamatují své minulé životy) a čistě groteskním; na některých místech je text fantastickým prvkem snad až přetížen. Jedním z důsledků je nastolení atmosféry hravosti ve smyslu popření rigidních, apriorních pravidel, odvržení svazujících pojmů „nutnost“, „omezení“, „realita“ („činit nemožné“ je jedním z vypravěčových hesel). Právě hravost knihu zároveň pevně vsazuje do tradice chasidského veselí (důvěra a zároveň jistá familiárnost, s níž se vypravěč obrací k Bohu, připomíná jak ryze dětskou naivitu a spontaneitu, tak také například pravoslavnou jurodivost), a samozřejmě tedy – v dalším ohledu – do celé tradice literatury jidiš. Pro českého čtenáře bude asi nejbližším příbuzným textem Šolomovo Tovje vdává dcery, vzpomenout lze antologie Rozinky a mandle nebo děl Isaaka B. Singera.

Rozmazávání rigidního modelu reality samozřejmě nemá jen dekorativní funkci. Nejednoznačnost fikčních reálií zasahuje hluboko – byl dědeček opravdu jen naivní Žid, jak je zpočátku představen? Nebo byl anglickým špionem, jenž se zásadně zasloužil o dobytí Jeruzaléma a osobně se znal s generálem Allenbym? Anebo byl dokonce atentátníkem připravujícím útok na švýcarského šlechtice? Všechny tyto možnosti ponechává text otevřený. Taková narativní strategie nakonec vrací do hry (a nečekaně osmyslňuje) název knihy coby žánrovou charakteristiku a zároveň východisko poetiky: Jeruzalémské sny sledují logiku snu, jež je pevně vevázána do jeruzalémského diskursu, do diskursu touhy po Svatém městě jakožto obrazu ludického ráje.
 

Pavel Šidák
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz