Vratislav Maňák: Mít zavřené oči a dívat se do slunce
(Věty za Garcíu Márqueze)

28. 5. 2014

Lehněte si pod horké slunce, tváří k obloze. Zavřete oči. Sledujte, co se vám děje pod víčky. Vidíte to vlnění? Tanec barevných tahů, vláken, kliček? Rej nejpestřejších stop? Jsou zlaté, fuchsiové, karmínové, zelené, perleťové, mají všechny barvy duhy, střídají se, přelévají, mísí a plynou.

Pomyslíte si, někdo mi musel oči potřít mýdlovou vodou – tolik se v té krátké chvíli zdá, že se z vašich víček staly vnitřní stěny dvou měňavých bublin. A co když opravdu staly? Otvíráte oči, snad abyste se přesvědčili, jestli bubliny neprasknou, mžouráte do pálivé bílé oblohy… a barevné vlnění je to tam. Jen kousek od vás roste ořešák.

Mít zavřené oči a dívat se do slunce. Tak zní nepřekročitelná podmínka pro to, abyste mohli být svědky prchavého představení uvnitř duhového míče. Jen několikrát jsem hleděl skrze měňavé bubliny, aniž bych musel zakrývat zrak. Bylo to vždy tehdy, když jsem otevřel Márqueze.

 

* * *

Českém románu o tom píše Olga Scheinpflugová. Karel Čapek při práci na nové knize nečetl nic jiného než detektivky, a nádavkem ve francouzštině. Chtěl si tak prý zachovat čistotu stylu, zajistit, aby jiný autor a jím vyvolané nápěvy nekontaminovaly svět, který mu rostl pod rukama, ochránit jazykovou jednotu textu.

Mám Čapka rád a těší mě představa literáta, jenž si pro svou tvorbu vytváří takřka sterilní prostředí, aby nebyl rušen vnějšími vlivy. Byť je z jeho přístupu trochu cítit dezinfekce, až by se chtělo podotknout, inu doktorské dítě, jde o projev jisté poctivosti (k sobě i ke čtenářům), poctivosti, kterou si Čapek cenil nejen u spisovatelů, ale u lidí vůbec, a za kterou si zase my ceníme jeho.

Sám ovšem nejsem podobného uzavření ani zdaleka schopen, a nejen proto, že nerozumím francouzsky a že můj otec není lékař. Snad nese vinu autorská nedozrálost, ale do mých příběhů až příliš lehce pronikají jiní a lepší, kteří tvořili přede mnou a v danou chvíli mi leží na nočním stolku. To se u mě potom spokojeně uvelebí a já kladu větu za větou podle jejich vzoru.

Uklidňuji se obezličkou, jak krásné je nechat se uchvátit a bezděky vést zkušenými autory. Utěšuji se myšlenkou, že tuto dobře míněnou nákazu beztak vymýtí odložené úpravy a editace, kdy už hlava zapomene na to, co četla před měsícem.

Je zde ovšem družina autorů, kteří neodcházejí nikdy. Vyhánět je nehodlám. Spočítat by se dali na prstech jedné ruky a já se s nimi zdravím při každém pomyšlení na skládání slov, hostím je v každé odvážené větě, cením si jejich přítomnosti. Patří mezi ně i snědý pán se světlým knírkem a vráskou mezi obočími, jež jistě musí fungovat jako jejich svorka.

 

* * *

Rodina a přátelé ho oslovovali „Gabo“. V mých myšlenkách se skrývá za iniciálami „GGM“. Je tomu desetkrát méně než pověstných sto roků, co jsem knihu kolumbijského nobelisty otevřel poprvé. Bylo mi šestnáct a Gabriel García Márquez se v regálu malé městské knihovny opíral o bratry Mannovy. O intenzivním barevném vjemu v tu chvíli ještě nešlo mluvit, střídmé vydání obléklo bledě modrou a námořnicky modrý klín, nic mimořádného. Když jsem však svazek otevřel, vypadla na mě kostka ledu. Že to není možné? Ale prosím vás. Najednou bylo možné všechno.

Ze stránek rostlo město, hlavně pušek, banánové palmy, do peřin se mi vylil Karibik. Propadl jsem se do světa, který už desítky let neexistoval, možná neexistoval nikdy, a který byl Čechám na přelomu tisíciletí vzdálen tak, že na něj představivost gymnazisty nestačila. GGM přitom nepoučeného čtenáře nijak nešetřil! Prachem kreslil na čela kříže, co už nešly smýt, místo sněhu spouštěl z nebe žluté květy, jednu ženu nechal stářím seschnout do velikosti batolete a druhou, aby vystoupala na nebesa. Právě nanebevzetí krásné Remedios – moment vyvolávající úžas, jenž se může blížit stavu horlivých věřících, stanou-li se svědky zázraku a mariánského zjevení – pro mě ještě dlouho platilo za nejsilnější literární scénu. Obraz bledé a zasněné krásky, kterou při skládání bělostných prostěradel lapí zářivý vír a povznese ji nad zkoušené a pinožící se Macondo, zapůsobil na chlapce nad knihou jako opium. Jednalo se přitom o pouhou epizodní hříčku Garcíova velkého románu… Ale GGM o všem mluvil a psal jen tak mimochodem. Gejzír fantazie pak završil bouřnou odplatou a dítě zrozené z incestu ztrestal prasečím ocáskem.

Tehdy se mé oči poprvé zalily mýdlovou vodou. Dnes už vím o trochu víc. Ve stejném období, kdy skupina francouzských autorů kolem Clauda Simona dohnala svým experimentem román do krajnosti a uzamkla ho čtenářskému chápání tak, že se jevil jako tenké stéblo bojínku, přišel na druhé straně Atlantiku autor, který jej naopak zcela otevřel. V Márquezově pojetí se z románu stal košatý staletý ořešák, jehož větve se zaplétaly do cizích korun, jehož kořeny sahaly hluboko pod zem a objímaly se s jinými stromy.

Příběh znovu dovoloval vše. Děj, který bychom označili za realistický, zpestřovaly duhové listy mystična, báchorek, mýtů, absurdity a podivna, aniž by ovšem měly pro text menší váhu – naopak, platily za jeho nedílnou součást. Žánry, které by ve 20. století jindy zůstávaly na periférii vysoké literatury (jakkoli fantastičnu přál celý předchozí věk), se v práci rodáka z Aracataky dočkaly mocné rehabilitace. „Pojď se mnou snít,“ volal na mě GGM, „chci ti vyprávět!“ Protože právě kvůli vyprávění a radosti z něj jsem se rozkročil, jak nejvíc jsem uměl, a pojmul světy, kterých se jiní autoři mohli bát.

Márquez mi dal poznat, že představivost autora nezná a nesmí znát hráze. Že i dospělí touží po pohídkové závrati a že jim ji autor může dopřát. Nikdy se přitom nepřiklonil k estetice nonsensu, v jeho příbězích chybí bláznivá hyperbola i obžerná hravost potměšilého raracha, nejedná se o aprílovou nadsázku. V extatickém sledu GGM sice vrší karnevaleskní cukrové homole, ty ale zkrápí slaný déšť z melancholických očí jeho literárních hrdinů. A my s nimi tančíme na hrobech. Márquez mění knihy na optický hranol, který láme denní světlo fádní skutečnosti v barvy duhy, jakou umí zářit jen magický realismus. Tímto zlomením paprsku nakonec vypovídá o lidském osudu víc než mnozí stoupenci čistě realistického stylu.

 

* * *

Jedna z mých prvních povídek vznikla čtyři roky poté, co se má víčka proměnila v duhové bubliny. Vypráví banální příběh ženy, kterou opustil ženatý milenec a která tráví život tím, že čeká na jeho návrat. Až v závěru ji skutečně znovu navštíví – ovšem tentokrát jen jako oblek, jejž mu kdysi sama pořídila.

Následovaly další příběhy. Čím více jich vedle sebe sedělo na stole, tím jasněji se ukazovalo, že z různých stran nahlížejí jediné téma – lidské osamění. V tu chvíli mi došlo, že jsem obyčejný zloděj, který ukradl ořech z kolumbijského stromu.

 

* * *

Nejedná se jen o prokletý rod Buendíů. Florentino Ariza vyplní jedenapadesát let svého života plochými avantýrami, protože čeká na lásku Ferminy Dazové. Všechna špína světa odhaluje příběh lékaře, jehož zavrhla společnost. Iberoamerický hrdina, generál Simon Bolívar, umírá osamělý ve své rezidenci na břehu Karibiku. Stejné odloučení prožívá v Podzimu patriarchy samozvaný diktátor.

Samota chutná hořce. Jako jádra ořechů. Márquezovi se podařilo tento fenomén tematizovat lépe než komukoli před ním. Ve svých knihách hladovému čtenáři předložil osamění v široké škále variací – jako hru osudu i lidské povahy, coby důsledek nepochopení a neschopnosti porozumět a v neposlední řadě jako dopad bojů, jež rozkymácely autorův kraj v čase jeho prarodičů.

Lásku a smrt, dvě odvěká a ústřední témata uměleckého vyjádření, tím GGM doplňuje na velkou triádu. Vždyť právě osamění vyčkává za blížícím se koncem každé jedné lásky, právě osamění je nedílně spjato s odchodem ze života. Márquez tento vztah kreslí rudým kohoutím hřebenem, když nechává osiřelého veterána upínat veškeré naděje k jedinému dopisu. A jde ještě dál – ořechovou hořkost odhaluje i v lásce samotné.

„Láska je prosta světa,“ píše Hannah Arendtová. Vnější svět, jenž má milující oddělovat, je totiž stravován ohněm, který mezi nimi hoří. Jasně to ukázali starý Florentino a chřadnoucí Fermina. Tolik si přáli být ve svém požáru sami, že se nechali na lodi dál unášet po řece Magdaleně. Na břehu smrti a zcela osamělí, protože milující a zavěšení jeden do druhého. Pod žlutou vlajkou cholery došla Márquezova triáda „láska – samota – smrt“ vrcholné syntézy.

 

* * *

Můj dosavadní autorský vztah k literatuře snad neovlivnil žádný z autorů tolik, jako se to podařilo jednomu spisovateli z druhé strany světa. Bezděky mi vnuknul nápěv, z něhož jsem vyzpíval povídkovou sbírku, a ukázal mi, že je všechno povoleno – i to, aby se z víček staly prchavé, měňavé míče.

Když GGM letos v polovině dubna zemřel, napsal jeden ze zpravodajských serverů, že se „pravděpodobně jednalo o nejlepšího španělsky píšícího autora od časů Cervantese“. Ano, jistěže ano. Stejně jako u otce důmyslného rytíře z La Manchy šlo totiž i v tomto případě o muže, který se těšil z vyprávění, který ve svých příbězích prýštil hlasem bardů, lidových pěvců, který předával dál příběhy svého kraje. Který – jak hlásá jedna z jeho knih – žil, aby mohl vyprávět.

Číst Garcíu Márqueze je zavřít oči a nechat slunce, aby vám na spodní strany víček kreslilo duhové obrázky. Může být něco krásnějšího?

 

* * *

Pokoj jeho krásné duši.

 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz