Martin Hrdina: Dobývání nevyslovitelného v listech Irmy Geisslové a Sofie Podlipské

Dne 27. května uplynulo sto let od smrti české spisovatelky Irmy Geisslové, jejíž dílo se během 20. století téměř vytratilo z horizontu myšlení o literatuře. Pro historii literatury byla Geisslová jen epigonkou rétorické poezie Elišky Krásnohorské, případně autorkou próz ze železničního prostředí. Základní studii o autorce přinesl teprve výbor nazvaný Zraněný pták (1978), uspořádaný Ivanem Slavíkem, jenž proti dosavadnímu, hrubě zkreslenému čtení spisovatelčina díla postavil tezi o Geisslové coby zneuznané české prokleté básnířce. Česká literární historie měla v posledních desetiletích patrně důležitější starosti než se zabývat touto mimořádně zajímavou interpretační diskrepancí a ověřovat platnost jednotlivých soudů o díle Geisslové. Ani následující jubilejní zamyšlení nad korespondencí Irmy Geisslové a Sofie Podlipské z let 1883–1897 si neklade za cíl odpovědět na všechny otázky, které dosavadní recepce spisovatelčina díla položila na stůl, půjde v něm spíše o naznačení jednoho z mnoha relevantních kontextů, bez jejichž znalosti nám smysl literární tvorby Irmy Geisslové bude unikat podobně, jako unikal jejím dosavadním interpretům a pravděpodobně i soudobým čtenářům.
 

Téměř úplně dochovaná korespondence Irmy Geisslové a Sofie Podlipské¹ zpřítomňuje jejímu čtenáři život dvou měšťanských rodin na sklonku 19. století. Na jedné straně to byla rodina penzionovaného úředníka železniční společnosti Jana Geissla, usazeného v Jičíně, na druhé straně pak rodina pražského univerzitního profesora Emila Frídy – spisovatele Jaroslava Vrchlického. Představa o Geisslové coby prokleté básnířce se při čtení korespondence postupně rozplývá. Ukazuje se naopak, že Geisslová byla daleko spíše dobře vychovanou a v rámci možností vzdělanou, ale ovšem poslušnou měšťanskou dcerou, sestrou, švagrovou a tetou, kterou sice mohly společenské konvence tu a tam skličovat, v zásadě však proti nim neprotestovala. Jednotlivé listy jsou obvykle otevřeny a uzavřeny soustavou konvenčních frází, obsahem dopisů pak jsou zprávy o minulých, aktuálních či očekávaných událostech rodinného života nebo komentáře k soudobým událostem širšího dosahu. To vše je psáno v konvenčním duchu, jak odpovídá společenskému postavení obou žen, a stvrzuje hodnotový svět tehdejšího měšťanského člověka.

Byly to právě společenské konvence, které neumožnily oběma pisatelkám úplnou volnost v psaní. Podlipská se ve svých listech sice často označovala za „upřímnou“, její upřímnost však měla své meze – o manželské nevěře a otcovství dvou dětí své dcery pisatelka před Geisslovou pomlčela. V případě Geisslové pak bylo v pásmu konvenčního psaní citlivým tématem vyjednávání o finančním přilepšení z prostředků spolku Svatobor. Pisatelky se dorozumívaly i o věci zdánlivě tak banální, jako je to, zda jde o „podporu“, či „příspěvek z odkazu“. Ucházet se o „podporu“ by příliš otevřeně ukazovalo na nemajetnost Geisslové. Styk obou žen byl v určitých momentech dozajista účelový – ať už šlo o lepší publikační možnosti, v něž doufala Geisslová, nebo o přispění na dobročinné účely, k němuž jednou vyzvala Podlipská. To samo by však zřejmě nestačilo k udržení pravidelného písemného styku po tak dlouhou dobu, zvláště když se obě ženy potkaly jen několikrát v životě.²

Východiskem pro hlubší porozumění vztahu obou spisovatelek, významu a jedinečnosti jejich korespondence může být reflexe jednoho z jejich setkání, k němuž došlo na konci září v roce 1893. Po něm se ozvala nejprve Geisslová dopisem z 9. října, v němž zavzpomínala: „Jako počátek pěkné intimní novely připadají mi teď ty chvíle strávené ve společnosti Vaší, milostivá paní. Děkuji Vám za ty vzácné okamžiky. Budu Vás stále viděti a hlas Váš slyšeti... Vzpomněla jsem si později teprve, co vše chtěla jsem Vám říci, na co vše se ptáti!“ Geisslová jako by se tu omlouvala za to, že dostatečně nevyužila příležitosti pohovořit s Podlipskou osobně, že mnoho z toho, co chtěla říci, zůstalo nevysloveno. Podlipská se pak k události vrátila v následujícím listu z 22. listopadu, v němž přičítala částečný nezdar setkání své momentální mnohomluvnosti: „Vím dobře, že jste se se vším nevyslovila, že jsme si vše neřekly, co bychom si byly mohly ještě ustně říci. Ale já jsem Vám vyčtla mnoho nevysloveného z milého vlídného oka a mluvila jsem tuším mnoho sama. Myslím, že já naopak mluvila jsem tehdy více, než jinak mívám v obyčeji. To Vy jste mne tak povzbudila. Neb jindy obmezuji se ráda na povzbouzení jiných k hovoru a jsem tak sobecká, že raději poslouchám, než mluvím. Vím, kdybychom se byly mohly sejíti ještě jednou, že byste byla vypravovala navzájem.“

Jestliže se Podlipská zmínila o tom, že z oka své mladší družky „vyčtla mnoho nevysloveného“, neměla zřejmě na mysli všední zprávy, které se obvykle vyměňují během zdvořilostních návštěv, ale narážela spíše na to, co člověk člověku z očí do očí řekne jen těžko, co lze jen stěží vůbec vyslovit, co snese snad spíše dopisní papír.³

Korespondenci, již obě autorky udržovaly až do smrti Podlipské, lze v té souvislosti vnímat jako prostor dobývání nevyslovitelného – dobývání, které se děje za pomoci metafory v rozmanitých reflexech života, jež se tu a tam vynořují ze soustavy konverzačních frází. Takové reflexy mohly jednou nabýt podoby líčení extatických stavů, jindy zase klidného, meditativního rozpoložení, jež obě ženy prožívaly nejčastěji při vycházkách do přírody, řidčeji pak při chůzi městem nebo i za pobytu doma. Tak 25. listopadu 1886 Podlipská psala Geisslové: „V noci nedaly mi bolesti spáti. Chodila jsem zvolna sem tam. Pokoj byl naplněn svitem měsíce. Zastavovala jsem se u okna. Ach, jaká byla noc. Vše ozářeno. Skleníky v Kinské zahradě zdály se hvězdami. Novoměstská vodárna nově krytá svítila jako maják. Náš park zdál se čarovným lesem. Myslila jsem na nejnovější pozorování astronomické na Martu, dle něhož zdá se jisto, že Mars jest obydlen inteligentními tvory, již na něm provedli užasné stavby a nyní dávají okolním planetám znamení v podobě geometrických staveb ostře osvětlených. Snad bděla jsem v bolestech tělesných a v extázi duševní.“ Právě takových pasáží si obě pisatelky cenily nejvíce, často si za ně děkovaly a díky nim byla pro ně korespondence pravděpodobně důležitější než osobní setkávání. Díky reflexi básnické prózy a úvahám o možnostech působení básnické prózy na člověka, které jsou v dopisech rovněž obsaženy (viz dále), přitom korespondence svým významem přesahuje osob ní zájmy pisatelek a stává se relevantním svědectvím o stavu tehdejší české literatury. 

Slyšelať jsem také posledního ledna prvního skřivánka ne jen zavrzat, ale zatrylkovat, že jsem se zastavila a hluboce zamyslila. Byla jsem na cestě do Volšan ke hrobu své matky. Při ostrém mrazíku svítilo slunce a vše vůkol bylo vyjasněno. Skřivan brzo zas mukl. Bylo mu ještě zima. Spěchala jsem dále s pocitem, patřím-li posud životu, že dávno ne, patřím více sobě.“
Sofie Podlipská, 6. února 1885 

Básnická či meditativní próza neměla v českojazyčném literárním provozu až do poloviny devadesátých let 19. století mnoho naděje na knižní vydání. Z původních českých prací stojí za zmínku vlastně jen dvě knihy básní v próze Jaroslava Vrchlického nazvané Barevné střepy (1887) a Nové barevné střepy (1892), napsané podle autorova udání v letech 1885–1887, respektive 1887–1890. Kromě toho byla básnická próza, původní i překladová, publikována převážně časopisecky. Sofii Podlipské tak postupně vycházely ukázky tzv. Živých slov.⁴ Geisslová, jež stylizovala výrazně metaforickým jazykem některé pasáže svých delších próz, napsala v dopisu z 3. března 1886 Podlipské, že její básnické prózy sleduje se zájmem: „Básně v próze miluju nadmíru. Vaše Nebeské divadlo způsobilo mi požitek vpravdě umělecký. Uneslo mne vpravdě do vyššího ovzduší. Sympatizuji náruživě s oblaky, hvězdami, nocí – zejména s měsícem. Nebeské divadlo je luzný výkvět noční poezie, vytvořený myslí nejbásničtější. I ostatní Vaše básně v próze dávno sleduju s účastenstvím živým.“ Podlipská si pak v dopisu z 1. listopadu 1887 posteskla, že knižního vydání Živých slov se již asi nedočká. Touhu psát meditativní a básnickou prózu a získat pro ni čtenáře mohla alespoň částečně kompenzovat právě osobní korespondence. Mnoho pasáží v dopisech obou autorek lze tedy vnímat – v souladu s názory samotných pisatelek – jako básně v próze svého druhu. Jedné z nich, líčení jízdy vlakem přes podzimní les ozářený sluncem v dopisu z 12. října 1885, Geisslová dokonce dala jméno „Zlatorudá pohádka“. 

Bylo to na našem starém Pražském mostě, co jsem si na Vás tak živě vzpomněla. Byl to den jako ryzí zlato. Listopadové slunce svítí-li takto, je snad nejkrásnější. Měla jsem chůze po městě, cesta vedla mne z Nového Města na Staré přes Nábřeží, starý náš most zjevil se mi ve prosluněné mlze jako zlaté vidění a já jsem neodolala a přeběhla jsem jej sem i tam v takovém dojetí a opojení jeho krásou, jako bych to vše viděla naposled anebo poprvé.“
Sofie Podlipská, 24. listopadu 1885 

„Je přitom otázkou, jak tyto textové útvary, určené primárně pro jediného či několik málo čtenářů, vztáhnout ke známým typům soudobé básnické prózy. Souvislosti v motivické rovině tu není těžké doložit. V dopisu Geisslové z 25. října 1892 tak například narazíme na motiv slabounce vonící temně krvavé pozdní růže. Tentýž motiv využil Hugo von Hoffmannsthal v první ze svých básní v próze Růže a psací stůl, jež vznikla rovněž v roce 1892 a byla otištěna až po mnoha letech v souboru autorových spisů. Jeden z interpretů Hoffmannsthalových básní v próze Roger Bauer kladl tyto autorovy texty do souvislosti s básněmi v próze Charlese Baudelaira, v nichž spatřuje jednu z adekvátních reflexních ploch rovněž pro čtení básnicky stylizovaných částí dotyčné korespondence. Přinejmenším Geisslová totiž žila v tvůrčím rozpoložení podobném tomu, jež Baudelaire vylíčil v doprovodném dopisu Arsènu Houssayovi k Malým básním v próze, datovaném 26. srpna 1862: „Kdo z nás ve dnech své ctižádosti neblouznil o zázraku poetické prózy, bez rytmu i bez rýmu hudebné, sdostatek prokuté a pružné, aby se přizpůsobila lyrickým záchvěvům duše, čeření snů, zvratům vědomí? Tento ideál, který nás mučí a moří, rodí se hlavně z pobytu ve velkých městech, z křížení jejich nespočetných vztahů. Což i Vy, milý příteli, jste se nepokusil písní tlumočit vyvolávání podomního sklenáře a lyrickou prózou vyjádřit všechen mámivý žal a žel, které ten hlas mlžinami ulic vnáší až do mansard?“

V roce 1862, kdy francouzský básník svou úvahu stylizoval, se rodina Geisslových se sedmiletou Irmou stěhovala z Brna do Vídně, po několika letech pak do Prahy, do Budapešti a znovu do Prahy, než nakonec v roce 1884 definitivně zakotvila v Jičíně. Těžko bychom mezi tehdejšími českými spisovateli hledali někoho, kdo trvaleji žil v tolika různých velkoměstských životních kulisách. Co si však v životě Geisslové představit pod „křížením nespočetných vztahů“, o němž psal Baudelaire? O tom si můžeme učinit alespoň přibližnou představu z líčení Jana Nerudy, návštěvníka Pešti z doby, kdy tam Geisslovi bydleli: „Elegance tu vybraná, nahota nebo ošumělost má s ní ale rovné právo, jdou vedlé sebe bohatou třídou Vácovskou. Slovenský skladač vydělá denně třeba desítku – o pracovné síly tu nouze a pilných domácích vůbec tu není – bundu novou si nekoupí, ale do nákladné vinárny si zajde. Karty květou, jsou zde, kde mnohý má lazaronskou nechuť k práci, mnohému živností. Jak praveno, protivy zrovna vedlé sebe, bohatství a chudoba, elegance a lazaronství. Jako bys četl newyorkský popis bohatého Broadwaye a chudého vůkolí jeho!“⁶ O vztahu mezi ruchem velkého města, jenž může podněcovat k básnickému psaní, a tím, kdo tímto způsobem reflektuje život, uvažovala Podlipská například 9. března 1896. „Ach, jak to píšu! Slyším v tom hudbu,“ napsala tehdy a hovořila o „disharmonii a falešných tónech mravenčího hemžení“, jimiž se nenechává ze psaní a přemýšlení vytrhovat.

¹    Soubory dopisů, z nichž bude dále citováno, jsou uloženy v archivních fondech Irmy Geisslové a Sofie Podlipské v Literárním archivu PNP v Praze a v pozůstalosti Irmy Geisslové v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně.

²    Podle dochované korespondence lze usuzovat na první osobní setkání v průběhu roku 1883, dále na setkání na přelomu září a října 1885, 7. června 1891, na konci října roku 1893, v srpnu 1894 a na začátku září 1895.

³    O důležitosti dopisování v tomto smyslu psala Podlipská Geisslové v dopisu z 1. října 1896: „Po osm neděl psala jsem denně dlouhé listy mé dceři a vnučce Miladce. Bylo to až zběsilé dopisování. Jelikož jsem byla povážlivě churava při odjezdu mých milých na venek, byla moje dcera věru k politování majíc srdce rozdělené mezi dětmi a manželem a mezi mnou. Jaká ona je horlivá dopisovatelka, toho jsem ještě neviděla. Často psávala mi dvakráte za den. Musila jsem psáti také k jejímu upokojení. To psaní bylo mou letošní feriální prací. Krom toho obětovala se mi má dcera, jezdila ke mně dvakráte do týdne. To bývaly návštěvy věru rozkošné. Celý rok nebývá nám věru možno v návalu denního zaměstnání tak vysloviti se, jak se nám to takto dařilo. A podobně v listech. Vyslovily jsme myšlénky a city, které se dávají opravdu spíše napsat než povědít. Obě jsme to nahlédly a nicméně, anebo právě proto stýskávalo se nám tím více jedné po druhé.“

⁴    Podle autorčiných poznámek v soupisu vlastních prací byl soubor Živých slov jako celek dokončen v červnu 1881, pro knižní vydání pak upraven v letech 1884–1885 (Literární archiv PNP, fond Podlipská, Sofie).

⁵    Baudelaire, Charles: Malé básně v próze. 2. vyd., přel. J. Fořt, Praha 1967, Mladá fronta, s. 3.

⁶    Neruda, Jan: Obrazy z ciziny. Praha 1872, Grégr a Dattel, s. 366.

Zbytek Hrdinovy studie si můžete přečíst v Tvaru 11/2014