Režijní selhání (Dvakrát Straussova Elektra)

Po loňském výročí dvou operních skladatelů (Verdi a Wagner) připadá na letošní rok stopadesáté výročí narození dalšího operního velikána, a to Richarda Strausse (1864–1949). Některá naše divadla budou určitá díla tohoto autora také uvádět, prozatím však za nimi musíme do sousedního Německa. Hned v lednu uvedly dva známé saské operní domy Straussovu snad nejslavnější operní aktovku Elektra. Jedná se o přelomové dílo pozdního romantismu a rodícího se expresionismu. Libretista Hugo von Hofmannstahl a R. Strauss se zcela soustředili na téma utkvělé touhy po pomstě, která ovládá niterný život hlavní hrdinky, a vytvořili expresionistické dílo, jež diváka plně vtahuje do dění bez možnosti jakéhokoli oddechu.

Saské operní domy Semperoper Dresden a Oper Leipzig a především jejich orchestry – Staatskapelle Dresden a Gewandhausorchester Leipzig – si konkurují již od počátku a tato kompetice přináší takové výsledky, že jsou obě hudební tělesa v současné době řazena mezi nejlepší orchestry světa. Tomu odpovídalo i hudební provedení obou večerů. Staatskapelle Dresden dirigoval při premiéře její šéfdirigent Christian Thielemann s neuvěřitelným smyslem pro detail, ale zároveň schopností udržet napětí celku, lipský Gewandhaus řídil jeho generální hudební ředitel Ulf Schirmer s obrovským nadhledem a možná s ještě větší gradací exponovaných scén. Avšak v Lipsku se díla zmocnil režisér známý svými provokacemi Peter Konwitschny a autor scény a kostýmů Hans-Joachim Schlieker. Režie kolísala od naivních polopatismů (zobrazení prehistorie na forbíně, kdy se Agamemnón koupe ve vaně se dvěma malými holčičkami a jedním chlapcem a posléze je ubit náhle se vynořivší dvojicí sekerou) přes nehorázné schválnosti (Aigisthos žádá světlo a Elektra dlouze svítí oslnivým světlem divákům do očí) až po neomluvitelný závěr, kdy je hudební gradace celého díla přehlušena výstřely z pistole, salvami ze samopalu a praskáním ohňostroje. To vše v závěru opery samozřejmě nemá co činit. Podle libreta pomstí bratr Elektry Orestes otcovu smrt tím, že zabije svou matku, která se na vraždě podílela, a především vraha Aigistha. A Elektra, které se splnila životní touha, tedy pomstít vraždu svého otce, tančí extatický tanec, při němž klesá mrtva k zemi. Namísto toho režisér rozpoutal na scéně jatka, při nichž je zastřelena několika ranami z pistole Klytaimnestra (po posledním výstřelu ještě dovrávorá k vaně, v níž byl zavražděn její někdejší manžel, a ještě než zemře, tak do ní za smíchu publika vleze), pak Aigisthos, ale později i všech pět služek, komparsy, a dokonce i Elektra a její sestra Chrysothemis. To vše za kanonády světlic a dělobuchů jako o silvestrovské noci ve velkoměstě, takže posledních přibližně deset minut opery nebylo možno hudbu nejen soustředěně vnímat, ale ani pořádně slyšet, nemluvě o oslnivém ohňostroji znásobeném zrcadly, v důsledku čehož divák nemohl scénu ani řádně sledovat. Pokud není režijní záměr srozumitelný z dění na scéně a divák je odkázán na jeho výklad v programu, pokud tento vůbec existuje, odporuje to samotnému principu divadla.

Drážďanská inscenace byla lepší v tom směru, že se na scéně odehrávalo daleko méně násilných naschválů (režie Barbara Freyová, scéna Muriel Gerstnerová a kostýmy Bettina Walterová), to však bylo hlavně tím, že se na nenápadité scéně nedělo téměř nic. Po pěvecké stránce byla v roli Elektry jednoznačně lepší drážďanská představitelka (Evelyn Herlitziusová). „Lipská Elektra“ Eva Johanssonová zdá se na svůj part poněkud nestačila, avšak ve vypjatých situacích přecházela ze zpěvu do jakéhosi stylizovaného křiku, který posouval celou operu do expresionistické polohy.

Na hodnocení ostatních představitelů zde není místa, a tak shrňme závěrem: po hudební stránce byly obě Elektry na úrovni světové špičky, pěvecky bylo drážďanské obsazení lepší. Drážďanská režie byla bezduchá, avšak alespoň dala možnost vyniknout pěvcům a orchestru. Přesto, když se režisérka klaněla, ozývalo se z publika bučení, které bylo slyšet i přes bouřlivé ovace. Pro naschvály režiséra Konwitschného nemám slov; už jsme si zvykli na leccos, ale zničit nádhernou hudbu, jen aby se mohlo projevit (nejapné) ego režiséra, je triumfem jeho vulgárnosti a nehoráznosti a naprostým fiaskem lipské operní scény. Obecenstvo tleskalo jen chabě, bučelo však zdatně. Budou-li operní režie postupovat tímto směrem, budeme raději sedět doma u cédéček. Operní režie je v nastíněné krizi již desetiletí. Bohužel!
 

Vít Zavadil