Goranovo jaro

Nejvýznamnější básnický festival v Chorvatsku Goranovo prolječe (Goranovo jaro) nese jméno po legendárním básníkovi, autorovi děsivé skladby Jáma, v níž si předpověděl vlastní osud – Ivanu Goranu Kovačićovi, partyzánovi umučenému srbskými četníky. Letošní ročník byl jedenapadesátý. Tradičně trvá festival tři dny a hostí kolem dvou desítek básníků v několika chorvatských městech. Při jeho příležitosti se uděluje cena Goranov vjenac, a to ve dvou básnických kategoriích: za celoživotní přínos a objev roku. Součástí programu je také vystoupení několika zahraničních básníků, jejichž verše lze nalézt ve festivalovém katalogu. Letošního ročníku jsem měl možnost zúčastnit se v poněkud paradoxní roli českého básníka a prožil jsem toto Jaro natolik blaženě, že následující reportáž bude mít rysy spíše milostného listu. Ach, Gorane…

Padá k vodě voda: poezie v Rijece

Po dobrodružných turbulencích na dráze (je však třeba uznat, že ČD se ke své chybě postavily profesionálně čelem) jsem musel oželet slavnostní zahájení v Záhřebu a přicestovat druhý den letecky, abych se následně z chorvatské metropole po vlastní ose přesunul do severochorvatského města Rijeka. Tam na mě čekala milá místní spojka – organizátorka Marina. I díky této půvabné ženě byly moje dny v jejím městě tak vlídné. Rijeka je vodní perla, a také světový rekordman v počtu srážek: ustavičně se mi tu v mysli vynořoval verš Julese Laforguea „padá k vodě voda“ v Čapkově zázračném překladu. Město nemá tradičně přímořský charakter a svým rakousko-uherským espritem působí spíš jako lázně, společensky je pak tradiční baštou chorvatských liberálů a levičáků (což je v Chorvatsku vlastně táž skupina) a je rovněž považováno za jedno z nejkulturnějších chorvatských měst.

V c. k. hotelu s výhledem na záliv, říčku a ostrůvek s altánem jsem čekal na ostatní básníky. Ti se po chvíli skutečně začali rojit. Sešel jsem tedy dolů do recepce a instinktivně odhadl, že onen usměvavý mladík se splitskou výslovností a neméně splitskou energií, jenž se pokouší jurodivou skupinku organizovat, je Marko Pogačar. Marko je fenoménem chorvatské poezie posledních několika let: jeho verše byly přeloženy do bezmála dvaceti jazyků a on je ve svých necelých třiceti letech vůdčí postavou chorvatské básnické scény. Pogačara bych rád českým čtenářům představil zevrubněji (zatím v mém překladu vyšlo jen několik básní na serveru Literarni.cz), a proto se tu omezím pouze na konstatování, že mě na Markovi okouzlila jeho bezprostřední lidskost, prostá jakékoli sebestřednosti. Právě Pogačar je – vedle ředitele festivalu, významného chorvatského prozaika Ivici Prtenjači – duší celé akce.

První den v Rijece kulminoval literárním večerem v místním Muzeu současného umění – a večer to byl dlouhý. Mezi uměleckými exponáty proběhlo čtení zhruba dvou desítek autorů. Autoři ze zahraničí, mezi nimiž jsem se ocitl i já, četli ve svých mateřských jazycích a za nimi byly promítány chorvatské překlady jejich básní. Nelze než vyjádřit obdiv místnímu publiku, které přišlo v hojném počtu přesahujícím stovku návštěvníků a trpělivě sledovalo téměř dvouhodinový proud poezie.

Vedle zahraničních hostů a místních básníků z Rijeky byla největší pozornost věnována laureátkám Goranova vjence Gordaně Benićové (hlavní cena) a Katji Kneževićové (objev roku). Také mě obě nadchly. Benićová je autorkou řady básnických sbírek, ověnčenou i dalšími cenami a přeloženou do řady jazyků. Její básně v próze oscilují mezi eliotovskou zacíleností a rozmáchle kosmickým tahem, jejich kultivovanost a přesnost se mísí s magickou fantaskností, rimbaudovské vizionářství s úzkostí: „Zdálo se, že Země je jen temná dřevěná deska vyřezávaná plytkými reliéfy, a všechny smazané čáry světa zarámoval nehybný břeh, neprůhledný labyrint obalený plevelem zelených komet.“ V české poezii tento typ básnířky žel zatím postrádáme, i proto bych její básně rád někdy brzy představil českým čtenářům.

Její mladší kolegyně Katja Kneževićová se sice pohybuje na poněkud obvyklejších stezkách, ale i v jejích básních, zřetelně poučených anglosaskou poezií, občas vyšlehne vesmírná magie jako například v jinak ironické básni „Muzeum“: „[­…] 21. století tluče vždy pravidelně / v otevírání a zavírání / listů »hrušky« ve vagině vesmíru.“

Třetí pozoruhodnou básnířkou byla energická dáma Andriana Škuncová, pocházející z ostrova Pag, která básní tak přirozeně jako moře a vítr na jejím rodném ostrově. (U nás vyšla, zásluhou Dušana Karpatského, její sbírka Zvon ve studni.)

Básníci tančí svět

Mezi hosty bylo též několik autorů z dalších zemí bývalé Jugoslávie. Doslova mě strhlo čtení slovinského básníka Braneho Mozetiče. S jeho tesknou, ostrou, civilní homoerotickou poezií se může český čtenář seznámit v překladu Hany Mžourkové prostřednictvím sbírky Banality, která u nás vyšla v roce 2011. Ze srbských básníků byli zastoupeni Petar Matović, chlap jako hora, veselá to kopa a sympaťák, který mi ihned padl do oka, a muslim Enes Halilović, autor hutné, filosoficky laděné lyriky, velký obdivovatel Vladimíra Holana (jenž je vůbec v bývalé Jugoslávii mezi básníky hvězdou). Matovićova poezie osciluje na rozhraní existenciálního a angažovaného modu, navíc je Petar jednou nohou doma i v Polsku, což se také odráží na jeho básních.

Přímo ze světa, nepočítám-li svoji rozpolcenou maličkost, přicestoval na festival tento autorský pětilístek: Yolanda Castañová (Galicie), Francis Combes (Francie), Amir Or (Izrael), Cosmin Perţa (Rumunsko) a Dénes Krusovszky (Maďarsko). Yolanda je pozoruhodná žena: zdá se, že vše, čeho se dotkne, rozkvete. Píše skvěle, vypadá skvěle, překládá skvěle, dokonce byla i úspěšnou moderátorkou – snad jen někde v pozadí se vine nepatrná linka smutku. Každopádně slyšet její básně je nezapomenutelné, alespoň podle chorvatských překladů soudě – velmi kultivovaná, promyšlená a současně expresivní poezie. 

Citelně jsem se sblížil i s Francisem Combesem, básníkem, nakladatelem a kulturním aktivistou. Hodně času jsme trávili politickými hovory – Francis je radikálně levicový angažovaný básník v linii Aragona, Éluarda a Préverta. Jinak je tento několikanásobný otec i dědeček vlídný a mírný džentlmen, udivující svými úžasnými znalostmi poezie, včetně té české. Jeho básně zneklidňují svojí prostotou, vírou a nadějí.

V této sestavě, spolu s dalšími básníky a básnířkami, vedeni naším „ředitelem“, neuvěřitelně výřečným, vtipným a laskavým Ivicou Prtenjačou, jsme zažili po dvě noci roztančený klub s námořnickou výzdobou, jehož jméno žel smazal z mé mysli čas. První noc jsme ho roztančili sami – chorvatští básníci rádi tančí, Izraelci a Galicijky evidentně též; druhou noc jsme doslova vpadli do rozjeté salsa party jedné taneční školy. Naše Andriana byla natolik uchvácena erotickými kreacemi některých tanečníků, že postupně systém dvojic přeorganizovala.

Když jsem se k ránu z klubu vracel, zas pršelo a Rijeka připomínala místy Petrohrad a místy Paříž…

Skvěle zorganizovaná slavnost poezie 

Další čtení v obměněných sestavách se odehrála v jednom oblíbeném rijeckém antikvariátu a dále v městečku Pazin. To se proslavilo díky Julesi Verneovi, který nechal Matyáše Sandorfa a Štěpána Báthoryho skočit z vězení do pověstné pazinské jámy, děsivě hluboké a úchvatně krásné propasti. V dnešní době pořádá město – přímo nad ní – rezidenční pobyty pro literáty. Poslední čtení pak proběhlo v Záhřebu, v kavárně U Dvorištu, kde se k nám připojil vynikající slovinský básník Uroš Zupan.

Pořadatelům akce se sluší složit hlubokou poklonu. Celé tři dny o nás královsky pečovali. Organizace neměla slabá místa, od samotného čtení přes výborné ubytování až po skvělé jídlo…

Z básníků – a také kulturních aktivistů, bez nichž by festival neproběhl, – bych ještě rád jmenovitě zmínil Miroslava Kirina, kultivovaného a přesného básníka, který propadl čínštině; plachého básníka Miloše Đurđeviće, jehož drsně angažované verše bych si rád někdy přečetl; Irenu Matiješevićovou, básnířku a rozhlasovou redaktorku, s níž jsem se nad ránem v námořnickém klubu zapletl do skutečně existenciálního hovoru; vždy přítomného Branislava Obučara, bez něhož by sotva cokoliv fungovalo; Aneru Ryznarovou, okouzlující literární vědkyni, s níž jsem měl to potěšení několikrát dlouze mluvit a která mě uvedla do zákrut místní politiky. A konečně tajemnici festivalu Annu. Jim všem patří velký dík!

Z těch několika dnů jsem si odnesl dojem, že chorvatská básnická scéna je živá a plodná, že v ní převládá spíš solidarita než lítý boj nebo lhostejnost. O její dobré kondici pak vypovídá i existence samotného festivalu. Našince u zdejších básníků zarazí mimořádně dobrá znalost české literatury (kolikrát jsem se styděl, jak málo znám jižní literatury!) a obrovský respekt k české kultuře. Z tolikeré chvály se čes­kému básníkovi (byť chorvatských kořenů) snadno zatočí hlava. Co si z toho odnést? Že slavná minulost zavazuje… Že by nebylo špatné uspořádat obdobný festival i u nás… Že se vyplatí sledovat básnické scény i v jiných zemích – že s evropskou poezií to vůbec není zlé…

Adam Borzič