Spravedlnost pro Vendulu 2

Osmé číslo Tvaru přineslo v rubrice Recenze text Víta Kremličky „Literárněkritická báseň v próze o třech poetkách a zlaté aspektaci“. Redakce tím mimoděk otevřela otázku úrovně mainstreamové literární kritiky a legitimity publikování pavlačových výkřiků ve jménu svobody slova a respektu k odlišnému názoru.

Bídná úroveň recenzí v časopisech mimo úzce akademický okruh je pochopitelně dána tím, kdo je píše. Kromě lidí znalých elementární literární teorie, schopných základní formální a obsahové analýzy, sledování motivů, detekce a posouzení tvůrčích postupů, lidí s vhledem do širšího kontextu soudobého i historického, se do těchto kruhů často dostávají také autoři disponující jinými kvalitami.

Kompetentní pro literární kritiku se často cítí být sami básníci, a to nejrůznější úrovně. Ti skutečně talentovaní i ti, které na výsluní zájmu vynesly především dobové a společenské okolnosti. V duchu poněkud zvrhlé logiky Vydal jsem dvě sbírky, každou další mohu posoudit se bez skrupulí pouštějí do hodnocení děl, na která nestačí. Ani rodilý Kubánec působivě vyšlapující na chodníku před barem základní cha-chovou přeměnu totiž ještě nemusí být způsobilý k posuzování mezinárodní soutěže v latinskoamerických tancích. Což se tentokrát ukázalo právě na Vítu Kremličkovi. V recenzi na necelé 3 půlsloupce se vyjádřil ke sbírkám tří autorek: Jany Orlové, Lenky Daňhelové a Venduly Eliášové.

Hlubší analýzy nebyl zasloužilý bard schopen; dokáže glosovat izolované motivy jednotlivých sbírek – a tak to dělá. Na stole se mu přitom válí Staré řecké báje a pověsti, do nichž si sahá pro analogie, pohříchu křečovitě nepřípadné. Prázdnotu recenze se k dovršení zlého snaží zaplnit hospodskou bodrostí. Fryžský cápek a trójský (sic!) kujebák (řečeno o Paridovi – a neptejte se, jak s hodnocenými sbírkami souvisí), špacír a vědátor, to je koření, které suchopárnou literaturu trochu zlidští. Ne, chlapi? Dejte pivo, vybízí na závěr. Úplný Hrabal.

Uvedený výron dojmologie ubližuje všem třem autorkám, už jen tím, že jsou do něj zavlečeny. Pokud si ale Lenka Daňhelová dokázala Mistra naklonit alespoň tím, že si bere pejska z útulku, a Jana Orlová zase hezky kreslí, nemá Vendula Eliášová svou poezii čím obhájit. Právě na ní se proto Kremlička rozhodl nabrousit si svůj ostrovtip. Se skutečným sdělením sbírky se míjí o sto světelných let, ale s tím lze máloco udělat. Duch vane, kam chce, a někam ani nezabloudí. Zlé je především to, že oč je autor méně připravený konkrétní poetiku popsat a věcně ji zhodnotit, o to osobnější jsou jeho výpady.

Srdnatě se proto vysmívá autorčinu stesku po domově za pobytu v Bruselu, který je ve sbírce reflektován – na záložce (což je evidentně hlavní zdroj Kremličkova odborného názoru) si totiž přečetl, že tam Vendula byla dobrovolně, a dokonce tam pracovala. Tak jakýpak stesk. A protože básnířka ve své poezii často tematizuje fenomén ženství, mateřství, partnerství a domova, odkázal nomádsky žijící trubadúr její poezii do kontextu vymezeného sporákem, košem ponožek k zaštupování a „frizérií“. Že má Vendula čtyři děti, a otázku po prožívání ženství si proto klade jaksi samozřejmě, se na záložce nepíše, Kremlička to tedy neví. Jeho sarkasmus by to nepochybně motivovalo k dalším exhibičním výkonům.

Na závěr: Sbírka Z inkoustu noc patří k tomu nejlepšímu, co u nás vloni v poezii vyšlo. Je charakterizována originálním nakládáním s rytmem verše, novátorskou obrazností, autorskou pokorou a fascinující autenticitou sdělení. Získala nominaci prof. Jiřího Trávníčka na Knihu roku LN 2013, nominaci na Dobrou knihu KT 2013 a řadu dalších ocenění. Pokud by nic z toho nepomohlo, aby byla Kremličkou vzata na milost, ještě vždycky zbývá možnost vzít si pejska z útulku a naučit se kreslit.
 

Petr Kukal