Joseph Chetrit: Poezie marockých židovských žen, poezie lidství

16. 4. 2014

Poezie představovala vedle přísloví a pohádek základ literární tradice židovských žen v Maroku. Protože jim náboženské důvody až do poslední čtvrtiny 19. století bránily získat formální vzdělání, které by jim zajistilo aspoň základy čtení a psaní jako chlapcům, veškerou kulturu přijímaly ústně. To však neznamená, že jde o tvorbu intelektuálně chudou nebo přinášející banální pohled na svět. Naopak, jak uvidíme, soubory ústně tradované ženské tvorby v židovské arabštině, španělštině a berberštině zprostředkovávají hlubokou znalost člověka a jeho křehkého osudu a poskytují střízlivý pohled na jeho životní úděl a rizika existence. Ve 20. století tuto tradici ústního předávání destabilizoval přechod od výlučně orální kultury k písmu a moderní výchově. Hranu však této tisícileté bohaté orální tradici odzvonilo až rozprášení židovských komunit a emigrace do Izraele v druhé polovině 20. století. Tím se zrodila, především v Izraeli, nová básnická moderní a postmoderní tvorba. Ale i ta v rámci nových námětů, jako je problematika gendru, feminismus, rodinná paměť a společenská identita, i v rámci nových životních zkušeností dál předkládá tento střízlivý pohled na člověka a získává mu místo v izraelské společnosti.

 

Poezie psaná v hebrejštině a v židovské arabštině a španělštině

Jak je známo, židovská civilizace přisuzuje důležité místo psanému slovu, které posloužilo k šíření a uchování textu Tóry a jejích talmudických, midrašických a homiletických doplňků psaných v hebrejštině a aramejštině, ačkoli rabínské učení by bylo upřednostnilo rozmanitější způsoby jejího studia a ústní prezentace. Na druhou stranu hebrejská poezie byla už od biblických časů poezií sice psanou, ale určenou ke zpěvu či přednesu během veřejných nebo liturgických slavností, jako například žalmy v jeruzalémském Chrámu. Ústní provozování poezie pokračovalo i v diaspoře a upevnilo se ve středověku kontaktem se sousední muslimskou tradicí a s básnicko-hudebními perskými a arabskými korpusy, které vznikaly na různých dvorech v Orientu i na muslimském západě, tedy v muslimském Španělsku a jeho výspách v severní Africe.

Bohatá hebrejská poezie, napsaná v Maroku od 16. do 20. století, je tedy neoddělitelná od hudby, především od hudby andaluské, jejíž rozsáhlý hudební korpus tvoří stovky arabských básní v klasické (muwashshah) nebo poloklasické (jazal a tawshih) arabštině. Při skládání básnických skladeb se hebrejsky píšící autoři v Maroku obraceli k těmto tisícům melodií, aby pro ně upravili své hebrejské texty, které pak provozovali ve svátečních dnech během liturgických obřadů, zejména při šabatu. Každá hebrejská báseň tudíž odpovídala jak požadavku prozódie specifické pro konkrétní subžánr, tak zvláštním melodickým linkám, což umožňovalo její provádění v určitých částech synagogálních modliteb. Především však tato bohatá básnicko-hudební psaná produkce sloužila během obřadů bakašot, prosebných modliteb, k nimž se věřící shromažďovali o podzimních a zimních sobotách za úsvitu, aby zpívali o hrůzách vyhnanství a slibech vykoupení a opěvovali Boha Izraele s jeho četnými jmény. Pro texty těchto mystických modliteb, které se skládaly z přesně uspořádaných hudebních sekvencí, používali autoři jak básně velkých hebrejských básníků španělského zlatého věku (10.–12. století), jako byl Šlomo ibn Gabirol, Abraham ibn Ezra a Jehuda ha-Levi, tak díla marockých básníků, jako Mandil ibn Zimra (16. století), Jacob ibn Zur (1673–1753), David Hassin (1727–1792) a David Elkaim (1850?–1940). Téměř ve všech těchto básních se opakuje hymnus na Boha Izraele a prostřednictvím hudby a prozódie, které napodobují arabskou poezii, se tisíci způsoby líčí tři etapy židovského lineárního času: idylická minulost na půdě Izraele před zničením Chrámu a exilem, trpká přítomnost života v exilu pod jhem islámu a nejistá budoucnost, která však slibuje tolik očekávané vykoupení s neodmyslitelnou postavou Mesiáše. Jiné básně pojednávají o různých etapách cyklického času židovského člověka, od narození přes svatební obřad s jeho okázalostí po smrt, nebo oslavují význačná data hebrejského kalendáře s jeho početnými svátky (Sukot, Purim, Pesach Šavu’ot), ale i se dny smutku, jako je půst dne 9. avu, který připomíná zničení obou chrámů a vynucený odchod do exilu. S výjimkou mladé básnířky jménem Friha Adibaová, narozené v Maroku kolem roku 1725 a zabité v Tunisu roku 1756, která psala hebrejské básně plné silného náboženského zápalu, byla veškerá tato poezie dílem mužů.

Četné hebrejské básně také uchovaly vzpomínku na pronásledování, hlad a vážná nebezpečí, která trápila nebo děsila židovské obce. Tato historická tematika však byla využívána především v takové poezii, psané v různých komunitách v židovské arabštině, která nesloužila při liturgii v synagoze. Ta vznikala paralelně s poezií hebrejskou, někdy ji dokonce psali stejní autoři, kteří se tak snažili lépe rozvrstvit svůj básnický jazyk a zasáhnout širší posluchačstvo. Kromě námětů čerpaných z historie se v ní od konce 18. století rozvíjela i socio-kulturní tematika. Zde se autoři pokoušeli zbásnit, často humoristickým způsobem, každodenní židovský život, jeho radosti a strasti. Činili tak prostřednictvím líčení nařízení týkajících se židovských svátků i jejich velkolepých oslav, těžkých životních podmínek v židovských čtvrtích (mellah), motivů domácích zvířat (například kočky a myši) nebo tolik milované pálenky mahya, která dávala zapomenout na trpký a drahý život. Skládaly se také satiry zesměšňující jisté místní představitele. Kromě těchto komunálních témat pojednávala poezie v židovské arabštině i o židovském náboženském životě a věnovala mnoho básní posvátným židovským místům, která začala zalidňovat imaginární svět společenství od 19. století, zatímco dříve měly přednost postavy biblických patriarchů a svatých z Erec Israel. Jiné dlouhé básně, kinot, elegie z 17. a 18. století, které zpívali před smutečním dnem 9. avu a během něj muži v synagogách a ženy v domácnosti, popisují strašlivé události kolem zničení obou chrámů, masakru obyvatelstva a mučednictví, které podstoupili přední rabíni následkem povstání Bar Kochby začátkem 2. století.

 

Ženská židovská poezie v židovské španělštině a arabštině a v berberštině

Takové elegické básně se pod názvem endechas psaly také v hispanofonních židovských obcích v severním Maroku (Tanger, Tetouan, Arzila, Larache, Al-Qasr al-Kabir), ale v židovsko-španělské verzi. Jiné básně v tomto jazyce připomínaly postavy patriarchů a svatých, byly však mnohem méně početné než v poezii židovsko-arabské nebo hebrejské. Korpus básní v židovské španělštině zahrnoval také coplas čili lidové zpěvy ve formě balad, zejména coplas de Purim, které ve verších popisují peripetie biblického příběhu o Ester. Především však obsahoval četné španělské romance ze 14. a 15. století, zpívané především ženami při rodinných obřadech. Díky tomu je, stejně jako jiné příležitostné písně opěvující krásu novomanželky a velkolepé svatební obřady, dodnes uchovali megorašim, Židé vyhnaní v letech 1492 a 1497 ze Španělska a Portugalska.

Tento bohatý básnický korpus obsahuje četné romance křesťanského původu, které však židovské komunity přijaly za své. Romance líčí milostná svádění, nesnáze a zklamání, tedy de facto podstatu lidství. Tento pohled zaměřený na lidský úděl a jeho rozpory vyniká ještě lépe v lyrické a romantické židovsko-arabské poezii, kterou zpívaly židovské matky dcerám nejpozději od 16. století. Tato poezie zahrnovala velmi četné svatební písně, oslavující stejně jako písně v židovské španělštině neobyčejnou krásu jednotlivých fyzických rysů mladé dívky i mnohé svatební rituály, především vlastní sňatek. Patřil do ní také zvláštní básnický žánr zvaný arubi, jenž se snad datuje již od středověku a pochází od východních beduínských kmenů, které v 11.–13. století ovládly severní Afriku. Tento zpívaný žánr si židovské ženy osvojily, upravily a obohatily a udržovaly ho až do rozprášení komunit, zatímco u muslimských žen, které ho praktikovaly také, upadl v zapomnění. Arubi se zpíval při různých svatebních obřadech, především při hrách na houpačce a v čase před spaním, stejně jako při obřadu tahdid, odehrávajícím se po sedm nocí před obřízkou v pokoji matky novorozeného syna. Sloužil také jako ukolébavka, když děti nemohly spát.

Vzhledem k důležitému místu, jaké tento básnicko-hudební žánr, tvořený stovkami obvykle pětiveršových písní, zaujímal v rodinném životě a jeho početných obřadech, je vhodné podat zde jeho stručnou analýzu, abychom ukázali nevšední pohled na člověka, jejž tato poezie zprostředkovává. Referenční rámce ustanovující tento korpus jsou antropocentrické, avšak vytvářené a dramatizované tím, že autoři uvádějí na scénu reálné, imaginární nebo alegorické situace, které vytyčují kontrastní mapu lidského údělu. Tyto rámce zahrnují především bolestný vesmír milostné zkušenosti s jeho kultem krásy, neukojitelnou touhou po blízkosti milované bytosti a napjatým očekáváním setkání. Dále se týkají harmonických vztahů s blízkými a napětím mezi méně blízkými lidmi. Vedle tohoto zvěcnění druhé osoby je vybudována komplexní vize jedince s jeho radostmi, touhami, rozmary, frustracemi, utrpením a samotou, stejně jako vztahy začleňující jej do okolního světa a přírody, která ho volá. Co se týče mluvícího básnického subjektu, ten rozvíjí étos nevyhnutelného vztahu a identifikace s druhým člověkem, který je jeho doplňkem. Činí tak prostřednictvím empatického vytváření kontrastních obrazů drahých nebo milovaných bytostí, jež vykresluje jako protivníky nebo nepřátele. Stejně tak vnímání světa z toho vyplývající je založeno především na vizi člověka a jeho jednání, silách, slabostech a rozmarech, nikoli na teologické koncepci. Tato vize tak podtrhuje opravdovou, z vnitřního poznání vycházející humanistickou ideologii, která pomáhá vyjádřit pomocí znaků život, jeho modality a peripetie a lépe přijmout jeho rozpory a absurdity. Celému tomuto chápání lidství slouží rétorické formy proměn nebo přestrojování světa, jež míří k humanizaci přírody, mezilidských vztahů a sociálního života, a to rozšířeným používáním metafor, alegorií, karikatur, ironie a často i velmi ostré satiry.

Většina těchto sémiotických a rétorických rysů se objevuje také v berberské poezii, kterou zpívaly židovské ženy v malých venkovských komunitách v berberofonním prostředí Horního Atlasu, Anti-atlasu a v údolích, jež je oddělují. I tento korpus byl téměř celý nežidovského původu, židovské ženy, které tyto písně zpívaly, si jej však přizpůsobily potřebám svých obřadů a obohatily ho o mnohé skladby, zejména takové, jež doprovázely židovské svatební obřady. Ty se od berberských svateb lišily a bývaly poznamenané smutkem z loučení s mladou dívkou odcházející k nové rodině.

 

Přechod od tradice k modernitě v Izraeli

S rozprášením židovských obcí a masovou imigrací do Izraele v letech 1950–1975 byly všechny tyto bohaté tradice psaní a provozování poezie odsouzeny k zániku. Jen jedinému hebrejskému básníkovi, Davidu Bouzaglovi (1903–1975), se podařilo pokračovat v psaní poezie v hebrejštině a v židovské arabštině v Izraeli, kam roku 1965 emigroval. Události Šestidenní války roku 1967, která ho silně poznamenala, jeho psaní ještě zlepšily. Pokud jde o ústně tradovanou ženskou poezii v židovské arabštině, španělštině a berberštině, stačila jedna generace, aby zanikly sociální a kulturní podmínky, udržující po staletí její rodinné provozování, a aby bohaté korpusy upadly do zapomnění, protože nedocházelo k jejich předávání v rámci obcí. Provozování těchto korpusů bylo nadále odkázáno na programy pořádané z nostalgie nebo pro upevnění identity, kde je oživovaly performerky s nejistou pamětí, takže dnes už z nich zbývají jen čím dál vzácnější stopy. Tento úpadek se nicméně netýká hebrejské poezie. Z ní se četné texty dochovaly a dokonce znovu ožily díky novému nadšení z Maroka pocházejících Židů pro pijutim (čili liturgické zpěvy) a andaluskou hudbu s jejími textovými prostředky a kultem hudebních hvězd.

Místo těchto po staletí tradovaných a provozovaných textů oslovily nadané i méně nadané tvůrce z generací narozených v Izraeli nebo z těch, kdo přišli do této země velmi mladí a získali zde nový jazyk – moderní hebrejštinu, nové formy moderní a postmoderní psané poezie. Toto literární hnutí se týkalo stejně tak mužů, jako žen původem z marockých rodin. V několika málo řádcích, které jim zde můžeme věnovat, nás budou zajímat jen básnířky, jež získaly vzdělání v Izraeli. U zrodu hnutí za utvrzení židovsko-marocké identity v izraelské poezii nicméně v 80. letech stáli muži. Jedná se o Ereze Bittona (nar. 1942) a Moise Benarrocha (nar. v Tetouanu 1959), jejichž básnické dílo si svým důrazem na autenticitu a otevřenost a svým radikálním odmítnutím politiky tavicího kotle, která během jedné generace vyvrátila z kořenů dlouhou a bohatou tradici literární tvorby v židovských jazycích, postupně získalo všechny vrstvy Izraelců. Později vytryskl pramen osobní a pronikavé poezie Shimona Adafa, narozeného 1972 ve Sderotu, rozvíjejícím se městě blízko hranice s pásmem Gaza; dílo, které je již považováno ze mistrovský kus nové izraelské poezie.

Z básnířek Miri Ben Simhonová (1950–1996), která předčasně zahynula při automobilové nehodě, dokázala jako první dát originální hlas svým mukám a existenciálnímu hledání identity jako ženy i jako člena komunity odsunuté establishmentem stranou, ne-li přímo týrané. Od její první básnické sbírky Mecunyenet Lo Mecunyenet (Zaujatá nezaujatá), vydané roku 1983, se jí dařilo dát volný průchod stavům svého vědomí, výplodům fantazie, vlastním nevydařeným láskám, pochybám, zábranám a otázkám, stejně jako úzkostlivé touze po psaní autentické poezie. Ve svém sofistikovaném psaní dokázala vykovat velmi bohatý, přesný, lyrický a velmi obrazný hebrejský jazyk s pružnou a účinnou syntaxí, díky níž se často blíží mluvené řeči. Všechny tyto sémiotické a estetické rysy potvrdila v dalších dvou sbírkách uveřejněných ještě za jejího života v letech 1985 a 1990, i ve čtvrté, která vyšla po její smrti v roce 1998.

Miri Ben Simhonová neměla v této oblasti totální a novátorské poezie mezi mladými autorkami pocházejícími z marockých rodin přímou pokračovatelku, ačkoli i další básnířky se proslavily četnými sbírkami. Schopností tvořit situace, bujnou imaginací, v níž se utkává fantastično se současnou společenskou realitou Izraele, kladením otázek po identitě a plastickým jazykem je k ní v tuto chvíli možné přirovnat jen mladou spisovatelku Gallit Dahan-Karlebachovou, také narozenou ve Sderotu roku 1981. Zatím vynikala v próze, nikoli v poezii. Dvě sbírky novel, vydané v letech 2010 a 2013, jí vynesly chválu kritiky, která jí předpovídá slibnou budoucnost posvěcené spisovatelky.

