Je to jen jiná optika

28. 5. 2014
Roman Kopáč, foto Zuzana Drtilová

Odpusť, ale cítím jako nezbytnost začít proti srsti. Pamatuju si, jak kdysi jeden básnický doyen utrousil u piva: „Já se sice Kopáče ještě pořád všude snažím hájit, protože toho pro českou poezii dělá jako málokdo, ale je to popravdě čím dál těžší.“ A vzpomínám si taky, že proti tvému nástupu na ministerstvo kultury jiný známý básník dokonce šířil petici. Čím tolik lidí, Radime, pořád tak děsně štveš? A mrzí tě to, nebo je ti to jedno?

Čím štveš, Milane, svoji ženu? Čím jsi naštval tamhletoho vrabce, že zacvrlikal a frnknul do křoví? Myslím, že sis popletl strany. Tohle není otázka pro mě. A je mi to jedno.

 

Pojďme radši jinam, ale ne tak úplně. V jakém stavu shledáváš být současnou českou poezii? Egon Bondy psal v roce 2001 v soukromém dopisu o „hnusném mainstreamu“, který jí vládne: dává ti takové vymezení smysl?

Takové dělení se dá použít všude, tak proč ne v poezii. Hlavní proud, přítoky, slepá ramena, tichá voda, co břehy mele. Naděje, přísliby, stálice, zasloužilí, doyeni. Výborné, chvalitebné, dobré, dostatečné, nedostatečné. Atd., atp. Nevím ale, jestli je takové dělení co k čemu. Pro mě asi ne. Poezie prostě je, anebo není. Botanizování přenechávám příslušným botanikům.

 

Tak zcela konkrétně. Kdo a proč tě v současné české poezii oslovuje, baví, dojímá?

Baví mě Vít Kremlička, naposledy v Tibetianě. Dojala mě Kateřina Rudčenková Chůzí po dunách. Oslovil mě Bohdan Chlíbec Zimním dvorem. Proč? Dá se jistě rozepsat o konkrétních motivech a souvislostech řadou směrů, ale spíš jsem rád, že definitivní odpověď neznám. Přitahuje mě to, co uniká. Samozřejmě i mimo českou poezii. Proto mám rád filmový horor, zmizelé nevěstince, oleje Ivany Lomové, hudbu Györgye Ligetiho. Navenek jsou ty věci srozumitelné, ale uvnitř mají vždycky bod, který se ti donekonečna vzdaluje. Psal o tom pěkně Roland Barthes ve Světlé komoře. A nejen tam. A nejen on.

 

A kdo tě nebaví, nedojímá, neoslovuje?

Proč o tom mluvit, když mě to nebaví, nedojímá, neoslovuje? Nemám důvod.

 

Kterých svých kolegů z řad literárních kritiků si vážíš, či je dokonce považuješ za své inspirátory? O úrovni současné tuzemské literární kritiky se někdy mluvívá dost skepticky…

Skeptický bych asi úplně nebyl. Jak v dějinách, tak v přítomnosti je dostatek těch, kdo během psaní myslí. A dovedou formulovat. Na prvním místě Jiří Gruša. Jeho esej Beneš jako Rakušan je mistrovská syntéza osobité myšlenky a závratně vysokého stylu. Rád čtu Viktora Šlajchrta, Evžena Brikcia, Josefa Kroutvora, Honzu Nejedlého, Jakuba Šofara, Aleše Hamana. Každý má své. Každý po svém přidává něco do obrazu té kultury, která mě zajímá. Jako pandán pak doporučuji řadu „Vizuální teorie“ z produkce nakladatelství Fra: co titul, to událost. Barthes, Berger, Didi-Huberman, Flusser. Tady bych neváhal mluvit o silně inspirativním čtení, které provokuje. Třeba tím, že ti ukáže, kam lze po všech stránkách nastavit v textu laťku.

 

Nahlédl jsi už do zatím poslední, páté ročenky Nejlepší české básně, jejímiž editory jsou Ivan Wernisch a Wanda Heinrichová? Opět se, tak jako pokaždé, zprava zleva rozproudily námitky, kdo tam měl být, a není, kdo tam neměl být, a přesto je.

Měl jsem v ruce první až čtvrtý ročník. Jestli v té knize někdo chybí nebo přebývá, mě vlastně nezajímá. Z takového úhlu se dá napadnout cokoli nebo kdokoli. Jako absurdní mi přijde spíš ta titulní nálepka – „nejlepší české básně“. Budeme soutěžit, sbírat body, dělat si zářezy na pažbě a věšet skalpy za opasek? A postačí nám k tomu jedna nebo dvě básně? Podle toho, kolik autorů si píše na čelo naléhavé upozornění, že v tomhle podniku jim bylo ctí a jak jsou rádi, že se mohli ohřát, je jasné, že jim takové závodění dělá dobře. A že je berou vážně. Říká se tomu pocit méněcennosti.

 

Co současná angažovaná poezie? Přitahuje tě jako čtenáře? Zaobíráš se jí jako kritik?

Nezaobírám. Nepřitahuje. Každé dítě si rádo hraje, takže proč nedopřát někomu k dovádění „angažovanou poezii“. Problém je, že i tahle hračka je „made in China“ – a že těm, kdo se o ni přetahují, o samotnou hru moc nejde. Rediguju teď překlad knihy jedné americké novinářky o Severní Koreji, takovou vcelku poctivě napsanou reportáž o státem řízené genocidě vlastního obyvatelstva. Tam se taky hodně mává angažovaností. Už skoro sedmdesát let. Možná by si někteří ze zdejších „angažovaných básníků“ mohli koupit letenku, aby poznali ty konce.

 

A co básníci-konceptualisté? Co Ondřej Buddeus například? Je ti tohle „dovádění“ bližší než ono angažované?

Konceptualismus je podobně módní hračka jako angažovaná poezie. A k tomu notně snobská a provinční. Hlavně ve výtvarném projevu. Stačí „dobrý nápad“ zabalený do řádně šustivého papíru učených interpretací, a nový laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého je na světě. Videoart, instalace, projekt. Přelez zeď, zprzni dítě, proraz díru do překližky. A pěkně nám o tom povyprávěj. Dílo tu sice nefunguje o sobě, ale zato vydatně pro sebe. Uměleckou i estetickou hodnotu zničilo vědomí vlastní výjimečnosti. A co s tím divák? To ať nad námi radši poletují rorýsi…

 

Vidíš problém ve způsobu, jak se s instalacemi, performancemi a multimediálními projekty zachází, nebo jsi proti samému principu této hry?

Nejsem proti principu. Natož proti hře. Duchamp nebo Beuys jsou i po letech nesmírně zábavní. Vadí mi ale nesnesitelná lehkost většiny současných aktualizací, kde jsou myšlenková impotence v kombinaci s mizerným provedením vydávány za klíčové příspěvky k dějinám umění. Vadí mi ten samozvaný a samolibý vykladač, který se vetřel mezi dílo a diváka. A který kolem něj vytváří falešný mýtus. Postmoderní karikatura šamana, co pronese magickou formuli, a z ničeho je něco. Je to samozřejmě lákavé sousto – vletí ti do huby samo. Dnešní konceptualismus totiž nepotřebuje znát, co bylo před ním, ani nevyžaduje po „umělci“ nějakou řemeslnou dovednost. Tohle „umění“ může dělat opravdu každý.

 

Mluvíš o nesnesitelné lehkosti „většiny současných aktualizací“, tedy ne všech. Kdo tvoří onu pro tebe „snesitelnou“ menšinu? Vyzdvihl jsi Ivanu Lomovou – zrovna ta je však věrná oleji a instalacím, pokud vím, se programově vyhýbá, nemajíc důvěru v podstatu žánru. Co třeba mediální hvězda Nr. 1 David Černý? Co videa Jiřího Černického, co vlna mladých razantních performerek typu Dariny Alster?

Dávám přednost dvojici David Böhm a Jiří Franta. Ti zvládají jednou rukou suverénně kresbu, druhou pak místy docela vtipné konceptuální hry. Pokud by měl po roce 2000 někdo dostat Cenu Jindřicha Chalupeckého, jsou to právě oni. Oslovil, dojal i pobavil mě předloni svými Výsledky analýzy Krištof Kintera; někdy sice vykrádá až nemístně Josepha Beuyse, jindy je ale obstojně svůj. A z ciziny? Určitě mediální kritik Nam June Paik, Pipilotti Ristová nebo Cindy Shermanová – o ní se sice mluví jako o fotografce, ale své dílo podřizuje jediné myšlence: Já je někdo jiný. A pokud jde o tu angažovanost, co jsi nadhodil výše, pak třeba Gee Vaucherová. Znáš?

  

Co odpověděl tazatel Milan Ohnisko? Zbytek rozhovoru najdete v Tvaru 11/2014
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz