Verše Marie Iljašenko

Marie Iljašenko (nar. 1983) vystudovala komparatistiku a rusistiku na Karlově univerzitě a tam také nyní pokračuje v doktorském studiu. Věnuje se především literatuře střední Evropy. Překládá z ruštiny a příležitostně také z polštiny a ukrajinštiny. Vlastní tvorbu dosud publikovala časopisecky. Část básní, které nyní přináší Tvar, vznikla během stipendijního pobytu v Gdaňsku v minulém roce. V současné době připravuje sbírku básní pro nakladatelství Host.  
 

Golden sultana

Milá A.,

když píšeš, jak se vylil Dunaj,

prostě se v jednu chvíli překlopil přes okraj,

přetekl jako voda z hrnce a ryby zdivočelé tou volností

si začaly hledat místa mezi vývěsními štíty,

je to jako bych to viděla.

Když píšeš, že to bylo horší než v roce 1501,

taky hned musím myslet na toho pekaře,

který se nechal převést na druhou stranu,

aby zachránil před vodou svou nevěrnou ženu a čtyři děti,

a potom na vlasy jeho nejmladší dcery,

ne barvy lnu, ale rozinek, unášené

někam směrem k Budě a Pešti a Pule

až do ústí Dunaje, tam někde musí ležet Solncev Brjag.

Ty sama víš nejlíp, že naše plány nejsou nic než námitky

a topografie je věc zcela soukromá, když dokážeš 

být v Budě i Pešti, být v Praze i Pasově naráz,

pak Pasov nemůže nebýt jednou Benátkami, nemůže věru.

Taky myslím na ty sultánky, ale Dunaj nemohl jinak,

Dunaj nemohl jinak, Dunaj nemohl jinak, zlato.

Birdwatching.pl         

Nemám rád Gdyni. Uměřený modernismus,

zfašizovaný cudný Bauhaus, absence eklektismu,

nekonečné přímky. Tel Aviv půlnoci.

Mosty, na které jsme lezli v mládí, teď boří.

Ovšem Gdyně je plná umělých stěn.

Žiju v Gdaňsku.

O jantarové sezóně jezdím do Sobieszewa

pozorovat ptáky.

Nemám rád Gdyni. Byla z ní má první žena,

která mě nechala. Jednou při snídani řekla:

życie s tobą jest pułapką, řekla,

dopila svou bílou kávu a šla –

dej jí pánbůh štěstí.

Měl jsem si nalít ještě šálek a počkat,

jako se čekává na písečné kulíky nebo jantar

na kose v Sobieszewu.

Ve střední Evropě prší

Ve střední Evropě prší, v Itálii je tma

a náhle nikdo nemá pochybnosti, kde co leží –

a mně je zas hůř a v mělkých snech chodím stále dokola

sálající po sálajícím městě, bez mapy a bez průvodce.

Konečně vycházím ke Zdi a náhle vím, že tady střed není.

A že bych chtěla stále dokola chodit v těch kruzích

a znovu chtít a znovu být chtěna,

chtěla bych jen hluboký spánek a na nočním stolku

už žádné léky, jen mapy a průvodce

po každém městě v podnebesí.

(Straka a tamaryšek)

Jako vidím denně straku,

zastavenou ve skoku z keře tamaryšku

před mnoha lety, tak vidím teď tebe

v každé kavárně, do které vcházím:

ona visí ve mně jako bod v souřadnicové soustavě.

Jako by desítky jiných strak

nepředváděly desítky jiných sošných skoků,

jako by kavárny, do kterých vcházíš

nebyly jinde v jiných městech.

A přitom by stačilo jen nepatrně zvýšit

druhou mocninu vektoru rychlosti

a zůstala by jen bledá červnová zeleň

a jen větev tamaryšku uvedená nízkou závěrkou

navždy do pohybu.

Danziger Zeitung

Každé ráno a večer polkni kousek olova,

kovové závaží drobné sotva tři gramy,

zapij mořským vzduchem a čekej, co se stane.

A město se stává mořem a lze jej vdechnout

a železniční kolej, kterou znáš z knih, už boří,

na Ołowiance se propadl záchod

a pod ním křižácké klenby.

Zpovzdálí sleduj zápas svého těla

statečný a dojemný jako poctivý western

a pak se vrať domů po rozebrané německé koleji,

sasankovým lesem,

tam podprsenky na sucích vypadají

jako neznámá severská zvířata

a jen slavíci a sovy jsou tím, čím se zdají být.