Další dvě básnířky pocházející z židovsko-marockých rodičů jsou Tsipi Shahrurová a Pnina Elyani-Shuruková. Tsipi Shahrurová, narozená 1953, je v izraelském literárním světě velmi aktivní jako spisovatelka, ale také vydavatelka a učitelka tvůrčího psaní. Vydala četné sbírky novel pro dospělé i pro děti a její básnické sbírky jsou stejně početné jako ty prozaické; v tuto chvíli celkem třicet titulů. Soudě podle objemné rekapitulační sbírky vydané r. 2006 (Druhá sezona pro lásku, v hebrejštině), která zahrnuje staré i nové básnické skladby, rozvíjí ve své bohaté poezii introspektivní a retrospektivní pohled na okamžiky svého života, vlastní utrpení v mládí, nešťastné lásky a nostalgické hledání své sexuality; v jejím díle nacházíme bohaté biblické a literární reminiscence, především na díla velkých izraelských básnířek její generace, které ji inspirovaly. Její jazyk je velmi bohatý a velmi sugestivní, do té míry, že část jejích básní zůstává enigmatická: žije tak, jak píše, ve slovech. Pokud jde o Pninu Elyani-Shurukovou, její psaní je spíše deskriptivní nebo narativní, snaží se oživit osobní zkušenost a dát průchod nostalgii po vřelém a soustředěném rodinném prostředí, které propůjčovalo zvláštní chuť šábesovým pokrmům a liturgii.

Na závěr této krátké studie lze říci toto: na první pohled se zdá, že tradiční poezie židovských žen v Maroku se od moderní poezie básnířek píšících v Izraeli vytříbenou hebrejštinou liší ve všem. Najdeme zde velmi osobní básnický subjekt v jedné z nich oproti anonymnímu, všeobjímajícímu subjektu v druhé; volnou a velmi proměnlivou prozódii na jedné straně a prozódii svázanou, regulovanou rytmem, rýmem a melodickými linkami na straně druhé; individuální poezii rozplývající se ve stálé slovní i metaforické kreativitě jako emblém modernity oproti básnickému výrazu, který se opakuje, ale přizpůsobuje se kontextu každého provedení, jak to chce tradice. Všechny tyto protiklady se však přese všechno vstřebávají díky podobnosti referenčních rámců vystavěných v různých textových korpusech, tradičních i moderních; ty vždy přinášejí obraz utrpení spojeného s lidským údělem, k němuž patří životní instinkt, nutnost lásky, nezbytný vztah k druhému, každodenní radosti i zklamání a sisyfovská snaha zažehnat malá i velká životní neštěstí mimo jiné díky jejich přeměně v poezii.

 

Autor působí na univerzitě v Haifě.

Z francouzštiny přeložila Magdaléna Jacková. 

Literární obtýdeník Tvar děkuje nadaci Matanel za finanční podporu, díky níž vyšlo letošní paté číslo, věnované izraelské současné literatuře. Podpora umožnila i publikaci tohoto textu.

 


Více k tématu
 

Joseph Chetrit, „La poésie personnelle et la poésie sociale en judéo-arabe au Maroc“, Miqqedem Umiyyam I (1981), pp. 185–230 (v hebrejštině).

– La Poésie judéo-arabe écrite en Afrique du Nord: Etudes poétiques, linguistiques et culturelles, Jérusalem: Misgav Yerushalayim Press, 1994 (v hebrejštině).

– „Les grands courants de la poésie judéo-arabe en Afrique du Nord“, in P. Balta, C. Dana et R. Dhoqois-Cohen (eds.), La Méditerranée des Juifs: Exodes et enracinements, Paris: L’Harmattan, 2003, pp. 33–48.

– Diglossie, Hybridation et Diversité intra-linguistique. Etudes socio-pragmatiques sur les langues juives, le judéo-arabe et le judéo-berbère. Paris-Louvain: Peeters, 2007.

– „Textual orality and knowledge of illiterate women. The textual performance of Jewish women in Morocco“, in F. Sadiki (ed.), Women and Knowledge in the Mediterranean, London: Routledge, 2012, pp. 89–107.

– Paroles exquises. Proverbes judéo-marocains sur la vie et la famille, en transcription phonético-phonologique, arabe et judéo-arabe et en traduction francaise et hébraïque. Waterloo: Avant-Propos, 2014.

– Haim Zafrani, Littératures dialectales et populaires juives en Occident musulman: l’écrit et l’oral. Paris, 1980.

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz