Markéta Holanová: Zábava pro proletáře

Téma vztahu populární kultury a avantgardy není pole neznámé či neprobádané. Ví se o vřelém vztahu avantgardních tvůrců k cirkusu, nezpochybňuje se obdivné sklonění hlavy před Charliem Chaplinem. Literárněhistorické příručky hovoří v souvislosti s počátkem dvacátých let o posunu k periferii, jenž se odráží v poválečné tvorbě inspirované rozličnými formami lidové zábavy – od populární četby přes film po varieté. Přesto je badatelský zájem soustředěn především k druhé polovině 20. století, pro první polovinu máme k dispozici pouze monografii o červené knihovně a několik studií zaměřených zvláště na celkový přehled produkce (např. O. Sirovátka: „Od literatury k braku“, Česká literatura č. 3/1977).

Následující text představuje krátký vhled do dějin českého myšlení o populární literatuře a kultuře. Snaží se zachytit obraz tohoto myšlení v dynamickém prostředí debat vedených na stránkách literárních časopisů počátku dvacátých let.

Motivy lidové zábavy jsou tradičně spjaté s poetismem, působí však v dějinách české literatury poněkud neorganicky. Skoro by se zdálo, jako by neměly ve zdejším prostředí žádnou tradici. Na tento problém upozorňuje stať Zdeňka Pešata „K pozapomenutým domácím předpokladům poetismu“.¹ Pešat se zastavuje u tzv. poetického naivismu, kam zařazuje prvotinu Jaroslava Seiferta, ale také tvorbu Josefa Friče, první dvě sbírky Ivana Suka a Nesrozumitelného svatého A. M. Píši. Jako jeden z výrazných znaků jejich poetiky vidí „zaujetí novodobými formami lidové zábavy“. Zájem o populární kulturu a její různé formy chceme ukázat v kontextu uvažování o nové literatuře, které je živé hlavně v obdobích velkých společenských zvratů, čímž doba po konci první světové války bezpochyby byla.

Hledání nových začátků

Řadu děl vznikajících těsně po první světové válce charakterizuje návrat k prostým skutečnostem života a základním vztahům – a to jak k lidem, tak věcem. Nadšení vzbuzuje dílo Henriho Rousseaua a Charlese-Louise Phillipa, jehož román Bubu z Montparnassu, poprvé otištěný v časopise Červen v překladu Jaroslavy Votrubové Veselé, představoval pro budoucí avantgardu zjevení.

Příznačnou formulaci obratu k naivismu představuje v českém prostředí soubor úvah Josefa Čapka Nejskromnější umění (1920). Autor přináší neotřelý pohled na věci denní potřeby, oceňuje jejich prostou funkčnost a jeho vztah k nim je prodchnut sentimentem. Alena Pomajzlová shrnuje předměty Čapkova zájmu následovně: „Je to tvorba obrácená cele k divákovi, ne k osobě umělce nebo k zasvěceným návštěvníkům uměleckých galerií. Tomuto cíli jsou podřízeny i struktura, skladba, způsob utváření a použité výtvarné prostředky: jednoduchost někdy hraničící až s prostotou, názornost a jasné vymezení věcí, výraznost, zřetelné rozdělení dobra a zla, hra s divákovými city, touhou po dobrodružství, ale zároveň chuť spočinout klidně v »zátoce odpočinku« a snít.“ ²

Zde již vidíme kořeny projektu, který se stává typickým pro počátky devětsilského křídla avantgardy, prohlašujícího nemožnost setrvání ve starém světě a ve starém umění. Hledá proto nový počátek, opravdový, nezkažený. V tom okamžiku pro sebe objevuje potenciál periferie, jež se ukazuje jako prostor možnosti a experimentu. Na paralelu vyskytující se ve výtvarném umění poukazuje opět Alena Pomajzlová: tvorba přírodních národů není „zanesena“ kulturou, neškolení umělci nejsou omezováni tradicí a směřují k prapůvodním zdrojům tvorby, což vytváří paralelu se „snahami moderních umělců o nalezení smyslu umění v moderní době, o hledání vnitřně silného, opravdového výrazu, »ztraceného středu«. Ne náhodou se Henri Rousseau – s nadsázkou jemu vlastní – pokládal vedle Pabla Picassa za největšího moderního malíře.“ ³

Ve jménu proletariátu

Na literární periferii stojí komerční četba, sešitové romány, detektivky, cliftonky, buffalobillky – produkce v podstatě mimo zájem literární historie, tradičně odsuzovaná pro nulovou estetickou hodnotu a pro podbízení se širokému čtenářskému publiku.

