z básní Olgy Stehlíkové

Sestry

Hilda a Helga osaměly v domě.

Matka otci motýlka okolo krku, otec matce paži okolo pánve.

Těžké parfémy je odvádí do společnosti.

Tombola na ně opět vyvrhne divočáka. Číslo 12 nebo 43.

Waltz a zdvořilostní blues s ředitelem podniku.

Otec ráno vypouští koňakové obláčky do míchaných vajec.

Matčina migréna nad vývarovým papiňákem.

Kanec s číslem 12 nebo 43 současně s promilemi stahován v dílně.

Masařky vsadí svá vejce do děr po očích.

Zatím ale Hilda a Helga osaměly v domě.

Hilda, ta drobná, má ramenatou Helgu v hrsti.

Helze se už klepou kloubnatá kolena.

Napíšeš za mě úkoly a umeješ okna. Budeš mi smažit hranolky. Vybereš drobáky z tý máminy sbírky kabelek. Vrátíš lahve od piva a koupíš mi Barilu. Helgo? Co se ti na mně líbí nejvíc?

Helgo? Máš mě ráda?

Nejvíc se, Helgo, podobáš pavouku. Želvě, případně.

Odpovídej rychle, Helgo, nebo tě ztluču. Kleknu si na tebe, a po druhý facce ti praskne bubínek. Budeš mít před očima bílo. Že je ale máš vyvalený! Jako tenisáky!

Na školní autobus tě pustím, až ti zmizí za zatáčkou. Protože napřed mi pěkně vyfénuješ vlasy.

Poneseš mi tašku budeš zamčená ve sklepě sníš všechny

kližky z mýho talíře dáš mi svoje bonbóny

Před usnutím si zahrajem Dusky dusky.

Helga s polštářem přikleklým přes obličej nepřemýšlí, Helga jen čeká.

Jen na mě pomyslíš, spustí se ti potůček z dírek. Běda ti, jestli to kápne na mámin koberec.

Helga je otvírá, tu stříbrnou s flitry, tu leskle černou s tuhou sponou, psaníčko s malou kapsou, čichá jejich večírkovou vůni, za nehty jí ulpívají tabákoví mravenci. K téhle růžové nosí matka ten květovaný šál, ten s její kolínskou. Helga si vytahuje černé zatvrdliny z nosu.

Řekneš, že tu vázu jsi rozbila ty. Přiznáš se.

Hilda stříhá Helžiny dlouhé vlasy. Lokny padají na normalizační dlaždičky řadového domku se zahrádkou. Každá se malinko zhoupne.

V zahradě štěká pes, Hildina černá fena, ta, co každý rok zabřezne. 

Štěňátka sestry topí v rybníku.

Nebo je věší na sousedův plot v igelitce OZ – Ovoce Zelenina. Igelitka se ještě dlouho hýbe. Helžiny krátké vlasy se ježí jako jejich fousky.

Tak. A stejně neskočíš.

Helgo? Jak moc mě máš ráda? Co zas mlčíš? Helgo, to tlustý za mě sníš.

Helga naslouchá syčení papiňáku. SSSSSSSSSSS- c- c-    Ssssssss- c- c.

Vyfoukej mi to, ale ať to vypadá hustý. Helgo? Co je na mně nejkrásnější?

Nepatrná krustička ve vchodu boltce.

Helga se modlí, aby Hildin školní výlet trval ještě o hodinu déle.

Tak se Helga dovolává Boha, než ho zdusí polštářem. 

grand

Jitce

únava vyklenutá nad odpolednem

jak kopulující ženská s hrubě sbroušenou pánví

jako idiopatický epileptik

– ten profesionální trhač vstupenek

definovaný obdélníkem hrudní visačky

trhač, škubač, rozervávač

kterémus v muzejní pokladně nepomohla se záchvatem

byla to výstava art brut

tak hnědá slova

hnědá jako únava

byla to výstava grand mal

kolo

kolo mlýnský znechuceného hloučku

s hlavou obecně skloněnou

k skočnému divadlu na mramorové dlažbě

řada minut zdržení

návštěvní kroužek navlečený na zběsilém prstě

jménem Jaroslav Brázdil, pracovník galerie

podložte mu hlavu, šeptáš duchu

jazyk, pozor na ten jazyk

ale neuděláš neřekneš nic – jazyk v paralýze hlava ve

     výpadku

konečně sanitka lehátka houkačka vestička drtí rozpaky

jeho bezvědomí dostane vynadáno

to už sme tu takle potřetí

a pak už snad

hlouček konečně přejde

po pilonech únavy Jaroslava Brázdila k tomu art brut

přejdou ho s intaktní vstupenkou

Jaroslava Brázdila, který ani při osmém vstupním         pohovoru

neoznámí chlapovi za ušlechtilým stolem

že nesmí vidět ratlíka monitoru, jak se klepe

protože

to vyvolává abnormální elektrickou aktivitu v nervových buňkách jeho mozkových hemisfér

tu

nedá ti to          podíváš se

zrovna dětem ve vaně

prozpěvuje falešně árii z Rusalky

tolik vhodnou k mytí jemných vlásků

stříbrný měsíčku

horečně zpod nehtu jejího mobilu

vyškrábni tajné konverzace

z hrabárny sladkých slůvek

žádné nepasuje tvému tělu

hovory tak cizí

jako její prso tisknuté neznámou dlaní

– jak je uvidíš odteď už navždy

ačkoli tak ho nikdy neuvidíš

Po světě bloudíš širokém

tohoto telefonu, svědka neněmého

klopýtáš jeho rezidenční čtvrtí

po dlažebních kostkách tlačítek

Řekni mu, stříbrný měsíčku

mé že jej objímá rámě

tak cizí jako prso, jež se nyní

– opentleno pěnou do koupele –

jako cup cake vznáší

na hladině této rodinné vany

z nížs až dosud čistil jen vaši špínu

Ubohá Rusalko bledá

běda ó běda ó běda

vracíš mobil roztřeseně do kabelky

Světlo tvé daleko vidí

zírá ti do strnulého obličeje

displejem tak výsměšně

už chladne a klesá na dno mezi kapesníčky a rtěnky

jako kalná voda, když z ní konečně vylezou

už je to jisté a tos to dlouho tušil

Zasviť mu do daleka, zasviť mu!

Řekni mu, řekni, kdo tu naň čeká!

budeš dělat, že to víš jinak

odkopneš ponížení šmíry daleko od sebe

až na kompost v rohu zahrady

a řekneš: Viděli vás spolu

anebo ne, neřekneš nic

budeš dělat nic

Postůj chvíli, řekni mi, řekni

a poď mi umejt záda

tuť

přichází smrt i se svou legendární reputací

narvanou v žebradle, které nemohlo být chlebníkem

soustředí se na bezbarvé Ahoj

Kde je můj milý

o něco se opírá k smrti unavená

pozdní příchod je třeba zdůvodnit

zase invalidně šťastní

opatrně

malinkými úsměvy pochtívat

aby si alespoň chviličku

pod tlustým kobercem zametené

nedělní štrúdlové nudy

dovolily se zavrtět

Měsíčku, nezhasni, nezhasni!

Měsíčku, nezhasni!

Ať se tou vzpomínkou vzbudí

a ona se budí

* * *

ještě mě nepouštěj

když trysky letadel

cukrujou švestkovej páj

ještě mě drž

dokud LS kouř neuváže další něžnou smyčku

okolo krku

co mi tiskneš palci jak šišku knedlíku

ještě mi to říkej

ačkoli to zní falešně a

přestože se díváš bokem

na to, jak mě hladíš

jako horký hrnek celou dlaní

skřípaje rumpálem čelisti

všecky lži chci slyšet

z přerušovaných polibků čtyř cizích kyčlí

než si za umakartem umyješ ruce růžovým mýdlem

říkej to rychle –

v stahovacích podkolenkách

už se šourá ráno – kyprá zdravotnice

co tupě sfoukne svíčky

které se ti sem tam připomenou

kolečkem na nábytku

jež tvá milá na druhý den

přikryje nějakou dečkou

Olga Stehlíková (nar. 1977) vystudovala publicistiku, bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Knižními recenzemi přispívala do deníků (MF DNES, LN, Deník), později do literárních časopisů a serverů (Tvar, iLiteratura, Wagon, Literární). Je jednou z editorek revue Pandora, jako redaktorka pracuje pro různá česká nakladatelství a edičně připravuje básnickou ročenku nakladatelství Host. Básně v tomto výběru zčásti pocházejí ze sbírky Týdny, která vyjde letos v nakladatelství Dauphin.