Dovnitř „snových“ Strašnic

Nová kniha Boženy Správcové Strašnice na první pohled působí jako návrat k dvacet let staré prvotině Guláš z modrý krávy (1993). Na rozdíl od autorčiny předchozí, složitě komponované skladby Východ (2011) jsou Strašnice tvořeny víceméně z „obyčejných“, spíše kratších básní (dlouhé tu ale najdeme rovněž). Vrátila se snad autorka k poetice debutu? Myslím, že nikoliv. Podobnost lze spatřit pouze ve vnějším kompozičním gestu, ne však ve vnitřní tektonice textu. Skladba Východ se v kritické recepci setkala s určitými rozpaky. Místo precizně a bohatě vystavěné epiky, kterou sugeroval podtitul Hrdinský epos, jsme četli spíš útržky mýtu, z jehož celistvé podoby v knize zbyla hustá síť mnoha vzájemně se překrývajících náčrtů a variací. Jednotící smysl pak nebylo možné získat lineární četbou, ale přijetím zvláštní, trhané energie, vyvstávající z těch­to fragmentů. I já jsem ke sbírce zprvu přistupoval podobně, ale posléze jsem získal dojem, že příběh Východu je vlastně založen na matoucím zrcadlení, nikoliv na přehledném vyprávění. Teprve poté, co všechny plošky a plochy básnické skladby z různých stran po svém zobrazily prvotní okamžik mýtu, došlo ke strávení a přijetí knihy a Východ začal působit.

Proč tak dlouhá poznámka k předchozí knize? Básně ze Strašnic, především čtyři páteřní delší skladby („Dvojí život jezdce“, „Tělo“, „Defragmentace“, „Podzemní život“), v sobě tuto nejistotu obsahují rovněž, ale vše je najednou více uvolněné a přehlednější.

Strašnice jsou pražská čtvrť, kde Božena Správcová dlouhá léta bydlí, ale zároveň cítíme, že reálně existující Strašnice jsou spíše vehikulem, s jehož pomocí básnířka podniká výpravy do časoprostoru mytického. Výrazným rysem celé knihy je groteskní pohádkovost. Prostory a příbytky nemají pevně danou podobu. Básně začínají ve chvíli, kdy se vše, co je v běžné denní realitě pevně ukotvené a statické, rozpadá a překračuje hranice světa omezeného fyzikálními zákony: „Ve tři ráno to je jeho čas / Urvané baráky se dávají do pohybu / vily se řadí v houpavý útvar.“ Vystupují tu zvířata, notně antropomorfizovaná, záhadné bytosti a přízraky, rytíři, pasáčkové, čarodějnice i duchovní mistři, ale rovněž arménská restaurace, tramvajové zastávky a samozřejmě metro.

Výjevy a drobné příběhy ze Strašnic neustále sklouzávají k tajemným rituálům a groteskním skečům, které mají za úkol převést nás během četby na odvrácenou stranu vědomí. Ano, pohyb mezi hemisférami mozku, mezi racionální a intuitivní částí psychiky se zdá být jedním z hlavních hybatelů sbírky. Tomu odpovídá i výrazná snovost této poezie; z básní vystupuje jakási pitoreskní, prastará hrůza: „Vycházím před chatu Spících cyklistů, / uvíznu v lese: Lesklé harampádí-listí zvoní, jektá. / [...] / Věci jsou v pohybu přespříliš, miláček škrtí – / zabít však nechce. Nemrtvý tlustý pes mu za to prokousne ruku.“ Tato snovost přispívá k úzkostné, ovšem někdy i vyloženě radostné náladě, vyvěrající právě z osvobodivě svéhlavého pohybu v mytických prostorách: „Něco nádherného nám nalil do křišťálu. / „Jo tak. A co to pijem?“ / Jindy, jinde, jsme spolu pili Retsinu, ale toto... / „Zlato přece! Copak to nevidíš?“ / Obě naše čerstvě napitá těla naráz prudce zazáří.“ Ukázka mi přijde charakteristická. Básnířka občas používá nerytmickou, vyprávěcí prózu, jindy máme před očima téměř biblický žalm, tu se z básně vynoří alchymický traktát plný výmluvných symbolů, které jsou ale vždy narušeny, zpotvořeny a převráceny. Ve Strašnicích se totiž nic netváří vážně a někdy mám pocit, že básnířka přímo s rozkoší jen tak blábolí a tká hrůzné i vyloženě humorné scénky ze snového života. Hrůza i humor zde zvlášt­ním způsobem koexistují.

Tak jako hrdinka už zmíněné delší básně „Podzemní život“ zjišťuje, že pod normálním metrem se skrývá ještě jedno, spodní metro, rovněž i nové básně Boženy Správcové lze považovat za podobně překvapivé sestupy do značně nejistého terénu, do krajin a vrstev vědomí, v nichž neplatí běžná logika ani časoprostorové vztahy. Správcová je schopna bez mrknutí oka postavit báseň na škodolibém portrétu jakýchsi, snad známých přátel-motorkářů, jindy si na sebe bere masku podivného jezevce. Některými texty problesknou portréty literárních přátel. (Jedna báseň třeba umně „napodobuje“ a zároveň perzifluje dikci libereckého básníka Pavla Novotného, který nahrává hovory nejrůznějších lidí a zaznamenané pak mixuje a přepisuje). Dále se objevují rodiče, vícekrát je zmíněna básnířčina dcera. Zdá se, že si autorka znovu zabydluje, vytváří své vlastní Strašnice a dovnitř těchto „snových Strašnic“ zve jen toho, z koho má strach, anebo toho, koho má opravdu ráda.

Básně ze Strašnic při čtení zpočátku trochu vzdorují. Přispívá k tomu především charakteristická hustota a vrstevnatost básnířčina jazykového projevu. Správcová dokonale ovládá formu a řemeslo a to jí umožňuje před námi trochu čarovat a oslňovat nás, nebo naopak trochu zlobit a iritovat. Ví, kdy verš rozvést po celé stránce, kdy jej naopak rozfázovat a úsečně nasekat – aby byl čtenářův pohyb uvnitř textu pokud možno co nejvíce podoben smyslovému ohmatávání skutečnosti: „Prohrábne přízraku zatuchlé hadry, / vytřepe úzký psí pyj / mstivě ho kouří. / A zatímco toto provádí, vysune dole strašlivý rozeklaný jazyk a švih: / Jediným švihnutím namaluje šarlatové klikyháky po obloze, / ještě ráno se jim lidi budou divit.“ Správcová je v jazykovém gestu poměrně robustní a výbojná. Verše jsou často zakončeny lesem výhružně působících vykřičníků. Někdy se mi ale zdálo, že slovní vervy je snad až příliš: „Někdo byl vlna a někdo maso – / srostlo to / v mordýřskej orchestrión.“ Pod tímto obrazem si nedokážu představit nic konkrétního a působí na mne spíše jako svévolný ornament. Navíc jsou básně ze Strašnic často zanořeny v ležérně hutné obecné češtině. Dlužno ovšem poznamenat, že Správcová je jedním z mála básníků, u nichž obecná čeština nepůsobí protivně, a lze ji považovat za integrální součást básnického výrazu.  

Celý tento svérázný mix snů, příběhů, pohádek, říkanek, soukromých, či naopak veřejných reminiscencí slouží Správcové k tomu, aby dala čtenáři pocítit docela jinou zkušenost než tu, kterou potkáváme v běžné denní realitě. Zatímco v devadesátých letech bych takový koktejl mohl bez rozpaků nazvat postmoderním, v tuto chvíli bych se k tomuto přídomku utéci nechtěl. Autorka spíš po způsobu starých hermetiků klade na čtenáře pasti a překážky, nechce mu napoprvé odkrýt v básních všechna silová pole. Nechce své texty činit přístupnými, ne snad z důvodu estetické povýšenosti, nýbrž z přesvědčení, že pro poznání určitých stavů a vrstev vědomí je nutné podstoupit obtížnou a opakovanou cestu. Do fantaskních výdutí a proláklin snové reality Strašnic musíme zkrátka sami. A ne jednou. Pokud si ale dáme tu práci, nebudeme na konci knihy stejní jako na počátku.  
 

Jakub Řehák