Z pohledu avantgardních časopisů se široké publikum kryje s proletariátem. Značná pozornost je věnována kulturně-osvětové organizaci Proletkult, jež byla založena v sovětském Rusku v roce 1917 a během několika let se proměnila v masového organizátora většiny tamní umělecké činnosti. Česká odnož vznikla v roce 1921 a její tribunou se staly časopisy Červen a Proletkult, vedené S. K. Neumannem. V obou periodikách byla publikována řada teoretických statí věnovaných problematice proletářské kultury, a to jak od sovětských autorů (např. Lunačarskij, Bessalko, Bogdanov), tak i od domácích tvůrců (S. K. Neumann, Josef Hora). Články se soustředily především na vztah tzv. proletářské kultury ke kultuře buržoazní éry, řešily úlohu intelektuálů a revoluční proměnu kultury i roli připisovanou dělnickým autorům. Cílem bylo vytvořit životní styl, jenž by byl v souladu se socialistickou revolucí.

Klíčovým problémem bylo „zapojení“ proletariátu do procesu umělecké tvorby. Umělecká úroveň děl vytvořených proletariátem byla velice kolísavá, což vyžadovalo vznik různých teoretických řešení. Umělce z řad proletariátu by v přechodném období nahradili umělci z řad pokrokově uvědomělých tvůrců, jejichž úkol by spočíval jak v produkci umění vhodného pro proletariát, tak ve vhodném pedagogickém vedení budoucích proletářských umělců.

V teoretických diskusích se objevovalo několik témat. Prvním okruhem bylo obecné vymezení tvorby a její náplň. Často se kriticky konstatuje, že zatím vzniká umění o proletariátu, nikoli pro proletariát. S tím je spojen druhý okruh debat, dotýkající se problému autorství. Nyní nepochází tvůrci z řad proletariátu, nýbrž z řad inteligence, která má kořeny v buržoazní kultuře. Inteligence se není schopna z těchto vlivů zcela vymanit, což se promítá především v prvořadém zájmu o uměleckou hodnotu díla, nikoli o jeho revoluční potenciál.

Kulturní dělník

Veřejné angažmá S. K. Neumanna sahá do konce 19. století, kdy byl činný v anarchistickém hnutí a účastnil se aktivit předválečné civilistické moderny. Na počátku 20. let organizoval komunistické skupiny na severu Čech, které se v průběhu roku 1920 spojily ve Svaz komunistických skupin a o rok později integrovaly do KSČ.⁴ Zahájil čilou redakční činnost a v první polovině dvacátých let se podílel na časopisech Kmen, Červen, Proletkult a Reflektor, jejichž podobu výrazně ovlivnil. Nejzřetelněji se jeho vliv projevil v časopise Kmen, jehož předchozím redaktorem byl F. X. Šalda.

Neumannovy názory zprvu reprezentují konzervativní lidovýchovné pozice. Populární četba tedy nepatří mezi jeho zásadní témata, ale její význam stoupá s Neumannovým působením v organizaci proletářského hnutí.

Situace soudobé poválečné kultury není v Neumannových očích tak dobrá, jak by se zpočátku mohlo zdát. Množství knihkupeckých obchodů by mělo být znakem vyspělosti, nicméně se stává pouze sprostým tržištěm.⁵ Zábavnou četbu prezentuje Neumann jako produkt vzniklý pouze za účelem generování zisku, který se pochopitelně podřizuje poptávce a nenese žádné hodnoty. Jeho obliba v prostředí širokých vrstev pramení v jejich nevzdělanosti a také v materiálním nedostatku, který brání v pořizování hodnotnějších produktů. V Kmeni se poté dočteme, že nezkušené čtenáře by před komerční literaturou měla chránit umělecká cenzura: „A my při veškeré své svobodymilovnosti odpovídáme bez rozpaku, že něco podobného nemělo by býti dovoleno, že takové publikace statisícového nákladu měly by se předkládati k preventivní odborné cenzuře umělecké.“⁶ Požadavek umělecké cenzury vznáší Neumann i v Červnu, zde je však formulace vyhrocenější: „Každá společnost, každý národ má nejen právo, nýbrž i svatou povinnost všemi prostředky zamezovati soustavnou otravu svých členů, ničiti špinavé řemeslo travičů studní […].“⁷

Vizi nového umění buduje Neumann podle vzoru sovětského Ruska. Upozorňuje přitom na spojitost se společenským vývojem a na neudržitelnost aktuální situace. Nová kultura vzniká na pozadí marxistických teorií a její publikum tvoří proletariát, který je v první řadě třeba vzdělat, aby přestal přijímat „kulturní odpadky“, jak upozorňuje v citovaném článku „Potřeba kulturního teroru“.

Soudobé umění musí plnit vzdělávací funkce, čímž si legitimizuje své místo v proletářské kultuře. Vzdělávací a agitační funkci přisuzuje Neumann největší váhu a umělecká forma by se měla těmto funkcím přizpůsobit. Nejradikálněji toto stanovisko formuluje v článku „Umění v sociální revoluci“, publikovaném v druhém ročníku Proletkultu: „Báseň není heslo, ale nemohou-li být naše proletářské básně tak prosté, jasné a účin­né, jako jsou naše hesla, pak vem opravdu čert všecku poezii, vem čert všecko umění a staňme se raději dobrými řečníky proletariátu než dobrými básníky maloměšťáků, běží-li nám totiž o komunistickou revoluci, a nikoli jen o komunisticko-maloměšťáckou literaturu.“⁸

Neumann dospívá k požadavku proměny proletářského umění v umění agitační, které by překonalo přechodné období od proletářského ke komunistickému umění. Právě agitační umění je díky svému přizpůsobení potřebám revoluce, a tedy i svému příjemci – dělnické třídě – schopno tuto třídu zaujmout a připravit pro budoucí umění, jež bude zcela proletářské.

Pro přechodné období proletářské kultury, kdy ještě nebude proletariát zcela schopen samostatné umělecké tvorby, počítá Neumann s účastí tzv. kulturních pracovníků. Ti by měli zamezit riziku diletantismu, které je vzhledem k dlouhodobému zanedbávání estetické výchovy u proletariátu pochopitelné. Zanedbání estetické výchovy vede také k tomu, že proletariát je často ovlivněn nekvalitní kulturou, která je v něm pevně zakořeněna a mohla by být přenášena do děl nových. Uvědomělý kulturní pracovník je díky svému vzdělání proti vlivu nežádoucí literatury odolnější.

Úkolem Proletkultu je výchovným působením vyvést proletariát z kulturní podřízenosti. Prvním krokem na této cestě bude nalezení správné četby, jako příklad dobrých knih uvádí Neumann např. U. Sinclaira, J. Londona (Železná pata), H. Barbusse (Oheň). Vyzývá k boji proti „pitomé literatuře pro lid (Brodský, Viková-Kunětická atd.)“.⁹

Neumann přiřazuje proletářské umění k tradici civilní poezie a předválečné moderny. Skepticky se staví i ke vstupu exotických motivů do literární tvorby: „Nedá se proti nim nic namítati, zpestřují-li vkusně umělecké dílo nebo jsou-li v něm proto, aby vyvolaly určité představy vyššího řádu. Ale že by exotická povídka nebo dobrodružný román ve slohu indiánek nebo ve slohu amerických filmů vedly k proletářskému umění, to je výmysl příliš divoký. Zde jsme opět na scestí uměle dělané teorie lidového umění, která nám může jen překážeti v přímém pohledu na prostou otázku, zbytečně zahalovanou ideologickými kudrlinkami.“¹⁰

Zbytek studie M. Holanové si lze přečíst v Tvaru 6/2014

¹    Pešat, Zdeněk: „K pozapomenutým domácím předpokladům poetismu“, in: týž, Dialogy s poezií, Praha: Československý spisovatel 1985, s. 187–193. 

²    Pomajzlová, Alena: Josef Čapek – Nejskromnější umění, Praha: Obecní dům 2003, s. 20. 

³    Tamtéž. 

⁴    Lexikon české literatury 3/I, M–O, Praha: Academia 2000, s. 510. 

⁵    Viz článek S. K. Neumanna „Kýč pro pány i pro lid“, Červen 1, 1918–1919, č. 4, s. 55. 

⁶    Neumann, S. K.: „Z doby tance kolem zlatého telete“, Kmen 3, 1919–1920, č. 6, s. 46. 

⁷    Civis Bohemicus [= Neumann, S. K.]: „Potřeba kulturního teroru“, Červen 2, 1919–1920, č. 11, s. 99. 

⁸    Neumann, S. K.: „Umění v sociální revoluci“, Proletkult 2, 1923–1924, č. 17, s. 267. 

⁹    Faun [= Neumann, S. K.]: „Debatní večery“, Věstník Proletkultu. Proletkult 1, 1922–1923, č. 16, s. 256. 

¹⁰ Votoček, Josef [= Neumann, S. K.]: „K otázce umění třídního a proletářského“, Proletkult 2, 1923–1924, č. 11, s. 170.