Slyšet hlas druhých

Jonáš Hájek: Básně 3
Triáda, Praha 2013
 

Básnická produkce uplynulého roku přinesla řadu příjemných překvapení. A to od autorů a autorek, od nichž – přiznávám – jsem nic podobného neočekával: Živorodky Ireny Šťastné, Světlo vprostřed těla Jitky Srbové a zejména kniha Jonáše Hájka Básně 3, kterou řadím mezi to vůbec nejlepší, co uplynulý rok české poezii dal.

Předchozí sbírku Vlastivěda (2010) doprovodil Hájek časopiseckým esejem, v němž čtenářům avizoval změnu své poetiky a tematický i kvalitativní posun od prvotiny. Následoval ale spíše efekt zklamaného očekávání. Přislíbenou změnu přináší až v tichosti uvedená a nenápadným názvem opatřená sbírka Básně 3. Jde vlastně o ne-titul, pouhé očíslování nového konvolutu textů. Jako bychom v ruce drželi spíše sešit s pracovními verzemi textů, nikoli hotovou básnickou sbírku. Tentokrát ovšem Hájek rozehrál se čtenáři hru mnohem efektnější a zdařilejší – po strohém a trochu apriori shazujícím názvu následuje pečlivě prokomponovaný nevelký soubor přísně vybíraných a pečlivě opracovaných textů.

Co upoutá na první pohled, je lapidární dikce veršů a jejich přirozená melodičnost. Syntakticky pevné a významově průzračné věty Hájek láme do veršů a těží přitom maximum ze sémantiky veršových přesahů, které v řadě básní fungují jako motor významového dění: „1984 až: jsem člověk hranic. / Město rozdělené dvěma státy. / co je i není vidět. / Kurva mě / přemlouvá. Jestli vážně něco // nechci. Nechci i když pak na / to myslím. / Nechci tu hranici / přecházet příliš snadno. Bál / jsem se. Jisté meze tu jsou.“

Hájkova volba verše nevázaného metrem a většinou ani rýmovým schématem, ale přesto „pasovaného“ do pevně strukturovaných (nejčastěji čtyřveršových) strof se ukazuje jako mimořádně šťastná. Napětí mezi často i co do slabičného rozsahu limitovanými verši a plynulým tokem Hájkovy jazykově civilní promluvy je esteticky působivé i proto, že tak trochu ironizuje na první pohled starosvětskou sešněrovanost klasicky stroficky členěných textů.

Ostatně ironie, resp. sebeironie je živlem osvěžujícím Hájkovy nové básně i na rovině tematické. Půvabný je zejména závěr básně „Přechody“, v němž si autor pohrál s relacemi mezi lyrickým a autorským subjektem a k dosažení zcizujícího efektu použil své občanské jméno: „Pojem Hájek jako takový není / jednoznačný a má následující // významy.“ S laskavou ironií v básni „MRI“ tematizuje i aspekty pražského literárního života – to když zvuky nemocničních přístrojů navrhuje jako ideální podkres pro přednes veršů v café V lese. Tyto výlety k reáliím literárního života jsou v nejnovější básnické produkci poměrně četné (snadno je dohledáme u Adama Borziče či Jakuba Řeháka). Otázkou je, o čem svědčí. O uzavřenosti komunity do sebe samé? Dost možná. Při rozumné míře však myslím nemusí danému dílu ubírat na kvalitě. Mohou být spíše svědectvím o autorově realistické úvaze o potenciálním publiku, které, ať se nám to líbí, nebo ne, tvoří v první řadě opět básníci.

Hájkovi se oné rozumné míry hravě podařilo dosáhnout. K nejvyšším kvalitám Básní 3 totiž počítám významovou komplexnost, která zahrnuje jak výpovědi osobní či privátně konfesijní, tak už zmíněné odkazy ke komunitnímu životu básníků; vedle veršů časových najdeme básně s náměty historickými, vedle lyrických monologů texty tendující k dialogu a odkazující na nedoslovený příběh.

Nejslabší je Hájek tam, kde se drží svého staršího způsobu psaní – v básních, v nichž vzpomíná či pouze referuje o prožitém, třeba ve „dvojbásni“ „Králický Sněžník“. Přesto se domnívám, že řešením by nebylo eliminovat tento typ básní. V celku totiž hrají svou úlohu dobře, otevírají pole intimní optiky, které v polyperspektivním spektru, k němuž sbírka zřetelně směřuje, může těžko chybět. Je však třeba najít jiný způsob uchopení lyrického privatissima, ten stávající vede k poněkud bezradnému lavírování mezi dokumentárním popisováním banalit a jejich vylepšováním tu chtěnou metaforou, tam rádoby efektním detailem. (Tím ovšem nechci nijak snižovat kvalitu metaforiky Básní 3, najdou se v nich úchvatné obrazy: „Štít velehor se zvedal jako dogma.“)

Zpovědní privatissimo dokáže Hájek účinně přesahovat. Činí to předně básněmi s historickými náměty, v nichž se opírá zejména o své muzikologické vzdělání („Josef Suk v Rize“), umně archaizuje jazyk, aby evokoval minulost, a úspěšně konstruuje svou představu o dějinné chvíli a jejím emocionálním náboji. Hájek riskuje, nebojí se například napsat báseň fiktivním hlasem Jana Kubiše, silou své empatie a civilností jazykového výrazu je působivý tam, kde by většina jiných upadla do didaktické tezovitosti či na úroveň veršovaného dějepisu.

Až překvapivě zručný je i v typologicky naprosto odlišných básních s náměty aktuálními a časovými. Například v textu, kde s humorem a ironií vyjadřuje frustraci z přímé prezidentské volby, aby ji v závěrečném čtyřverší koncentroval v sémantice rýmového páru sněmovnu – ku hovnu. V této skupině textů (ale i v básních „dějinných“) Hájek maximálně využívá svou schopnost lyricky zachytit hovory lidí a zároveň evokovat situaci, v níž byly proneseny. To se podařilo zejména v básni „Konec světa“, která zachycuje hlas z ulice plný snad i spravedlivé naštvanosti, avšak přesahující za hranice nekontrolované agrese: „»Já bych to střílel,« / prohlásil na adresu / zkorumpovaných politiků. / Maso kouřilo. / Dostal pět kilo / za suprovou cenu / a od jinýho kámoše / volný minuty.“ Principiálně jiným stylem, ale s příbuzným záměrem jako Borzič ve sbírce Počasí v Evropě obhlíží Hájek současnou neklidnou Evropu i její stále živá dějinná traumata: „Neboť kde v Evropě vyhřezne kost, / pocítíš teprv vlastní puls / a rychle sháníš naložené maso.“

Intence sbírky Básně 3, kterou se Jonáši Hájkovi podařilo naplnit vrchovatou měrou, by se dala shrnout slovy slyšet hlas druhých. Hodnota tohoto naplněného záměru spočívá ovšem teprve ve způsobu, jímž se k onomu hlasu druhých vztahuje mluvčí Hájkovy sbírky. Zájem o druhé může mít (jak patrno např. na básni „Zlatá hvězda“ Kateřiny Rudčenkové z její poslední sbírky) povahu pouhé zvědavosti, či dokonce voyerství. Může však také figurovat jako cesta k dialogu, ať už formou fiktivního naslouchání hlasům historických postav, nebo hlasům někdy až nebezpečně přítomným. „Správný tvar mi dá až znělka, smích odvedle,“ čteme v závěru jedné z básní.

Sbírka Básně 3 se nás mnoha způsoby dotazuje na správnost našeho tvaru, na celistvost naší identity. A velmi účinně připomíná ten tolik samozřejmý, a i proto snadno opomenutelný fakt, že ke scelení sebe samého je třeba slyšet hlas druhých.
 

Karel Piorecký