Bůh je spíše Nic než Něco,

16. 5. 2014

Dnešní doba, třebaže je přeplněna materiálním „něčím“ (množstvím věcí, předmětů), působí z duchovního hlediska poněkud „nanicovatě“. Poté, co postmoderna odhalila, že hodnotové systémy jsou společenskými konstrukty, zívá na nás znejišťující prázdno. Jak z této úzkosti ven? Je něčím cenná?

Myslím, že postmoderní filosofové si nevědomky nebo záměrně, v jakémsi ironickém gestu, nasadili brýle pozdně kapitalistického člověka. Pro něj nic nemá cenu samo o sobě, leda jako zboží. Filosofové jen dořekli to, co postmoderní člověk naznačuje svým jednáním. K tomu, co se vždy prodávalo a kupovalo, se připojují další komodity. O zdraví jsme se před pár lety dověděli, že je to zboží jako každé jiné. Pořád ještě není zažehnána tendence změnit vzdělání z veřejné služby v byznys. Za mého mládí by si asi každý významně ťukal na čelo, kdyby někdo předpověděl, že voda se bude prodávat. Možná časem bude zpoplatněn i vzduch.

Vše je tedy bezvýznamné a vše „funguje“ jen v rámci směny, stálé hodnoty se dávají do pohybu. I duchovní život je na prodej. Tradiční církve se před našima očima mění v podnikatelské subjekty a alternativní spiritualita je převážně komerční. Je to soft spirituality, zaplatíš-li, nemusíš na sobě pracovat, nemusíš meditovat, nemusíš podstupovat námahu spojenou s cestami poznání. Dostaneš zboží v podobě obrazců, zvuků, předmětů, „pozitivních vibrací“, dostaneš zabalenou dávku esošrotu bez dvouleté záruční doby, a můžeš mít pocit, že jsi dosáhl samadhi, nirvány nebo že sis aspoň vylepšil budoucí zrození.

Svět kšeftu je opravdu nanicovatý, žádná substance, nic bezpečného, žádná opora v prosté hmatatelné skutečnosti a žádná duchovní opora. V této situaci člověk není daleko od nihilismu. Vše je nicotné a Bůh se zdá být mrtev. I když Nietzscheův Zarathuštra se z toho příliš neraduje a říká nám, že jsme to my, kdo ho zabil.

Možná první krok, jak z toho ven, je uvědomit si, že v této situaci nenajdeme spočinutí u žádné věci. No thing – tedy Nothing, Nic, jako žádná věc a žádný souhrn věcí, žádný objekt ani všechny objekty najednou. Možná pozdně kapitalistický zmar jen ukázal to, co platí vždy, že zvěcněná a zpředmětněná skutečnost není způsobilá uspokojivě a natrvalo odpovědět na naši existenciální trýzeň. Pokud přece odpověď najdeme, tak až po poctivém, nehraném průchodu prázdnotou. Pokud vezmeme smrtelně vážně svou zranitelnost a pomíjivost. Pokud si prožijeme bez zámlk ono biblické: „Marnost nad marnost, a vše je marnost.“

 

Abychom ale nebyli k postmoderně nespravedliví. Relativismus poukázal na nesamozřejmost našich hodnot a přivedl nás k dialogu. Devadesátá léta byla přece mimo jiné dobou mezináboženských rozhovorů. Kdy a kam se to vytratilo? Byla to jen křehká iluze?

Nevěřím na samopohyb ducha v dějinách, nevěřím, že se v historii idea od jinobytí v přírodě vrací sama k sobě. Nevěřím tedy, jinými slovy, na logiku dějin. Věřím, že události společně tvoříme jako neredukovatelné a jedinečné osoby. Připadá mi paradoxní, jak obhájci dekonstrukce rádi konstruují logiku dějin, v níž je pochopitelně dekonstrukce (a s ní spjatý relativismus) jakýmsi vrcholem, jemuž předchozí dějiny tvoří jen jakési nutné, ale překonané podloží.

Sám už jsem jako kmet zažil několik takových vln konstrukce a dekonstrukce, několik vln apollinského řádu a dionýského kvasu. Žasnu, kolik jsem toho už stihl. Například šedesátá léta, závan nového mládí ducha, dobu naděje, dobu důvěry a sebedůvěry. V šedesátých letech byly dialogy − nejen mezináboženské, ale třeba také mezi křesťanstvím a marxismem − vedeny představou, že pravda každého z nás je jen dílčí a při společném úsilí se může vynořit pravda také ne definitivní, ale komplexnější.

Relativismus devadesátých let je bez (této) naděje. Nic už nehledá. K ničemu se nesměřuje. Názorová tolerance devadesátých let je vlastně lhostejností k tomu, co druhý tvrdí, čím žije a pro co žije, co je třeba jeho vášní. Už nelze nic konat společně. Společný prostor byl privatizován. Pokouším-li se druhé získat pro vizi, která mě nadchla, budu nařčen z duchovního imperialismu. Každý má dnes právo na názor. Přitom to není názor. Není za tím nazření skutečnosti, vhled do ní. Je to jen tříšť domněnek. Každý má názor, a je lhostejné, jsou-li názory ve shodě, nebo v konfliktu. Ale je-li názor vysloven, nesmím s ním polemizovat, protože tím prý potlačuji právo druhého vyslovit vlastní mínění.

Raději mluvím (s rizikem, že se mýlím) o skutečnostech než o hodnotách. Kdysi jsem si oblíbil dnes už zapomínaného Maxe Schelera, který se hodnotám věnoval, ale stejně si jimi nejsem jist. Má něco hodnotu v tom smyslu, že to má cenu, a jsme zase u kšeftu? Znamená to, že se něco hodí, a budeme život redukovat na užitek? Nebo je někdo něčeho hoden či nehoden, a jsem ve společnosti panské a poddanské? Měřitelné veličiny nabývají hodnot. Z kvality se stala kvantita. Kvantifikace života a rozpuštění hodnot jako živých kvalit v mrtvé kvantitě, ztráta bezprostředně zažívané skutečnosti života vyvolává nudu.

Dnes se opravdu dialog nevede. Vedeme ho my podivíni, lidé zapomenutí ve druhém desetiletí třetího tisíciletí a hrstka lidí střední a mladé generace. Vytratil se? Vrátí se jen, když o něj budeme stát. Nic vnějšího nám ho nepřinese zpět.

 

Vraťme se na chvíli do šedesátých let. Jak vás tato doba duchovně formovala? Jaké motivy, kromě těch, které jste uvedl, a jaké obrazy jste si z ní pro sebe odnesl?

Byla to doba mého středoškolského a vysokoškolského studia. Ač rodák z Prahy, bydlel jsem s rodiči na Slovensku, v Trenčíně, městě, které tehdy mělo kolem 30 tisíc obyvatel. I když jsme měli společný stát, cítil jsem se jako v exilu. Nostalgicky jsem z oken bytu hleděl na Bílé Karpaty na obzoru, které tvořily pomyslnou hranici mezi Slovenskem a Moravou. Jezdil jsem do „staré vlasti“, jak jsem tomu tehdy říkal, při všech možných příležitostech.

V Praze se po chmurných padesátých letech probouzel život. Mí pražští příbuzní pro to smysl neměli. Praha a její liberální ovzduší byly pro mne dostupné prostřednictvím Literárních novin. Sledoval jsem jejich zákaz v roce 1967, jejich obnovu v podobě Literárních listů a pak Listů v létech 1968 a 1969. Měl jsem později možnost číst i exilové Listy a čtu je i po jejich návratu do vlasti. Připojil jsem si k nim Orientaci a zejména tenkrát s velkým potěšením Tvář, i když v devadesátých letech mě pak někteří její stálí přispěvatelé zklamali. Tyto pražské časopisy a brněnský Host do domu, pozoruhodné knihy, poezie a próza (z překladové literatury té doby si pamatuji Kerouaca a Ginsberga), ale i díla v širokém smyslu slova filosofická byly pro mne oknem otevřeným z ospalého maloměsta do velkého světa, do jeho nových otázek a nových nadějí.

Hledal jsem základní životní orientaci. Tušil jsem, že bych něco mohl nalézt i v náboženství, které tehdy bylo nakrátko ochotno uznat své dřívější zločiny a naslouchat lidem své doby. V trenčínských kostelích jsem nebyl doma. O některé tehdejší církve jsem zavadil, ale v žádné jsem nespočinul. Setkával jsem se spíše se zajímavými lidmi, kteří žili svůj duchovní život nezávisle.

Četl jsem, co bylo dostupné v bohaté knihovně mého otce nebo co jsem kde sehnal. Mým filosofickým miláčkem se stal Erich Fromm. Navazoval na Marxe a Freuda, ale byla mu blízká i neteistická mystika. Nacházel pro ni podněty ve své domovské židovské tradici, v tom, že Židé nevyslovují Boží jméno, že svatostánek v jeruzalémském Chrámu byl prázdný, v tom, že nade všemi duchovními emanacemi je pro kabalisty Ejn Sof, propastná skutečnost bez hranic. Podnětem pro něj byl i zenový buddhismus. Zpředmětněného boha právem filosofové a mystici odmítají a mne také míjel.

 

Ale pak přišla úhorná léta sedmdesátá. V letech 1970−1974 jste byl dokonce vězněn za „přípravu na opuštění a podvracení republiky“. Co to udělalo s vaším hledáním životní orientace?

Věznění za minulého režimu je pro některé mé známé osudovou zkušeností. Rozhodlo o jejich orientaci na celý zbytek života. Bylo jednou provždy rozhodnuto, kdo jsou přátelé a kdo nepřátelé. Spor, který na ně takto bezprostředně dopadl, se stal jediným a trvale probíhajícím konfliktem. Už nic zásadně nového se u nich odehrát nemohlo. Řekl bych, že je tato životní zkušenost především strašně urazila: „Jak si někdo mohl troufnout mne postavit do role obžalovaného a pak odsouzeného a nechat mne sedět léta ve vězení?“

Pro mne není tato zkušenost určující. Neovlivnila ani mé filosofické a náboženské hledání. Prožil jsem to celé snad s jistou důstojností, i když se dostavilo pokušení a chvílemi bych byl podlehl sugesci moci. Věděl jsem, že jsem o něco upřímně usiloval a že jsem nechtěl republiku podvrátit, jak mi soud řekl, nýbrž jsem jí chtěl pomoct. To mi vracelo jistotu a klid. Musím přiznat, že o pár desetiletí později jsem si musel položit otázku, čeho jsem to vlastně svou snahou o spolupráci se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky chtěl dosáhnout, čemu jsem to doopravdy chtěl pomoct.

Ve druhé polovině sedmdesátých let jsem se odloučil od původní rodiny, přestěhoval se do Prahy, kde jsem mimo jiné svými názory a svým osudem tolik nevyčníval. Političtí spoluvězni mi umožnili kontakt s pražským opozičním prostředím. Začal jsem se podílet na neoficiálních edičních aktivitách a na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let začalo moje marné experimentování s církevním prostředím.

Doba věznění a prvních let po návratu na (relativní) svobodu byla u mne dobou určité mytologizace politických témat. Prožíval jsem je s jistým patosem. Svoboda byla pro mne vždy důležitým tématem a hledání duchovní svobody je se mnou stále. Propletlo se to u mne s politickou svobodou a s naivní představou, že na druhé straně drátů je říše svobodných a rovnoprávných občanů. Na této straně jsem viděl diktátorský režim a jeho posluhovače vedle malé, okrajové skupiny nadšenců. První léta po změně režimu mi rychle pomohla k demytologizaci. Viděl jsem a vidím rozdíl deklarované a reálně zakoušené svobody. Politický konflikt, jehož pěšákem jsem se stal v sedmdesátých letech, se mi už nejeví jako zápas Světla s Temnotami.

 

A jak si tedy na otázku, čeho jste chtěl spoluprací se Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky dosáhnout, odpovídáte dnes? Nekoření naše reálné (morální či politické) postoje nakonec v iluzích, jakou je například ona černobílá volba „Světlo, nebo Temnota“? Neustálé zvažování pro et contra může vést k nečitelnosti a nerozhodnosti…

Má představa, že třeba Svobodná Evropa sáhne s nadšením po čtyřiadvacetiletém naprosto neznámém člověku z malého slovenského města, byla naivní. Nejspíš by to byli pokládali za provokaci. Nenapadlo mě, že bych se byl napřed musel uživit nějak jinak, třeba tvrdou manuální prací, a být s rozhlasovou stanicí v jakémsi dálkovém kontaktu a že bych tam musel projít dlouhodobým prověřováním.

Věřil jsem tomu, co tam říkali. Shodovalo se to s tím, co jsem přijal z rodinného prostředí. Dalo by se to shrnout heslem: socialismus ano, ale jinak, ve spojení s demokracií a svobodou. Kdesi jsem se nedávno dočetl, že Edvard Beneš měl na pohřbu svého předchůdce vyhodnotit jeho celoživotní úsilí tak, že chtěl buržoazní demokracii nahradit demokracií humanitní. Masaryk by řekl: socialism, toť humanism. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let to možná bylo aktuální. Tehdy se komunistický režim jevil jako ztělesněná temnota a hodnoty demokratické a liberální, zastupitelská pluralitní demokracie, občanské svobody a lidská práva jako zářivý cíl. Kdyby byl už tehdy americký politolog Francis Fukuyama řekl, že nastolení liberální demokracie (s tím, že pro mne by musela mít silnou sociální dimenzi) je koncem dějin, byl bych s ním souhlasil.

Dnes chápu politický spor právě jen jako politický, ne jako heroický příběh o zápasu Dobra se Zlem. Myslím si však, že schéma, podle kterého my jsme Světlem a politický protivník Temnotou, je velmi čitelné. Historii, jak známo, píší vítězi. Dešifrovat v dobových svědectvích a vyznat se v tom, jak historici subjektivně filtrují objektivní fakta, to dá práci.

Zůstávám věrný představě uspořádání společnosti tak, aby stála na třech pilířích: zastupitelské demokracii, občanských svobodách spolu s lidskými právy a na sociální solidaritě. Ale nemyslím si, že by dosažení tohoto cíle znamenalo, že máme ráj na zemi.

 

 

Připravil Roman Kanda. Zbytek rozhovoru si můžete přečíst v Tvaru 10/2014

 

Ivan Štampach (nar. 1946), religionista, vystudoval 1963−1968 Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě (se sídlem v Trnavě), 1968−1970 Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně (zatčení znemožnilo studium dokončit) a 1978−1983 tajně teologii. V současnosti přednáší na Univerzitě Pardubice. Je znám jako kritik náboženského i politického konzervatismu, veřejně se hlásí k levicovým hodnotám a publikuje mj. v religionistickém čtvrtletníku Dingir, v Revue křesťanů a Židů, v časopisu Okruh a střed a před lety také ve Tvaru. Pravidelnými komentáři přispívá do Deníku Referendum. Je autorem odborných studií i esejistických knih, např.: Náboženství v dialogu (Praha, Portál 1998), A nahoře nic… (Praha, Portál 2000), Anthroposofie (Olomouc, Votobia 2000), Tušili světelné záplavy (Praha, Cherm 2001), Na nových stezkách ducha (Praha, Vyšehrad 2010).
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz