Nemám zapotřebí studenty stresovat

M. Stehlíková vystudovala český jazyk a francouzštinu na UK, později postgraduálně obor řízení podniku na Lyonské univerzitě. Nyní vyučuje český jazyk a literaturu na Gymnáziu Na Zatlance.
 

Jací jsou dnešní studenti čtenáři? Přece jen, doba jde kupředu a všichni už mají telefony s internetem a facebookem.
Je to třídu od třídy jiné. Vždycky se ve třídě najde pár studentů, kteří čtou a číst budou. To jsou ti, kteří jsou, jak tomu říkám, umělečtější. Mají zájem studovat třeba divadelní vědu nebo FAMU. Ty ostatní se snažím motivovat. Myslím si, že učitel na střední škole má za úkol ukázat dětem, že v těch knížkách je něco, co může internetu konkurovat. Vyzdvihnout nějaký přesah.

Jak je tedy motivujete v praxi? Musí to být o to těžší, že středoškolští studenti v pubertálním věku většinou učitelům a škole celkově nedůvěřují.
To nedůvěřují. Nedávno jsem v jednom článku od Martina C. Putny četla, že dětem knihy otrávila výuka literatury a povinná četba na škole. Já sama používám motivaci kladnou, ale někdy mi nezbude nic jiného, než studentům prostě říct, že jestli se tomu nebudou vůbec věnovat, neudělají maturitu.
Dnešní studenti vstřebávají informace spíš vizuálně – v tom se jim snažím vyjít vstříc. Mé hodiny jsou interaktivní, je mi jasné, že se žáci těžko celou hodinu dokážou soustředit jen na jednu věc. Snažím se, aby má hodina literatury byla barevná. Vždy si řekneme nějaký úvod ke knize a autorovi, čteme, debatujeme o získaných dojmech, reprodukujeme knižní příběhy a hrajeme si pro sebe divadlo. Prostě se snažím studentům knihy přiblížit z lidského hlediska. Také se nám daří zvát probírané autory k nám na školu, studenti s nimi debatují. Měli jsme takhle možnost poznat například Petru Soukupovou, Michala Viewegha, Marii Michlovou či Janu Šrámkovou.

Z popisu vašeho semináře mám pocit, že musíte trávit dlouhé hodiny přípravou na výuku.
Nad tím jsem moc nepřemýšlela. Je pravda, že to někdy bývá docela vyčerpávající. Snažím se, aby výuka pro mé studenty byla pořád zábavná a živá. Nedávno jsme si třeba pustili část filmu Hodiny, natočeného podle stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama, ještě předtím jsme si přečetli prolog a sledovali jsme, jak se vlastně dají vyjádřit slova obrazem. Potom jsem film pustila znovu, tentokrát bez zvuku, a studenti měli vytvářet spontánní reportáž. Tím vším se jim příběh dostane hlouběji do podvědomí a zároveň si trénují vyjadřování.

A co maturitní četba?
Zrovna teď mi studenti odevzdávají přesný seznam dvaceti literárních děl, ze kterých chtějí maturovat. Vybrat si u nás můžou ze sto deseti titulů – tíhnou spíš k dvacátému století, hlavně k literatuře světové. Často v seznamu vídám například Harukiho Murakamiho či Michaela Cunninghama, z českých třeba Václava Hraběteho.

Mladí lidé spíš tíhnou k moderním věcem a klasiky opovrhují. Jak s tím bojujete?
To je pravda, snažím se jim vyjít trochu vstříc a ze starších děl učím vážně jen to nezbytné, navíc pokud možno nějakou zábavnou formou. Ale vidím tu jistý pokrok, který mě těší: v prvním ročníku studenti skutečně neměli příliš kladný vztah ke starším dílům – a teď, v ročníku čtvrtém, někteří pochopili, v čem pro nás mají klasická díla přínos, a začínají se o ně zajímat.

Jak studenty zkoušíte?
Rozhodně se snažím vyhýbat testům typu ABC. To si raději zahrajeme třeba hru, kterou mi poradil kamarád: řeknu jednomu ze studentů nějaké dílo, aby to ostatní neslyšeli, a on tu knihu musí studentům nějak zahrát. Potom vyvolávám a ptám se žáků, co je to za knihu, od koho je, o čem je její děj. Kolikrát se u toho i zasmějeme. Nemám zapotřebí studenty stresovat.

Jste přísná učitelka? Jak jste si u žáků vybudovala respekt?
Říká se o mně, že přísná jsem. Jistě, nikomu nedám dobrou známku zadarmo. Na druhou stranu umím být pro své studenty i přítelem. Občas s nimi zajdu na oběd a jsem jim k dispozici, když potřebují cokoli konzultovat. Jak jsem si vybudovala respekt, ani nevím, asi mám i štěstí v tom, že mám třídu plnou inteligentních lidí.

Připravila Berta Kašparová