O „povaze materiálu“ Zívrových Deníků

29. 4. 2014
zívr.jpg

Ladislav Zívr: Deníky 1943–1944
Národní galerie, Praha 2012, 217 s.
 

Tvar současnosti jako by se ve své negativní formě vyznačoval i tím, že výtvarní umělci již nepíší deníky pro domo sua. Mezi obrazy pominuvších světů pak patří třeba ten, v němž těžká ruka sochařova zprostředkovává svou duševní trýzeň či tvůrčí tápání skrze poezii (ostatně jakápak těžká ruka dnes, v časech až příliš lehce neokonceptuálních). A přitom právě poezie se v bezmála mytických časech prvé poloviny minulého století (a staletí předtím) stávala čas od času sochaři médiem vtělujícím alespoň představu o hmotném díle, když toto své realizaci vzdoruje. Byla to doba, v níž, slovy Františka Halase, „hordy básnické a houfy malířské táhly pospolu“, doba dnes nepředstavitelných barterových obchodů, kdy bylo možno dobrou báseň směnit s přítelem za dobrý obraz. Spjatost se slovem byla tehdy výtvarníkům vlastní, měli je v úctě, jakkoli jejich slova zajisté kulhala, neboť tvar myšlenky jim vzdoroval více, než myšlenka dokázala vposledku odolat definitivě výtvarného díla. Ostatně šlo o úměru nepřímou: Zatímco slovo bylo začasté jen lehce nadhozeno a vzápětí opuštěno, o podobu tvaru se vedl intenzivní vnitřní svár.

V roce 1998 získal Archiv Národní galerie v Praze do svého opatrování obsáhlé deníky novopackého sochaře Ladislava Zívra (narozen 1909, vedl si je od roku 1925 až do konce života v roce 1980). Rukopisné svazky byly doplněny alby s fotografiemi autorových děl (z nichž některá jsou dnes zničená či nedohledatelná), stejně jako fotografiemi soukromými, dokumentárními, jakož i autorovou korespondencí. Získaný archivní materiál ve svém celku umožnil sledovat autorův umělecký růst od prvních keramických pokusů až k posledním sochařským návrhům a realizacím. V roce 1977 se mu deníkový materiál stal podkladem pro sepsání biografických Vzpomínek, vydaných však až posmrtně, v roce 1989. Editor Zívrových Deníků Tomáš Hylmar se neomezil na výběr nejdůležitějších pasáží ve smyslu uměleckohistorickém, leč umožnil čtenářům ocenit sochařovu jazykovou svéráznost a obsahovou pestrost postupným vydáním všech dochovaných svazků prostřednictvím edice Umění v archivu. Prvý svazek Deníky 1925–1932 vyšel v roce 2011 a mapuje přirozeně počátky Zívrova „života v umění“; významovým těžištěm druhého svazku Deníky 1943–1944 je pak Zívrovo tendování a posléze splynutí s významnou, dobově stylotvornou Skupinou 42. Zdá se, že dlouholetý dluh české uměnovědy vůči Zívrově osobnosti je konečně splacen, a nejen touto edicí; téměř zároveň s druhým dílem Deníků se ke čtenářům dostala umělcova monografie z pera Jaromíra Typlta, vydaná nakladatelstvím Kant. 

Připomeňme zde, že v poválečných letech bylo zařazení Zívrovy tvorby do kontextu avantgardních tendencí českého umění jen povšechné a ne zcela přesvědčivé. Přitom nešlo ve vývojovém smyslu o solitéra. Jeho civilistní tvorba navazovala na plastické a tematické objevy zejména Gutfreundova sociálního civilismu, jehož příklad ze všech českých sochařů nejdůsledněji rozvinul v konfrontacích forem civilizačních a organických, v symbolických zkratkách a dynamickém prolnutí figur s jejich pracovními atributy. Vyučenému hrnčíři se pálená hlína stala celoživotním údělem, jako jeden z mála uplatňoval výrazovost polychromie, barva byla poznávacím znamením, emocionální komponentou jeho díla. Keramický faktor taženosti zpracovávané hmoty odpovídal organickému plastickému principu, který později konfrontoval s konkrétností materiálů začleněných do hotového díla.

Rovněž ohlas surrealismu, jeho vjemů, přístupů a postupů rozvinul v mládí ze svých vrstevníků-sochařů nejpřesvědčivěji, z členů Skupiny 42 a okruhu spřízněných umělců se pak stal jeho nejvěrnějším vyznavačem a renovátorem. Surrealistická estetika náhodných setkání se u něj projevila především v rozmanitých tvarových a materiálových srůstech, jakož i ve znepokojivých naturalistických efektech. Zívrovým výrazovým, ale i významovým přínosem byla provokující polarita mezi organickým a anorganickým, živočišným a strojovým.

Jak již bylo v úvodu naznačeno, v případě Deníků nejde o prostý, dějově lineární text, ať už v deskriptivním či reflexivním pojetí. Jednotlivé záznamy jsou prostřídávány vlastními či citovanými verši, případně výpisky z četby. Vypovídají o tom, jak váhavé bylo splývání umělcovy tvorby (a vědomí o kvalitě vlastního díla) s činností umělecky, a snad i lidsky suverénnějších členů Skupiny 42. Zívr se svému deníkovému textu svěřuje rovněž s trápeními partnerskými (bolestný rozvod, nová zamilovanost a pochyby o ní), se zdravotními problémy, s existenciálními krizemi a válečnými úzkostmi (jeho sestra byla pro odbojovou činnost zatčena gestapem a vězněna v koncentračních táborech). Vede vnitřní polemiky s uměleckými kolegy, přičemž nejsilnější vazba jej logicky váže k přátelům, rodákům (či snad správněji, dle Ludvíka Vaculíka, rostencům) z Nové Paky – k malíři Františku Grossovi a uměleckému fotografovi Miroslavu Hákovi. Ne tolik osobní zmínky a poznámky se pak dotýkají činnosti a názorů dalších umělců-členů skupiny, malířů Františka Hudečka, Jana Smetany a Kamila Lhotáka a historiků umění Jindřicha Chalupeckého či Jiřího Kotalíka…

Zívrova slova v jeho Denících jsou důležitá a podnětná především v kontextu dvojího vnitřního, povýtce lyrického sváru: sváru o vlastní život a sváru o své dílo. A přitom – nazřeno přes časový horizont hotovosti a významu jeho sochařské tvorby – jedno souviselo s druhým méně, než by tomu mohlo být u toho, jenž hledá tvar slova jaksi v profesním, existenčním i existenciálním modu, tedy u literáta, najmě pak básníka. Zívr, jako příkladný sochař své doby, takto symptomaticky píše především o problémech s materiálem, ať už je jím materiál plastický, materiál vlastních, namnoze koncizních myšlenek, a vposledku i materiál vlastního těla. V těchto introspekcích do univerzální povahy materiálu jsou Zívrovy Deníky obzvláště objevné.
 

Jaroslav Vanča 
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 32. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz