Šárka Doležalová: Moderní hebrejská literatura v izraelském období

Se založením státu Izrael začala nová historická éra, což se odrazilo i v hebrejské literatuře. Během existence státu se literatura nejen plně etablovala, ale stala se také úspěšným reprezentantem všech aspektů izraelské reality. Reflektuje významné události od založení státu, problémy, které s sebou tento historický mezník židovských dějin přinesl a stále přináší, otázku imigrantů i v zemi žijících menšin.

Vývoj moderní hebrejské literatury v jejím nejnovějším, tzv. izraelském období lze rozčlenit na několik spisovatelských generací. Autorům čtyřicátých a padesátých let přísluší označení generace v zemi (dalšími alternativními názvy pro toto období jsou „generace Palmachu“, „generace roku 1948“ či „generace války za nezávislost“). Tematicky se v jejich tvorbě odrážejí dojmy nové a svým způsobem výjimečné generace, která žije v nové samostatné zemi a reaguje na současnou situaci (britský mandát, válka za nezávislost) i na minulost (šoa). Tato generace, která velmi energicky otevřela izraelské období v historii hebrejské literatury, byla zodpovědná za její novátorský a prudký rozvoj (co se týče žánrů, témat, poetiky a myšlenek), a navzdory popírání tohoto faktu všechny následující generace těžily z rozhodného distancování se „generace v zemi“ od všeho, co bylo do té doby v hebrejské literatuře zavedeným územ.¹ Jako její počátek bývá většinou označováno vydání Jizharova románu Efrajim chozer la-aspeset (Efrajim se vrací k nule) roku 1938. První romány této generace se objevily v polovině čtyřicátých let – například Aforim ka-sak (Šedé jako pytel, 1946) Jigala Mosinzona a Hu halach ba-sadot (Kráčel v polích, 1947) Mošeho Šamira. Třemi hlavními tématy v tvorbě těchto autorů jsou historie blízká i vzdálená (sahající od období prvního Chrámu až po válku za nezávislost), diaspora a šoa, a konečně životní realita moderního státu. Většina z nich dávala přednost realistickému stylu psaní.

Šedesátá (a někdy též sedmdesátá) léta bývají v izraelské literatuře nazývána nová vlna.² Autoři vynakládali své konceptuální i tematické úsilí na to, aby se izraelská literatura vyrovnala se změnami, k nimž došlo v západní literatuře. V próze byly nad rea­lismem upřednostňovány avantgardní styly: symbolický, alegorický, absurdní a ironický. Na rozdíl od předchozího období autoři dávali přednost tématům zabývajícím se obecně lidskými podmínkami před tématy pojednávajícími o izraelských podmínkách. Tomu byla uzpůsobena i individualistická postava antihrdiny, člověka, který ve své slabosti vyjadřuje existenciální úzkost, skepsi k možnosti změnit své osobní podmínky a pesimismus ohledně všeobecného stavu lidské existence. Autoři této generace byli ovlivněni západoevropskou filosofií existencialismu, ale hlavní vliv vycházel z domácího prostředí, z událostí, k nimž došlo během druhé dekády existence Izraele: sinajská válka, Lavonova aféra a výhrady k vedoucímu politickému postavení veteránů Ben-Gurionovy generace. Jejich činnost coby jednotné generace byla obzvlášť patrná během šestidenní a jomkipurové války, kdy reagovali na změny, k nimž došlo v jejich zemi, symbolickou a alegorickou tvorbou obsahující sociálnědemokratickou politickou filosofii, již většina z nich sdílela. Tito autoři se považovali za tvůrce sekulární izraelské identity. V jazykovém vyjádření usilovali o větší míru hovorovosti a komunikativnosti. Běžnou hovorovou úroveň jazyka, který používali ve své tvorbě, kompenzovali prostředky obrazného vyjádření.³

Sedmdesátá léta bývají označována jako vlna deziluze. Badatelé v oblasti izraelské literatury mají sklon přehlížet existenci této generace a autory sedmdesátých let obvykle přiřazují k předchozí skupině – „nové vlně“⁴. Tato generace byla zásadně ovlivněna výsledky jomkipurové války, jež měla dalekosáhlé důsledky – urychlila revoluční sociální a politické procesy v izraelské společnosti, včetně nástupu mimoparlamentních hnutí, masivního nárůstu vlivu médií a přesunutí ohniska moci od vojenských a stranických elit směrem k akademickým a ekonomickým elitám. Izraelskou společností se přehnala vlna rozčarování a nová literární generace vyjadřovala tuto deziluzi prostřednictvím nerozhodných postav, které se oddávají dekadentním zážitkům a pod vlivem deterministického přístupu k životu upadají do sebeponižování a apatie. Prozaiky, již zvěstovali nástup této generace, byli Jaakov Šabtaj a Jicchak Ben-Ner.⁵ Nejnápadnějším jevem u této skupiny autorů byl jejich sdílený zájem o témata týkající se izraelských podmínek a jejich duchovní reakce na důsledky jomkipurové války: „požadavek provést generální úklid a zbavit se veškerého vizionářsko-mesiášského smetí, které se nahromadilo mezi šestidenní a jomkipurovou válkou; požadavek střízlivého pohledu a svinutí mesianistických transparentů, které zabraňují realistickému přezkoumání dosud existujících možností státu Izrael vyřešit konflikt s arabskými zeměmi.“⁶ Tyto požadavky byly vyjadřovány buď jako přímá reakce – satirická či ironická –, či jako reakce nepřímá, pomocí příběhů vyjadřujících věcný, realistický přístup k životu.

V druhé polovině osmdesátých let a celá devadesátá léta se začala utvářet čtvrtá generace, která bývá nazývána nové hlasy v izraelské literatuře. Pro tuto generaci je charakteristický především značný počet žen-spisovatelek a využívání biografických materiálů. Zřetelně se tu projevuje vliv dominantních sil vizuálně-pohybové kultury – kina, televize, komiksů a klipů. Tvorba těchto autorů je ovlivněna postmoderním náhledem, který vznáší pochybnosti ohledně věčných filosofických pravd a nezpochybnitelných literárních norem. Mnozí z nich se pokoušejí psát fantaskní či absurdní prózu či začlenit fantastické prvky jako ústřední téma příběhu, který je ve svém základě realistický a jsou do něj včleněny mimoliterární látky z médií či každodenního života. Analogicky tomu vytvářejí dějovou linii od konkrétní reality k virtuální. Jazyk, jejž tito autoři používají, je hovorový a oplývá obraznými vyjádřeními.⁷

Zbytek studie Š. Doležalové si lze přečíst v Tvaru 5/2014

¹    Z významných autorů románů sem spadají S. Jizhar, Moše Šamir, David Šachar, Natan Šacham, Aharon Meged, Chanoch Bartov, Jehudit Hendelová, Jonat a Alexandr Senedovi, Jigal Mosinzon, Benjamin Tamuz, David Šacham a další.

²    Tento název použil jako první Aharon Meged, nicméně byl upevněn až Geršonem Šakedem, jedním z nejvýznamnějších kritiků této generace, když se poprvé pokoušel souhrnně charakterizovat spisovatele šedesátých let. Alternativním označením pro tyto autory byla „generace státu Izrael“; to užívali jiní kritici, kteří se objevili v jejím rámci (Dan Meron, Gavriel Moked ad.).

³    Nejvýznamnějšími prozaiky „nové vlny“ jsou Amos Oz, A. B. Jehošua, Amalia Kahana-Carmonová, Aharon Appelfeld, Jehošua Kenaz, Šulamit Harevenová, Jicchak Orpaz, Joram Kaniuk, Dan Calka, Pinkas Sade, Rachel Ejtanová, Ješajahu Koren, Sami Michael a další.

⁴    Jméno této generace poprvé použil Josef Oren, v esejích pojednávajících o dílech, která reagují na jomkipurovou válku, a o dekádě po této válce, které byly sebrány do knihy Ha-hitpakchut ba-siporet ha-jisra’elit (Deziluze v izraelské próze, 1983). Byli znovu oceněni až během poslední dekády minulého století, s nástupem generace „nových hlasů“.

⁵    Dalšími významnými prozaiky této generace jsou Chajim Beer, Rut Almogová, Eli Amir, Jisrael Ha-Meiri, Jaakov Buchan, David Šic, Arje Semo, Avraham Haffner, Jicchak Laor, David Grossman, Meir Šalev a další.

⁶    Oren, Josef: „An Unconventional Attitude Towards Israeli Literature.“ Nativ, 3 (2004), s. 24, http://www.acpr.org.il /english-nativ/03-ISSUE/oren-3.htm.

⁷    Spisovatelé náležející k této generaci jsou Dan Benaja-Seri, Savion Liebrechtová, Jicchak Bar-Josef, Itamar Levi, Gavrie­la Avigur-Rotemová, Lea Ejniová, Chana Bat-Šacharová, Orly Castel-Bloomová, Jehudit Kacirová, Juval Šimoni, Ronit Matalonová, Mira Magenová, Cruja Šalevová, Alona Kimchiová, Etgar Keret a další.