V psaní dostatečný

Památník národního písemnictví (ve spolupráci s Literaturhaus Berlin) – letohrádek Hvězda 2. 4.–31. 8. 2014

Prostory letohrádku Hvězda, projektované uměnímilovným královským místodržícím Ferdinandem Tyrolským, vytvářejí náročný úkol pro kurátory výtvarných, stejně jako literárněhistorických výstav. Zkosené interiéry v pěti „hvězdných paprscích“ (v šestém je schodiště) jsou oříškem, jehož rozlousknutí si žádá zvláštní segmentace instalačního konceptu. Potřeba edukace, přirozená pro výstavní program Památníku národního písemnictví, se zde může v jistém smyslu střetávat s původním manýristicko-alchymistickým předurčením. André Breton, obdivující stavbu za své pražské návštěvy v roce 1935 (vzpomínku na ni vtělil do románu L’amour fou), by se zde nyní setkal s jiným velkým zemřelým imaginativcem, který byl v počátcích své tvorby uhranut právě bretonovským surrealismem. Leč o to na současné výstavě s kaskádovitým názvem Kdo jsem. Bohumil Hrabal: spisovatel – Čech – Středoevropan nejde, surrealismem tento koncept křtěn není. Jde naopak o výstavu cílevědomě zdrženlivou ve vyjadřovacích prostředcích, objektivisticky edukační a v mnohosti pohledů (coby paprsků této architektonické hvězdy) na jádro Hrabalova tvoření – navzdory případným vzájemným dovozováním (života v díle, díla v životě) – jaksi až interpretačně bezpříznakovou. Takto je namístě ocenit práci jejího autora a kurátora Tomáše Pavlíčka (se spolukurátorskou účastí Lutze Dittricha).

Ponecháme-li stranou zmíněný genius loci „galerijní architektury“, jednotlivé výstavní „sekvence“ mohou být vskutku nazřeny coby paprsky-vektory jedné tvořivé síly, snad jen, že jejich působnost není emanující, leč naopak dostředivá. Společným východiskem oné tektonické rozprostraněnosti je pomyslný střed (ve smyslu Hrabalova oslnění filosofií Lao-c’: „Cesta dopředu je cestou nazpátek“), zahrnující měšťanský symbol odpočinku, bíle natřenou lavičku pro návštěvníky výstavy, spolu s připomínkou – asociací k tuskulu Hrabalova „lesního městečka“ Kerska. Jako by zde byl skrze tento znakový exponát zpředmětněn, zvýznamněn onen ostrý lom rozdělující obě stylotvorné části hrabalovského paradigmatu. Mezi tím, co irituje jeho intelektuální čtenáře, a zároveň tedy tím, co s úctou vzývají ctitelé „klidové fáze“ Hrabalova díla (tedy nymburského a kerského kvazibiedermeieru, nadto ve filmové, stylově „krotké“ podobě Menzelových Postřižin a Slavností sněženek), a tím, co naopak konvenuje vyznavačům jeho předchozí významové a výrazové propastnosti, surrealisticko-existenciální vzpoury mladých a středních let. Nastejno se svým „svatým patronem“ a zasvětitelem Jaroslavem Haškem je takto i Hrabal svým čtenářům zároveň Jekyllem a Hydem. Ctitelé oné „přežvýkané“, okostýmované poetiky hrabalovských filmových „hlášek“ se tak na výstavě mohou potkávat s těmi, pro něž autorovým fundamentálním výrazem zůstává především a právě nahé groteskno, absurdno, existenciálno.

Koncept výstavy je tedy sofistikovaně neutrální, jakkoli přihlíží k „matoucím“ zdrojnicím Hrabalovy imaginace a talentu, ať už literárním (Hašek, Kafka), či filosofickým (Schopenhauer, Ladislav Klíma). Odkazy na důležité kontextuální faktory jeho tvorby se odehrávají v rovině historické (válka, stalinismus a padesátá léta, „zlatá šedesátá“, normalizace, „listopadový uragán“, až po „hlučnou samotu“ po převratu), společenské (dětský svět a škola, přátelé, náhlý výtrysk slávy, pobyt v šedé zóně a snaha o modus vivendi s normalizačním režimem, hospody autenticky lidové a hospody „stolních společností“) a kulturně receptivní (filmové adaptace autorových děl, očekávaná i nečekaná ocenění, ohlas celku díla v zahraničí, především v Maďarsku a Polsku). Tradičně muzeálně panoptikální, předmodernistický výstavní přístup (ve smyslu objektového pojetí pars pro toto: spisovatelovy brejle a klobouk, foto v rámečku + nedokouřené trabuko) je zde omezen vlastně pouze na „nutnou“ přítomnost Hrabalových psacích strojů Perkeo a Torpedo, ostatně – a ostentativně – zpřítomněných v jeho textech. Mimochodem tento Hrabalův „zcizovací efekt“ nalezl svůj pendant ve výtvarném umění až v časech konceptálních, kupříkladu ve „flusserovských“ fotografiích tematizujících vlastní umělcův fotoaparát, jímž byl – ad absurdum – snímek tohoto fotoaparátu pořízen. Jako s objektem na způsob ready made se též můžeme smířit i se skutečným, muzeálním předobrazem „filmově proslaveného“ léčebného ionizátoru (ten má navíc i metaforický význam, odkazující k časům „bezelstných podvodů“, jakož i jiných ideálů a iluzí). Provokativním exponátem-objektem, přitahujícím zajisté poněkud potměšilou pozornost návštěvníků, se takto nutně stávají i Hrabalova inkriminovaná vysvědčení z primy a kvarty. Představují corpus delicti svého druhu, zpředmětněnou daň za nezvladatelnou mocnost juvenilní imaginace, projevující se nepozorností, nesoustředěností při výuce, bdělým sněním… To vše vposledku ozdobilo jeho vysvědčení většinou nedostatečných s výjimkou předmětu psaní (psaní jaksi an sich), v němž bylo studentovo úsilí shledáno alespoň dostatečným.

Výstavně specifickou kapitolu, od Hrabalova života neodlučitelnou, představuje jeho soubytí s výtvarným uměním. Fotografie svědčí o přátelských vazbách především k malířům a grafikům (Josefu Jírovi, Milanu Albichovi, Jiřímu Anderlemu, Oldřichu Hamerovi), ale též k historikovi umění Františku Dvořákovi. Neopominuto je přirozeně několikaleté kumpánské soužití s guruem české strukturální grafiky, „něžným barbarem“ Vladimírem Boudníkem (zde vystavený konvolut raných prací z majetku PNP je pro počáteční fázi jeho tvorby materiálem jednak vzácně příznačným, v několika položkách navíc i objevným). Divácky stimulujícím prvkem jsou též signifikantní příklady tvorby výtvarníků reflektujících genius loci staré Libně coby Hrabalova tehdejšího „záchranného pásu“ (malířů – členů Skupiny 42 Františka Grosse a Jana Smetany a autorových přátel – fotografů Václava Chocholy a Ladislava Michálka). Libeň zde sehrává svou pozapomenutou roli i ve videosekvencích pověstného avantgardního filmu Alexandra Hackenschmieda Bezúčelná procházka z roku 1930, který s Hrabalovou poetikou dosti živě koreluje a v jistém smyslu ji předjímá…

Na závěr si dovolím poznámku napůl kriticky profesní, napůl soukromě pamětnickou. Vzhledem ke kurátorské akribii autorů výstavy mi ve světě Hrabalových výtvarných souputníků chybí jedno jméno, ostatně ztracené i v celku „hrabalovského třeštění“ tohoto roku. Jde o významného současného sochaře Aleše Hnízdila (nar. 1954), tvůrce spisovatelova náhrobku na hřbitově v Hradištku u Kerska. Stéla z tvrdého vračanského vápence s figurální komponentou mužské paže a „enigmatickým“ otvorem zhruba ve výši hlavy pozorovatele vznikla v roce 1982 z původní, autorské představy o Hrabalově díle, jakkoli prodiskutovávané se slavným objednavatelem v tehdejší Krušovické pivnici na Starém Městě…

Jaroslav Vanča