Nenápadný půvab všednosti

Vít Janota: Noc a déšť
Dauphin, Praha–Podlesí 2013
 

Je to jako včera, co se po boku ostřílených literárních harcovníků okruhu Moderního analfabetu (Hakl, Kahuda, Ryba) v polovině 90. let začali objevovat také o dekádu mladší autoři. Na klubových čteních od první chvíle zaujali dva sympatičtí recesisté Karel Kuna a Vít Janota (nar. 1970). Ano, ti, kteří založili Společnost za obrodu Čtyřlístku, budovali nezávislé nakladatelství Narcis Press a vystupovali v divadlech či kapelách, jež nikdo pořádně neznal. Zatímco těžiště Kunovy tvorby zůstalo v próze – vzpomeňme na povídkovou knihu Cesta do Malšic, kterou vydala v roce 2003 Mladá fronta a měla většinou pozitivní recenze –, Janotovou trvalkou je poezie.

Debut K ránu proti nebi vydal až v roce 2002 v nakladatelství Dauphin, kterému zůstává věrný dodnes (což má i tu výhodu, že básnické sbírky zastrčené do knihovny krásně lícují). Vít Janota je básníkem města, jakýmsi přemítavým, všímavým chodcem, tichým pozorovatelem a naslouchatelem, jenž zaznamenává, co mu městská krajina nabízí. Patří k autorům meditativním, nastaveným lyricky se sklonem k nostalgii a tematizování nenávratnosti času. V závěru jedné básně ze svého debutu píše: „…Zůstanem sami ty a já / v domě kde prádlo voní do poschodí / navždycky jak se zdá / tak už to někdy chodí // Budem si před spaním předčítat staré knížky / stejně jak dřív budu tě mít rád / až nás čas vykrouží jak betlém do překližky / potichu zestárnem s košíkem dobrých rad“.

Zatímco tehdy kritika psala o básních tzv. klasického střihu, v další sbírce Fasování košťat (2004) dochází ke zcivilnění a větší prozaizaci, takže verše mají spíše podobu životních momentek. Již lakonický název naznačuje svět viděný odspodu, perspektivou obyčejnosti, motiv fasování pak ukazuje na svět zanikající, svět, ve kterém člověk něco dostával zadarmo za nějakým účelem. Po této sbírce se Janotova tvorba začíná měnit, i když spíše formálně než tematicky: v roce 2006 autor vydává svou první básnickou skladbu Praha zničená deštěm s podtitulem Praga Caput Regni. Je uspořádána do deseti číslovaných zpěvů s prologem a epilogem a dá se stručně charakterizovat jako velká obžaloba soudobé Prahy. Lyrický subjekt běduje nad stavem velkoměsta, nad jeho změnami a proměnami, nad invazí cizorodých prvků. Janota je rodem nostalgik a obdivovatel periferií, zákoutí a dvorků, v této skladbě si však nebere servítky: „Jen neztratit směr / v bludištích / tetanicky ustrnulých / prachem zapadaných koridorů / v propletencích nabližovadel / s přízračnými názvy / Schodiště C / schodiště III / která člověka dovedou / do nablýskaných / snobských kanceláří / všech odstínů a barev.“

Recenze následující sbírky Miniová pole (2008) poukazují na to, že Vít Janota jí završil své typické básnické gesto a vyslovil svou dosavadní lidskou zkušenost. Jde o čtyřicet římsky číslovaných básní, jež pokračují v reflexi uplývání osobního času, autor jako by se stahoval do ulity. Tomu odpovídá i sporadická první osoba jednotného čísla, například v básni s číslem XXXI: „dřív býval jsem básníkem / teď už jen příštipkařím // Plaváček zrozený / uprostřed rudého moře / na břeh vyplavený / nepřátelskou vlnou // Dřív býval jsem / jen teď už si bytím / nejsem tolik jistý“. Jakub Řehák ve své recenzi (A2 č. 7/2009) poznamenává, že autor nemůže psát stále stejně, aby nedocházelo k mechanickému opakování a vykrádání sama sebe.

Následující kniha s apelativním názvem Jen třídit odpad nestačí z roku 2011 je obecně považována za vrchol Janotovy tvorby. Literární kritika nešetřila chválou právě za vyjádření určité nespokojenosti a naštvanosti. 

Název aktuální básnické sbírky zní Noc a déšť (2013). Může být ještě „profláklejší“ titul?, tážeme se. Noc a déšť, dva jevy, které se prolínají, noc a déšť, odvrácené strany dne a sucha? Šestá básnická kniha zastihuje Víta Janotu v čase jisté osobní krize, v čase, kdy slovy motta z knihy Kazatel „Je čas kameny rozhazovat / i čas kameny sbírat“. Právě ona dualita nastíněná v substantivech titulu naznačuje určité rozpory; přítomný čas básníka kontrastuje s věčností vesmíru, prostor vezdejší stojí v opozici k prostoru planetárnímu, je tu daný život – a zároveň i stále přítomná propast smrti. „…Bez mrknutí oka / hledíme do dálkových světel / mnohé mrtvé jsme již vyprovodili / ale na tohle / nás nikdo nepřipravil“. Nemoc, strach, čekání, úzkost, rodinná pouta, to je základní okruh motivů, s nimiž se setkáváme zejména na počátku knihy, později vyvažované prostorem autorských čtení (například v básni „Literáti ze severu čtou v Malostranské besedě“ nebo „Básníci z Prahy čtou na severu“) jako protiváha ke každodenně žitému, nucenému bytí. Janota se často táže: „Co s duhovými medúzami osamělých duší? / Co s cestami domů / S usedavým pláčem?“ (s. 40) nebo „Slyšíš jak se vzdouvá / zapomenuté moře v nás?“ (s. 41). Nití, která se táhne celou sbírkou, je touha po spoluúčasti, po opravdovém prožitku, který se někdy udál. „To je vůně mého dětství / to je vůně mých prvních lásek“, píše na straně 31. Svět města zde oproti předchozím sbírkám výrazněji doplňují venkovní cesty, pozorování krajiny a přírodních jevů. Přesto však kdesi v podloží básníkovy touhy pracuje dobře namazaný stroj: „V polospánku je slyšet / jak se protáčejí bezpečnostní zámky // Kov klouže po kovu“ (s. 42).

Podle mě však Vít Janota své básnické vidění zbytečně komplikuje, jako by chtěl do několika veršů naroubovat příliš mnoho. Nevadí mi metaforická sousloví typu „celková anestezie“, „rozpálené serpentiny“, „mutující fistulka“, „logaritmické pravítko“, „gravitační anomálie“ ani „gigantický lis“, ale mám problém se shluky slov typu: „Kalibrovaná přesnost přístrojů / v sobě skrývá / potenciální nepřesnost / v interpretaci naměřených hodnot / (tolik sen)“ (s. 32) nebo „Neurotické záškuby / bazálních ganglií města / v amorfní dutině noci“/ (s. 42). Takové lexikální přetížení vazbené do složitých konstrukcí naznačuje, jak obtížně básník hledá slova pro svá vyjádření, jak moc chce pojmenovat, ale občas o to méně zjevuje. V kontextu české poezie lze připomenout například básně Miroslava Holuba, které také trpěly přemírou cizích slov. Chápu, že úkolem básníka je hledat nové, neotřelé výrazy, přesto se mi zdá, že jich je v této sbírce příliš, a navíc nekonvenují jednoduchému názvu Noc a déšť.

Knihy se rodí různými způsoby a zde je vhodné zmínit Olgu Stehlíkovou, která byla poprvé editorkou Janotovy sbírky, a myslím, že dobrou. Budete-li číst všech šest knih tohoto autora střední generace, zjistíte, že jde o tvorbu celkem jednolitou a konzistentní. Janotovy sbírky prostě mají ksicht. Udivuje mě tedy, že jeho poezie nemá většího ohlasu a není doposud ověnčena žádnou cenou.
 

Radek Fridrich