Markéta Holanová: Zábava pro proletáře

21. 3. 2014
Idoly avantgardy – Chaplin a Lenin. Obálka časopisu Reflektor (1925)

Téma vztahu populární kultury a avantgardy není pole neznámé či neprobádané. Ví se o vřelém vztahu avantgardních tvůrců k cirkusu, nezpochybňuje se obdivné sklonění hlavy před Charliem Chaplinem. Literárněhistorické příručky hovoří v souvislosti s počátkem dvacátých let o posunu k periferii, jenž se odráží v poválečné tvorbě inspirované rozličnými formami lidové zábavy – od populární četby přes film po varieté. Přesto je badatelský zájem soustředěn především k druhé polovině 20. století, pro první polovinu máme k dispozici pouze monografii o červené knihovně a několik studií zaměřených zvláště na celkový přehled produkce (např. O. Sirovátka: „Od literatury k braku“, Česká literatura č. 3/1977).

Následující text představuje krátký vhled do dějin českého myšlení o populární literatuře a kultuře. Snaží se zachytit obraz tohoto myšlení v dynamickém prostředí debat vedených na stránkách literárních časopisů počátku dvacátých let.

Motivy lidové zábavy jsou tradičně spjaté s poetismem, působí však v dějinách české literatury poněkud neorganicky. Skoro by se zdálo, jako by neměly ve zdejším prostředí žádnou tradici. Na tento problém upozorňuje stať Zdeňka Pešata „K pozapomenutým domácím předpokladům poetismu“.1 Pešat se zastavuje u tzv. poetického naivismu, kam zařazuje prvotinu Jaroslava Seiferta, ale také tvorbu Josefa Friče, první dvě sbírky Ivana Suka a Nesrozumitelného svatého A. M. Píši. Jako jeden z výrazných znaků jejich poetiky vidí „zaujetí novodobými formami lidové zábavy“. Zájem o populární kulturu a její různé formy chceme ukázat v kontextu uvažování o nové literatuře, které je živé hlavně v obdobích velkých společenských zvratů, čímž doba po konci první světové války bezpochyby byla.

 

Hledání nových začátků

Řadu děl vznikajících těsně po první světové válce charakterizuje návrat k prostým skutečnostem života a základním vztahům – a to jak k lidem, tak věcem. Nadšení vzbuzuje dílo Henriho Rousseaua a Charlese-Louise Phillipa, jehož román Bubu z Montparnassu, poprvé otištěný v časopise Červen v překladu Jaroslavy Votrubové Veselé, představoval pro budoucí avantgardu zjevení.

Příznačnou formulaci obratu k naivismu představuje v českém prostředí soubor úvah Josefa Čapka Nejskromnější umění (1920). Autor přináší neotřelý pohled na věci denní potřeby, oceňuje jejich prostou funkčnost a jeho vztah k nim je prodchnut sentimentem. Alena Pomajzlová shrnuje předměty Čapkova zájmu následovně: „Je to tvorba obrácená cele k divákovi, ne k osobě umělce nebo k zasvěceným návštěvníkům uměleckých galerií. Tomuto cíli jsou podřízeny i struktura, skladba, způsob utváření a použité výtvarné prostředky: jednoduchost někdy hraničící až s prostotou, názornost a jasné vymezení věcí, výraznost, zřetelné rozdělení dobra a zla, hra s divákovými city, touhou po dobrodružství, ale zároveň chuť spočinout klidně v »zátoce odpočinku« a snít.“ 2

Zde již vidíme kořeny projektu, který se stává typickým pro počátky devětsilského křídla avantgardy, prohlašujícího nemožnost setrvání ve starém světě a ve starém umění. Hledá proto nový počátek, opravdový, nezkažený. V tom okamžiku pro sebe objevuje potenciál periferie, jež se ukazuje jako prostor možnosti a experimentu. Na paralelu vyskytující se ve výtvarném umění poukazuje opět Alena Pomajzlová: tvorba přírodních národů není „zanesena“ kulturou, neškolení umělci nejsou omezováni tradicí a směřují k prapůvodním zdrojům tvorby, což vytváří paralelu se „snahami moderních umělců o nalezení smyslu umění v moderní době, o hledání vnitřně silného, opravdového výrazu, »ztraceného středu«. Ne náhodou se Henri Rousseau – s nadsázkou jemu vlastní – pokládal vedle Pabla Picassa za největšího moderního malíře.“ 3

 

Ve jménu proletariátu

Na literární periferii stojí komerční četba, sešitové romány, detektivky, cliftonky, buffalobillky – produkce v podstatě mimo zájem literární historie, tradičně odsuzovaná pro nulovou estetickou hodnotu a pro podbízení se širokému čtenářskému publiku.

Z pohledu avantgardních časopisů se široké publikum kryje s proletariátem. Značná pozornost je věnována kulturně-osvětové organizaci Proletkult, jež byla založena v sovětském Rusku v roce 1917 a během několika let se proměnila v masového organizátora většiny tamní umělecké činnosti. Česká odnož vznikla v roce 1921 a její tribunou se staly časopisy Červen a Proletkult, vedené S. K. Neumannem. V obou periodikách byla publikována řada teoretických statí věnovaných problematice proletářské kultury, a to jak od sovětských autorů (např. Lunačarskij, Bessalko, Bogdanov), tak i od domácích tvůrců (S. K. Neumann, Josef Hora). Články se soustředily především na vztah tzv. proletářské kultury ke kultuře buržoazní éry, řešily úlohu intelektuálů a revoluční proměnu kultury i roli připisovanou dělnickým autorům. Cílem bylo vytvořit životní styl, jenž by byl v souladu se socialistickou revolucí.

Klíčovým problémem bylo „zapojení“ proletariátu do procesu umělecké tvorby. Umělecká úroveň děl vytvořených proletariátem byla velice kolísavá, což vyžadovalo vznik různých teoretických řešení. Umělce z řad proletariátu by v přechodném období nahradili umělci z řad pokrokově uvědomělých tvůrců, jejichž úkol by spočíval jak v produkci umění vhodného pro proletariát, tak ve vhodném pedagogickém vedení budoucích proletářských umělců.

V teoretických diskusích se objevovalo několik témat. Prvním okruhem bylo obecné vymezení tvorby a její náplň. Často se kriticky konstatuje, že zatím vzniká umění o proletariátu, nikoli pro proletariát. S tím je spojen druhý okruh debat, dotýkající se problému autorství. Nyní nepochází tvůrci z řad proletariátu, nýbrž z řad inteligence, která má kořeny v buržoazní kultuře. Inteligence se není schopna z těchto vlivů zcela vymanit, což se promítá především v prvořadém zájmu o uměleckou hodnotu díla, nikoli o jeho revoluční potenciál.

 

Kulturní dělník

Veřejné angažmá S. K. Neumanna sahá do konce 19. století, kdy byl činný v anarchistickém hnutí a účastnil se aktivit předválečné civilistické moderny. Na počátku 20. let organizoval komunistické skupiny na severu Čech, které se v průběhu roku 1920 spojily ve Svaz komunistických skupin a o rok později integrovaly do KSČ.4 Zahájil čilou redakční činnost a v první polovině dvacátých let se podílel na časopisech Kmen, Červen, ProletkultReflektor, jejichž podobu výrazně ovlivnil. Nejzřetelněji se jeho vliv projevil v časopise Kmen, jehož předchozím redaktorem byl F. X. Šalda.

Neumannovy názory zprvu reprezentují konzervativní lidovýchovné pozice. Populární četba tedy nepatří mezi jeho zásadní témata, ale její význam stoupá s Neumannovým působením v organizaci proletářského hnutí.

Situace soudobé poválečné kultury není v Neumannových očích tak dobrá, jak by se zpočátku mohlo zdát. Množství knihkupeckých obchodů by mělo být znakem vyspělosti, nicméně se stává pouze sprostým tržištěm.5 Zábavnou četbu prezentuje Neumann jako produkt vzniklý pouze za účelem generování zisku, který se pochopitelně podřizuje poptávce a nenese žádné hodnoty. Jeho obliba v prostředí širokých vrstev pramení v jejich nevzdělanosti a také v materiálním nedostatku, který brání v pořizování hodnotnějších produktů. V Kmeni se poté dočteme, že nezkušené čtenáře by před komerční literaturou měla chránit umělecká cenzura: „A my při veškeré své svobodymilovnosti odpovídáme bez rozpaku, že něco podobného nemělo by býti dovoleno, že takové publikace statisícového nákladu měly by se předkládati k preventivní odborné cenzuře umělecké.“6 Požadavek umělecké cenzury vznáší Neumann i v Červnu, zde je však formulace vyhrocenější: „Každá společnost, každý národ má nejen právo, nýbrž i svatou povinnost všemi prostředky zamezovati soustavnou otravu svých členů, ničiti špinavé řemeslo travičů studní […].“7

Vizi nového umění buduje Neumann podle vzoru sovětského Ruska. Upozorňuje přitom na spojitost se společenským vývojem a na neudržitelnost aktuální situace. Nová kultura vzniká na pozadí marxistických teorií a její publikum tvoří proletariát, který je v první řadě třeba vzdělat, aby přestal přijímat „kulturní odpadky“, jak upozorňuje v citovaném článku „Potřeba kulturního teroru“.

Soudobé umění musí plnit vzdělávací funkce, čímž si legitimizuje své místo v proletářské kultuře. Vzdělávací a agitační funkci přisuzuje Neumann největší váhu a umělecká forma by se měla těmto funkcím přizpůsobit. Nejradikálněji toto stanovisko formuluje v článku „Umění v sociální revoluci“, publikovaném v druhém ročníku Proletkultu: „Báseň není heslo, ale nemohou-li být naše proletářské básně tak prosté, jasné a účin­né, jako jsou naše hesla, pak vem opravdu čert všecku poezii, vem čert všecko umění a staňme se raději dobrými řečníky proletariátu než dobrými básníky maloměšťáků, běží-li nám totiž o komunistickou revoluci, a nikoli jen o komunisticko-maloměšťáckou literaturu.“8

Neumann dospívá k požadavku proměny proletářského umění v umění agitační, které by překonalo přechodné období od proletářského ke komunistickému umění. Právě agitační umění je díky svému přizpůsobení potřebám revoluce, a tedy i svému příjemci – dělnické třídě – schopno tuto třídu zaujmout a připravit pro budoucí umění, jež bude zcela proletářské.

Pro přechodné období proletářské kultury, kdy ještě nebude proletariát zcela schopen samostatné umělecké tvorby, počítá Neumann s účastí tzv. kulturních pracovníků. Ti by měli zamezit riziku diletantismu, které je vzhledem k dlouhodobému zanedbávání estetické výchovy u proletariátu pochopitelné. Zanedbání estetické výchovy vede také k tomu, že proletariát je často ovlivněn nekvalitní kulturou, která je v něm pevně zakořeněna a mohla by být přenášena do děl nových. Uvědomělý kulturní pracovník je díky svému vzdělání proti vlivu nežádoucí literatury odolnější.

Úkolem Proletkultu je výchovným působením vyvést proletariát z kulturní podřízenosti. Prvním krokem na této cestě bude nalezení správné četby, jako příklad dobrých knih uvádí Neumann např. U. Sinclaira, J. Londona (Železná pata), H. Barbusse (Oheň). Vyzývá k boji proti „pitomé literatuře pro lid (Brodský, Viková-Kunětická atd.)“.9

Neumann přiřazuje proletářské umění k tradici civilní poezie a předválečné moderny. Skepticky se staví i ke vstupu exotických motivů do literární tvorby: „Nedá se proti nim nic namítati, zpestřují-li vkusně umělecké dílo nebo jsou-li v něm proto, aby vyvolaly určité představy vyššího řádu. Ale že by exotická povídka nebo dobrodružný román ve slohu indiánek nebo ve slohu amerických filmů vedly k proletářskému umění, to je výmysl příliš divoký. Zde jsme opět na scestí uměle dělané teorie lidového umění, která nám může jen překážeti v přímém pohledu na prostou otázku, zbytečně zahalovanou ideologickými kudrlinkami.“10

 

Zbytek studie M. Holanové si lze přečíst v Tvaru 6/2014

 

1    Pešat, Zdeněk: „K pozapomenutým domácím předpokladům poetismu“, in: týž, Dialogy s poezií, Praha: Československý spisovatel 1985, s. 187–193. 

2    Pomajzlová, Alena: Josef Čapek – Nejskromnější umění, Praha: Obecní dům 2003, s. 20. 

3    Tamtéž. 

4    Lexikon české literatury 3/I, M–O, Praha: Academia 2000, s. 510. 

5    Viz článek S. K. Neumanna „Kýč pro pány i pro lid“, Červen 1, 1918–1919, č. 4, s. 55. 

6    Neumann, S. K.: „Z doby tance kolem zlatého telete“, Kmen 3, 1919–1920, č. 6, s. 46. 

7    Civis Bohemicus [= Neumann, S. K.]: „Potřeba kulturního teroru“, Červen 2, 1919–1920, č. 11, s. 99. 

8    Neumann, S. K.: „Umění v sociální revoluci“, Proletkult 2, 1923–1924, č. 17, s. 267. 

9    Faun [= Neumann, S. K.]: „Debatní večery“, Věstník Proletkultu. Proletkult 1, 1922–1923, č. 16, s. 256. 

10 Votoček, Josef [= Neumann, S. K.]: „K otázce umění třídního a proletářského“, Proletkult 2, 1923–1924, č. 11, s. 170. 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz