Hlas nicoty aneb O nicneříkání

Onehdy se mi náhodou dostala do rukou v jistém smyslu pozoruhodná kniha současné poezie, dílo prý významného amerického básníka Kennetha Goldsmitha 6799. Svou spíše obecnou úvahu bych rád otevřel namátkovou ukázkou z této knihy: 

A Tribe Called Quest Midnight Madness, A Tribe Called Quest People’s Instinctive Travels and the Paths of Rhythm, A Tribe Called Quest The Low End Theory, Abba Greatest Hits, Ragaa Ragaa Abdou, Peter Abelard Monastic Song, Absinthe Radio Trio Absinthe Radio Trio, AC DC Back in Black, AC DC Dirty Deeds Done Dirt Cheap, AC DC Flick of the Switch, AC DC For Those About to Rock, AC DC Highway to Hell, AC DC Let There Be Rock, Johnny Ace Again… Johnny Sings, Daniel Adams Caged Heat 3000, John Adams Harmonium, John Adams Shaker Loops / Phrygian Gates, John Luther Adams Luther Clouds of Forgetting, Clouds of Unknowing, King Ade Sunny Juju Music, Admiral Bailey Ram Up You Party, Adventures in Negro History, Aerosmith Toys in the Attic, After Dinner Editions, Spiro T. Agnew Speaks Out, Spiro Agnew The Great Comedy Album, Faiza Ahmed Besaraha… 

I otrlý čtenář může být překvapen, zvláště když zjistí, že se celá kniha nese v tomto duchu, pokud lze o duchu ještě vůbec hovořit. Kdyby šlo o ojedinělý pokus, možná by nemělo smysl se tímto extempore zabývat. Zdá se mi však, že se ve skutečnosti jedná o snad nejzazší ještě možnou radikalizaci určitých tendencí v současné poezii, ba v dnešním umění vůbec. Tyto tendence pokládám za krajně neblahé a nutně efemérní, možná však nebude zcela zbytečné se nad nimi krátce zamyslet.

Poezie bez obecného a bez souvislostí

V Goldsmithově textu je patrná tendence zcela se zbavit obecného a veškeré smysluplné souvislosti. Text je zjevně inkonzistentní skrumáží, v podstatě nahodilým výčtem konkrétního. Jistě, mohli bychom tuto snahu odbýt jako komickou a její úspěch jako iluzorní – i takto konkrétní poezie, která budí dojem jakéhosi řečového skladiště jednotlivin, přece zjevně závisí na věcech obecně platných, protože se odehrává ve společném světě a v řeči, která je vždy přinejmenším intersubjektivní. Čertovo kopýtko však není v (ostatně nedosažitelné) absenci obecného, nýbrž právě v samotné intenci se mu vyhnout a v implicitním sdělení, jež v sobě i takto na kost vychrtlá báseň nese.

Na první pohled jako by text nenárokoval žádnou obecnou platnost; vypadá to, jako by jen chtěl na způsob výčtu informovat o určitém privátním vesmíru jednoho praktikujícího solipsisty. To je však pouhá iluze: text takového ražení ve skutečnosti říká něco velmi obecného, totiž že obecné nestojí za řeč, není důležité; významný je soukromý svět – a to konkrétně můj soukromý svět, skládající se z konkrétního, které není spjato v žádnou hlubší jednotu takřka ničím.

Takovou výpověď autor jistě nemusel mít na mysli, anebo ji naopak mohl na mysli mít, svou poezii tak chápat a tvořit jako jakési zrcadlo určitého typu nemocné (nikoli nutně duševně, jistě však duchovně) subjektivity. Na tom příliš nezáleží. Jeho text je v každém případě (reflektovaným či bezděčným) svědectvím o krajním bodu rozpadu zatím ještě z posledních sil souvislého privátního okrsku sdíleného světa. Dál už jsou lvi – nesmyslný shluk znaků, anebo možná raději skvrn. Sekulární, postmoderní a pochopitelně ateistický (pseudo)apofatik by si mohl libovat, že se blížíme k jakémusi absolutnu: k poezii prázdné stránky. Směřování k takovému absolutnu je však ošemetná záležitost: po textech, které se zatím jen nedají číst, přichází úplná absence textu. Poezie jako slovo, které by, nemýlím-li se, mělo mít nadbytek významu a volat po opakovaném čtení, recitaci, učení zpaměti, které by mělo život obohacovat, zjevovat smysl či otevírat nové možnosti rozumění a tím i života, nejenže takto nedojde svého naplnění, ale zanikne. Nepřejde, jak by to opravdová poezie snad měla na svém nejzazším konci dělat, v mlčení, ale jednoduše oněmí. Vzdor zdánlivé nerozlišitelnosti je však mezi mlčením a afázií zcela zásadní rozdíl. Mlčení může být plodné a tvůrčí. Bývá nadbytkem řeči: slovem nevýslovného. Afázie je trýznivá neschopnost promluvit. Nemoc.

A člověk, který nemá co říct, ale neumí zmlknout, jen blábolí.

Poezie totálně demokratická

Čtenáře Goldsmithových textů, který by neznal autorovy fotografie, by mohlo napadnout, zda v tomto případě nedošlo ke skutečnému, fyzickému zmizení autora, tedy k jakémusi eschatonu postmoderny. Jak v tomto případě rozlišit práci básníka od fungování textového editoru? Věřím, že by se takových sbírek při troše programátorské šikovnosti či pouhé počítačové gramotnosti dalo vyprodukovat hned několik v řádu minut. Goldsmith sám prý takové „netvůrčí psaní“ ostatně s úspěchem vyučuje. Nad jeho básněmi se vnucuje otázka: skutečně sám autor napsal všechna tato slova, nebo jen znovu a znovu používal funkci Ctrl+V na své klávesnici? Uvažoval vůbec o své poezii? Četl někdy jinou poezii než svou? Text sám nás nechává na pochybách. Můžeme si právem klást otázku: jde ještě vůbec o tvorbu, anebo jsme se v literatuře přiblížili jakési strojové výrobě textů, abychom nakrmili čím dál zbytečnějšího molocha takového literárního provozu? Poezii toho typu, jaký píše Goldsmith, neváhám označit za totálně demokratickou: mohl by ji psát kdokoli a může ji psát leckdo, ba pravděpodobně i leccos. Autorem by mohl být oligofrenik, software, notebook, tablet, možná i mobilní telefon. Potíž s poezií takto demokratickou je nasnadě. Pokud může poezii určitého typu psát stejně dobře každý, tedy i lidé či jiné entity zcela bez talentu, půjde pravděpodobně o poezii špatnou – tedy takovou, kterou nemá žádný smysl číst. 

Poezie, která není určena ke čtení

Vystavme se ještě jednou působení této prazvláštní poetiky, tentokrát z Goldsmithovy knihy No. 111.2.7.93-10.20.96. 

booger, boomba, boomer, booper, booter, bopper,
border, borer, bosser, bouncer, bower, bowser, bowyer, Boy Bar,
bra war, bracer, brassiere, brawler, breeder, brella, bressler,
bret noir, Breyers, briar, briber, Bronx cheer, brooder, brudder, bruiser, bruncher, brupper, Bubba, Buddha, buff bare,
bukra, bulla, bullaire, bum steer, bumba, bumpa, bumper,
buncha, burgher, burglar, Burma, burr bra, bushwah, but for,
But where?, buy more, buzz her, buzzer, c’est moi…
 

Laskavý čtenáři či laskavá čtenářko, ruku na srdce: máte chuť číst znovu? Obstaráte si tuto knihu, budete s ní trávit večery a noci, naučíte se celé pasáže zpaměti, necháte jejím duchovním působením proměnit své životy? Nevěřím, že tomu tak je. Taková poezie snad může být gesto, ale pokud je literatura určena ke čtení, jsou tyto podivuhodné básně jako literární díla na samé hranici nebytí. Neříkají takřka nic takřka o ničem. Dokonce nejsou ani pohoršlivé. Jen nebetyčně nudné.

Velká báseň vnitřně formuje celé generace čtenářů, dává jim společný jazyk pro sdílené sebevyjádření a rozpravu, vyslovuje něco zásadního a závažného nikoli jen o mně či o tobě, ale o lidském životě v tomto zázračném světě vůbec. Prostřednictvím živých metafor dává nově vidět skutečnost. Odehrává se v ní závažná a zodpovědná práce na pomezí myšlení a imaginace, ba snad v ní přichází ke slovu i odvěký řád věcí či posvátné. Zdařilá báseň je přinejmenším epifanií – kdo si toho není vědom, nenaučil se číst poezii, podobně jako ten, kdo spadne z kola pokaždé, když si na něj sedne, jednoduše neumí jezdit na kole (a snad ani zarytý radikální perspektivista o něm bez uzardění nemůže tvrdit, že má svůj specifický způsob, jak na kole jezdit).

Z tohoto hlediska nemůžeme říci, že by Goldsmithovy texty vůbec nebyly poezií: jistě jde přinejmenším o epifanii nesmyslu a bezvýznamnosti. Mohly by sloužit jako učebnicový příklad toho, jak psát poezii velice malou, titěrnou a droboulinkou, již bude právem číst (nikoli ovšem psát či interpretovat!) jen málokdo, pokud vůbec někdo. Jedná se o poezii nietzscheovského posledního člověka, jejž Zarathuštra právem pokládá za hodného opovržení. Je-li cílem skutečného básníka napsat báseň velkou, významnou, která by čtenáře něčím hluboce zasáhla a oslovila, na tomto příkladu můžeme vidět, jak se jistě postupovat nemá. Nevěřím, že by četba textu takového typu někoho mohla skutečně obohatit – pouze jej připraví o trochu času nebo mu nabídne, jak patrno, možnost komentovat. Snad jen některý ze zbývajících existencialistů by se nad takovou básní mohl cvičit v autenticitě tím, že se jejím prostřednictvím vystaví úzkosti, nudě či hnusu. Stejně dobře by si ale mohl pustit televizi, přečíst noviny, udělat si procházku po městě zamořeném reklamou nebo jít do hospody.

Zbytek eseje Jindřicha Veselého si lze přečíst v Tvaru 10/2014