Tkaničky, oprátka, šála

28. 5. 2014

Pavel Řezníček: Vrstva chleba, vrstva vápna, královna.
Kant–Aula, Praha 2013

 

Své paměti před nedávnem sepsal Pavel Řezníček, spisovatel ur-pamětí na pokračování Hvězdy kvelbu, autor zázračných příběhů Alexandr v tramvaji, Strop, Vedro, Zvířata nebo Zrcadlový pes (jmenuji své nejoblíbenější z jeho jedenácti prozaických knih) a básník, za jehož nejpodnětnější sbírku považuji tu dosud poslední, devátou – Mizející ve voliéře. Je na co vzpomínat, přestože Řezníček v knize varuje, že „Alzheimer se hlásí o svá práva“. Viděl živého Vlastu Buriana a Wericha, v kvelbu na Staňkově ulici prožil éru brněnské „bohémy“ a příbuzných uskupení i jedinců (Goldflam, Jugas, Havlíček, Kocourek, demiurg Jan Novák aj., dále Veselský, Slanina, Olič…), významně ho ovlivnila nejen četba Bretona, Tzary nebo Oldřicha Wenzla, ale i osobní setkání s Petrem Králem, Janem Řezáčem nebo Bohumilem Hrabalem, se surrealisty Albertem Marenčinem, Vratislavem Effenbergerem, Ludvíkem Švábem, Janem Švankmajerem, Martinem Stejskalem, s Janem Gabrielem (s nímž vydával samizdatové sborníky Doutník), Karlem Šebkem, Ladislavem Novákem, Miroslavem Drozdem a řadou dalších, stejně jako se zahraničními surrealisty Jimmym Gladiatorem nebo Joyce Mansourovou. Někteří z nich jsou v knize spíš pomlouváni, jiní spíš chváleni, u některých přichází ke slovu kombinace obojího. Těžko lze například považovat za čirou zlomyslnost uvedení příhody, jak šel autor po ulici s Karlem Šebkem, který si šlápl na rozvázanou tkaničku, upadl, udeřil se do spánku o obrubník a zůstal ležet, přičemž na dotazy kolemjdoucích „Infarkt?“ musel Řezníček lakonicky odpovídat: „Ne, tkaničky!“

Významnou součástí knihy jsou úvahy o dějinách. Autor si váží prezidenta Beneše, má rád Bylo nás pět a především Rychlé šípy, k nimž na jednom místě poznamenává: „…pověsili nám vraha Hojera, mordýře pěti žen. Doufám, že to nebyl Jindra Hojer z Rychlých šípů…“ Některé náhledy vyjadřuje s vážností, na niž nejsou čtenáři jeho knih zvyklí. Tvrdí třeba, že není zaujat proti víře, ale odsuzuje sloužení mší za blahoslaveného Habsburka Karla I. a ptá se: „Proč církev dodnes neblahořečila lidického faráře Josefa Štemberku, který byl roku 1942 zastřelen se svými farníky?“ Jinde uvádí, že měl „diabolickou radost“, když v padesátých letech viděl bledou bolševickou učitelku při pohledu na protikomunistickou demonstraci dělníků. Často je tato poloha přirozeně vyvažována smíchem, jako když Řezníček uvádí, že má z válečných novin vystřiženou fotografii Hitlera při projevu v Reichstagu právě v den svého narození – a dodává: „Asi říkal: »Mužové říšského sněmu! Dnes se narodil Řezníček. Bacha!!!«“ Příznačné je pak básnické slití vážnosti a smíchu vjedno, jako třeba při vzpomínce, jak v berlínské evangelické ubytovně, kde přespal s A. Goldflamem při návštěvě NDR roku 1970, zvolala sestra v šest hodin „Aufstehen!“, načež „sjeli Prušáci z poschoďových paland jako namydlené blesky – úplný blitzkrieg vstávání – a v pozoru se postavili u svých postelí“, což je komentováno slovy: „Prostě, Němec je Němec a bude stát v pozoru i v hrobě.“ – V dokumentu z popravy K. H. Franka ho ostatně ohromila „ta jeho mučivá německá snaživost, když pomáhal katovi s nasazením oprátky, jako kdyby mu maminka dávala šálu“. Podobně cennou ambivalenci lze sledovat ve vzpomínce, že informaci o svém brněnském večeru surrealismu „Ďáblův ocas je bicykl“ poslal autor nejen zakladateli surrealismu Bretonovi, ale i brněnskému farnímu úřadu, protože „ďábel a církev, to patří k sobě“.

Opojně působí Řezníčkova schopnost ironizovat důsledky vlastního jednání, jako třeba když přiznává, jak chtěl Boudníkovi ukrást jeden grafický list: „»Řezníčku, vrať ten Lisabon, jde to tam na výstavu!« procedil mezi zuby. Zahanbeně jsem list vyndal zpod košile.“ Bohumila Hrabala připomíná mimo jiné tato vzpomínka na poslední setkání: „Bylo náledí, a proto jsem volal: »Neupadněte, pane Hrabale!« – »Polib si prdel,« odpověděl velký romanopisec, jak měl ve zvyku. A to byla poslední slova, která jsem slyšel od tohoto klenotu české literatury.“ – Že mu nepřestal být vlastní elementární smysl pro bezohlednou nehoráznost, prokazují slova, kterými Řezníček komentuje Hrabalův skok z okna o čtvrt roku později: „Je možné, že se kál za slova, jimiž mě počastoval.“ Autorova na odiv dávaná ješitnost pak vrcholí konstatováním: „»Kdyby Gavrilo Princip nestiskl spoušť revolveru, nevznikl by Haškův Švejk.« Kdopak to asi řekl? V jakémsi náhlém osvícení – zcela střízliv – jsem to řekl já.“

Mezi nejroztodivnější drby a schválnosti se do pamětí vepsala řada kouzelných okamžiků, jako je příhoda ze srpnové okupace roku 1968 v Brně, když Řezníček přesvědčoval sovětského seržanta, že „u nas kontrarevoljucija nět“, a vtom z pátého patra přiletěla pětilitrová láhev okurek, která se roztříštila metr od seržanta. „Ten nehnul brvou, odjistil samopal a vystřelil dávku směrem k tomu pátému patru či ke střeše. Nikoho netrefil, nikdo nereagoval a seržant pokračoval se mnou v diskusi o kontrarevoluci.“

Místy se ovšem v knize odhalují méně zářivé fasety. Vyvracení lží a pomluv je práce nevděčná, zvlášť když je na světě tolik lidí, které autor vyloženě nemá rád. Opakované výpady proti některým kritikům a recenzentům zatěžují knihu balastem a druhá polovina textu se čte vůbec poněkud kodrcavě, jako by na autora zapůsobily rozpaky, jak ji zakončit. Časté opakování řečeného, působící zpočátku jako úsměvná schválnost a nakonec už jako unavující nedopatření, lze pravda vysvětlit slovy spící editor. Zato sebestřednost, s níž autor občas podléhá pocitu, že je mu ukřivděno a že se musí proti všem obhájit, podobně jako fakt, že nechal z doprovodné fotografie na s. 280 vyretušovat jednoho z bývalých přátel, navozuje dojem, že čas od času bere pohříchu příliš vážně vlastní přiznání k pozdně propuknuvší misantropii (za níž prý stojí banálně osudové odhalení, že autor Rychlých šípů, který Řezníčkovi v mládí vštípil lidumilnou důvěřivost, se nakonec ukázal být udavačem).

Uvedené výhrady rozhodně nepopírají kvality sledované knihy. Řezníček v pamětech tvrdí, že končí s psaním (i když na straně 358 náhle ohlašuje budoucí publikaci se slibným názvem Stržená maska). Spojení kacířského humoru se smyslem pro tajemství nicotna i s nečekanými okamžiky vážnosti je v nové Řezníčkově knize jasným svědectvím, že by bylo nemístné, kdyby tento bytostný surrealista doopravdy pověsil psací stroj na hřebík.
 

Bruno Solařík
 

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 31. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz