Z básní Ladislava Zedníka

Barandeum; expozice fosilií

Co vidíš první, když vejdeš:

vitrínu, v ní prosté věci: kladívko, síťovka, zápisník.

„…síťovka? To proto Joachim nepopsal

úplně nejmenší fosílie. Propadly oky.“ Zápisník je otevřený

                                      na stránce s črtami souvrství:

– jaký čas –, nahý čas, skicami surově obnažen: břidlice, černé

klíny či škvíry pod zimními dveřmi;

vápence: dávné dny začaly driftovat k rovníku…

Dětství se smrsklo na sérii klipů. V paměti. V jazyce –

výstava patiny na zvláštních soškách; patina tmavne, je čím dál víc mastná,

jako by netopýr promáchl křídly… Scény a útržky

příběhů. Snažím se vyhojit mezery v mapách,

vytvořil celistvý obraz. Nejsem si jistý, zda uvízlé v mysli

                                                                  bylo tím podstatným

nebo jen přilnavým smetím. Díky, že svědčíš. Je to už dvacet let, přesto mám důkazy,

že jsme tu skutečně byli. Pet-lahve, zteřelý batoh a fotky. Vlastně

především fotky: my, naše průtočné podoby, jimiž se      valily předčasné závěry.

Jsme to my – jak to teď ověřit. Stejně tak: jsou námi ti,

kteří sedí a mluví, zde, v této kavárně Na půli cesty – – Nevíme, měníme

nádechy v kouř – dýmky jsou vzdáleně podobné

hlavonožcům. Fragmokon, komory, plyn… Ptám se tě,

co se ti vybaví první. Máme to stejné: atmosféra             badatelny,

která, jako zákristie, začínala za řadami relikvií. Vědci jako kněží…

A jistě… my dva, prvně v Barrandeu:

z vitríny si opisujem nová zvláštní jména: Ascoceras,    Trochoceras…

Budoucnost promlouvá latinsky. Útržky modlitby. Toho dne opsaná slova

                                             stala se součástí běžného života,

hovorů na téma Chtěl bych, Snad najdu… Zároveň

podružné propadlo očima;

a mohlo se zdát, že se netvářím přítomně. A taky že ano

a taky že ne, když žitý čas neskýtal úchyty. Ve vzduchu, v mezerách

                                    těl, strašně dočasných

v pachu pod nočními dveřmi. Odkud kam driftoval čas? To jsem netušil

v bytě tvých rodičů – v pračce se rvaly mé košile,

praly se o snadné emoce; a taky o ruce, co přehrají gesta jak šlágry,

pokud jim do cesty nevstoupí záměr: postavit dům nebo na čaj,

vyrazit ven nebo zuby

někomu, něčemu, do šedi vápence. Najít něco podstatného, současně

v podstatném ponechat otisk – neznělý, znělý, nebo jen chvění

v tvarové paměti stébel.

Kolibřík v pohybu

V nejlepších popisech druhů

nenajdeš výčty a množiny znaků. Při jejich četbě

plasticky uvidíš – schránku, zprvu neurčitou,

vystupovat z mlhy. Doslova: bude se otáčet v mysli

a postupně scelovat.

Oproti tomu ty nejhorší popisy

jsou jako rozkladné bakterie.

Zkoušel jsem popsat tvou tvář

a nenašel točivé věty. Zkoušel jsem přilnavý verš –

z mlhy se vynořil kopec, na jeho temeni stůl a dvě židle, ale

nic, žádná travnatá souvislost, nevedla kolem tvých rysů.

Rozebrat tvář jako přístroj jsem vyloučil,

i když mě lákaly

cívky a repráčky uší.

Potom jsem vyzkoušel prostornou abstrakci –

nicota odchlípla závoj; a viděná tvář byla rozhodně tvá

stejně jako kterákoli jiná. Neurčitost vyzývala k zešílení.

Ztracené detaily v zasutých šuplících

                                vězely vydané napospas snům

a zpoceným zvířecím instinktům. Takže zpět…

Nejlepší popisy druhů

doženou neživé tvary

a slovy je – s otočkou – scelí. Proto snad

mezi tváří a obrazem

bude muset nejdřív něco vymřít.

Antropocén; satelitní čtvrtí

Je snadné si představit obrovské muzeum; a v něm

vybělené kostry dávných měst:

Buenos Aires, Hong Kong, Londýn… Vedlejší sál

                                      dál nabídne výstavu geniů loci

vyklestěných z morku městských kostí.

V takové vizi je naděje: šance, že z řečených slov

                                                          zůstanou v prostoru

stopové hodnoty vyššího smyslu; budoucí vítr

ne zcela všesměrný, spíš nedbale srovnaný tanečník…

Je možné si představit, že z těch samých měst

zůstane nakonec rozlehlé souvrství – převážně          z prachovců,

červenošedých až šedých; most nebo mrakodrap  

podlehne stařecké skleróze – algebra, statika,                 euklidovská kouzla…

všechno mu vymizí z tvarové paměti

ve prospěch koroze, rozkladu, rozpadu…

Že tady kdokoli byl, toužil, myslel…,

dosvědčí jen samé nepřímé důkazy:

bílá smrt korálů v průběhu století,

sporangia kulturních rostlin,

přemíra horniny na místech přehrad,

hiáty následkem rozsáhlé těžby… Dál –

eroze, transgrese, hromadné extinkce… Nespočet nitek

povede k jediné příčině. Nejisté, nejasné,

extrémně ničivé…

Je možné hádat, proč  budoucí vědci

přičtou vše na konto delfínům (fosilní kosti

mnohem spíš uchová podmořský sediment…).

To všechno je možné si představit

na kraji města,

na prazích jiného způsobu myšlení

                                   satelitních domků. Vždyť

tady je možné si představit cokoli. Já myslím na atol,

co obrůstá původní vesnici. Myslím na zákeřnou          podobnost barev

tropických rybek a nátěrů.  Auta mě míjejí,

nesené příměstským prouděním  – do jakých tekutých možností… Neznám.

Myslím na bílou smrt atolů, pokrytých jednu noc         sněhem; a je to

známost se zánikem na jednu tmu…

Takže

pro pocit plánu a konečna, dál už jen stručně; a na konci, slibuji,

maličkou smrt…:

električtí úhoři

probíjejí do výbojek lamp. Vyzáblé chaluhy

povstávají v koncentračních lesích – přes sítě plotů

vrhají šedivé stíny.  Nevěřím ulicím jména, snad jen ta čísla –

cifry, jež dávají pořadí

ve frontě na ranní poštu. Na co je svítání

z novin a obálek s dopisy z dálek. Ježíškunakřížku,

vyser se na dopis anebo knížku, zde,

kde voda už proudí jen v okapech.

Další Zedníkovy básně najdete v Tvaru 10/2014

Ladislav Zedník (nar. 1977) vystudoval SPŠG Hellichova, poté paleontologii na PřF UK. Několik let se živil jako výzkumný pracovník v ČGS, poté si doplnil pedagogickou kvalifikaci a pět let byl profesí učitel. V současnosti pracuje v interaktivně-vzdělávacím centru Trilopark, které spoluzaložil. V roce 2006 mu v nakladatelství Argo vyšla básnická sbírka Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly (nominace na cenu Magnesia Litera 2007). Mimo to publikoval v Hostu, Welesu, v Listech, Souvislostech, A2, MF Dnes, Psím vínu, Wagonu, v almanachu 7edm... Jeho verše byly přeloženy do italštiny (almanach Rapporti di errore, Mimesis, 2010, ed. Petr Král). V letech 2009–2013 působil jako externí redaktor časopisu Host (rubrika Hostinec). V roce 2012 mu v nakladatelstí Argo vyšla sbírka Neosvitly. Zde otištěné básně jsou z rukopisu nesoucího pracovní název Na devět neznám.