Mezi dvěma kulturami

Česká republika a Litva jsou od sebe poměrně daleko, nemají ani společnou hranici – odděluje je území Polska. Vztahy našich zemí a kultur jsou ale propleteny hluboko do historie, prokazatelně od pozdního středověku. Každý Litevec ví, že husité v roce 1421 nabídli českou korunu litevskému vladaři Vytautasovi; do Prahy sice neodjel, vyslal ale svého zástupce Zikmunda Korybutoviče, který po několik let spravoval zemi – i když spíš jen formálně. Vytautas husity podporoval i jinak (Jan Žižka bojoval na jeho straně v bitvě u Grunwaldu), dokonce prý několika desítkám husitských rodin poskytl v Litvě útočiště.

Mnohem později – téměř souběžně – se rozvíjelo české a litevské národní hnutí. Můžeme mezi nimi vidět nemalou podobnost. Už František Ladislav Čelakovský se zajímal o našeho básníka Kristijonase Donelaitise a o litevské písně, Julius Zeyer o mytologii. S představiteli českého kulturního života udržoval vztahy otec naší nezávislosti Jonas Basanavičius (oženil se s Pražankou Gabrielou Mohlovou) nebo Donatas Malinauskas, který absolvoval agronomii v Táboře a později se stal litevským velvyslancem v Praze. Mimochodem od Čechů jsme si vypůjčili i pravopis: ve snaze zdůraznit svou odlišnost od Poláků jsme místo polského cz, sz zavedli české č, š a používáme je dodnes…

„Český element“ je dokonce i v mé vlastní rodině. Příjmení Venclova totiž nezní úplně litevsky: zaslechl jsem názor, že možná pocházíme právě z rodu oněch husitů (později konvertovali ke katolictví), jež pozval Vytautas. Otec mi říkával – samozřejmě žertem, že naší rodině patří Václavské náměstí. Prahu navštívil jen jednou, shodou okolností právě v době politické krize na jaře 1948 (i když zřejmě ne přímo během převratu). „Matku měst“ si zamiloval a často a mnoho o ní vyprávěl.

Nakonec i moje jméno – Tomas – je s vaší zemí jaksi svázáno. Narodil jsem se 11. září 1937. Na výběr jména mělo vliv i to, že tři dny po mém narození zemřel Tomáš Masaryk, kterého mí rodiče, stejně jako většina Litevců v té době, obzvlášť uznávali.

Sám jsem do litevštiny přeložil Bílou nemoc a Matku od Karla Čapka – pravda, ne z originálu, ale z ruského překladu. Obě hry, pokud si vzpomínám, uvedl také litevský rozhlas. Čapek byl v předválečné Litvě dobře znám (kupříkladu R.U.R. nastudovalo v roce 1927 Kaunaské divadlo). Válka s Mloky byla litevsky otištěna v roce 1937. Tento román, překypující černým humorem a zároveň tak prorocký, měla v oblibě celá moje generace. Neméně populární byl Haškův Dobrý voják Švejk, jehož strategii jsme se pokoušeli praktikovat ve službě v sovětské armádě.

A potom už přišlo Pražské jaro. Jeho potlačení se pro nás stalo bolestnou zkušeností – i když bych neřekl, že zcela nečekanou. Můj blízký přítel Virgilijus Čepaitis si na začátku roku 1968 předplatil Literární listy, které, což je zvláštní, chodily z Prahy do Vilniusu poštou bez jakýchkoliv potíží; rychle se naučil česky a po večerech pro nás překládal nejzajímavější články. Jiná přítelkyně, Moskvanka Natalja Gorbaněvská, se účastnila demonstrace protestující proti sovětské invazi a za to ji na nějaký čas zavřeli do psychiatrické léčebny. Dedikoval jsem jí „Báseň o přátelích“. Litevská cenzura nepochopila, co písmena N. G. ve věnování znamenají, a báseň byla k mému velkému překvapení otištěna. Mnozí čtenáři se ukázali chytřejší než cenzoři – a smyslu veršů dobře porozuměli.

V roce 1977 jsem se stal politickým emigrantem. Byl jsem si jist, že už nikdy nespatřím nejen Litvu, ale ani východní Evropu. Po dvanácti letech však proběhla „sametová revoluce“ a 11. března 1990 vyhlásila Litva nezávislost – pravda, zpočátku jen symbolicky, nikoli fakticky. Spěchal jsem do vlasti, ale nedostal jsem vízum. Místo Litvy jsem se tedy rozhodl navštívit Prahu, kterou jsem nikdy předtím neviděl. Přijel jsem 7. června 1990, právě v době prvních svobodných voleb. Město bylo polepeno plakáty „Pravda vítězí“. Ujala se mě ambasáda již svobodného Polska, která tehdy, stejně jako v 17. a 18. století, hrála roli ambasády obou zemí, Polska i Litvy. Hned druhý den se tam objevila Alena Vlčková, silnější tmavovlasá žena nevelkého vzrůstu, ovšem v těch měsících nejdůležitější spojka mezi Litvou a Čechami.

Mluvila rusky, ale velmi dobře i litevsky – náš jazyk se naučila samostudiem, nejprve ve Vilniusu, kde žila v roce 1972. Seznámila se zde i s už zmíněným Virgilijusem Čepaitisem. Její překlady z litevštiny se objevovaly vždy jednou za dva, za tři roky. Alena, které Litevci říkali Elenutė, pozorně sledovala události v Litvě, účastnila se demonstrací a dalších akcí podporujících dosažení naší nezávislosti, byla zřejmě nejkompetentnější znalkyní litevských poměrů v Praze. Právě v roce 1990 se v jejím překladu objevily práce tehdejšího našeho nejlepšího prozaika Romualdase Granauskase Život pod javorem a Obětování býka. Následovala další důležitá kniha – Litevci u moře Laptěvů od Dalii Grinkevičiutėové. Jde o vyprávění dokumentárního charakteru o vyhnancích v době stalinismu, podle mě srovnatelné se Solženicynem nebo Šalamovem. Už kolem roku 1980 se tajnými cestami dostalo na Západ a já měl tenkrát příležitost přispět k jeho publikování v litevštině a angličtině. Nyní už je text Grinkevičiutėové dostupný jak v Litvě, tak i v České republice [zde ale pouze v úryvcích časopisecky – pozn. překl.].

Alena pohovořila o dvou projektech – o antologii litevské poezie a o mém vlastním výboru v češtině, které plánovala připravit s básníkem Jaroslavem Kabíčkem. Pokud si vzpomínám, překládala v té době vzpomínky dalšího vyhnance, známého politického činitele předválečné Litvy Valentinase Gustainise [česky nakonec nevyšly – pozn. překl.]. O odporu Litevců proti Stalinovu režimu publikovala množství článků v českých novinách a časopisech – o těchto věcech se zde do té doby vůbec nevědělo. Alena Litvu popularizovala dokonce i v křížovkách, které sama vymýšlela...

Protože jsem byl v Praze poprvé v životě, věnoval jsem samozřejmě mnoho času samotnému městu, jeho architektuře, muzeím – jak s Alenou, tak bez ní. Do svého deníku jsem si zapsal: „Jedinečné město, snad nejzajímavější z evropských metropolí – předčí i monotónní Paříž a ne vždy přívětivý Řím.“ Praha něčím připomínala Vilnius, i když ten je menší a skromnější (myslím, že to byla Susan Sontagová, kdo nazval Vilnius „baby Prague“). Pomalu na každém kroku vyvstávaly další a další souvislosti české a litevské historie: sv. Vojtěch, který se jako první pokoušel obrátit Balty na křesťanství, odpočívá v katedrále sv. Víta (i když někteří tvrdí, že jeho ostatky jsou stále v Polsku, v Hnězdně), nedaleko se nachází Vladislavský sál, jehož architektem byl Benedikt Rejt, který postavil rovněž známý kostel sv. Anny ve Vilniusu (a kromě toho i Sv. Barboru v Kutné Hoře). Alena mi ukázala předválečnou ambasádu Litvy – tmavorůžový dům kousek od vltavského jezu s prvotřídním výhledem na Hradčany. Byl jsem k smrti uchozený. Kromě jiného jsem viděl i místa spojená s dvěma mými oblíbenými spisovateli – Franzem Kafkou a Marinou Cvětajevovou. Žili v Praze ve stejné době, ale nesetkali se a pravděpodobně ani jeden druhého neznali. Navštívil jsem Petřín, kde se odehrává Cvětajevové „Poema hory“. Později jsem o této poemě napsal studii, v níž jsem svou petřínskou zkušenost zužitkoval.

11. června proběhla na ambasádě recepce s táborákem a českým pivem, které se účastnila Alena, několik pražských slavistů – členů „baltského kroužku“, také autorka životopisu Václava Havla Eda Kriseová (s tou jsem se potom setkal ve Švýcarsku) a významný polský kněz a disident, první kazatel Solidarity Józef Tischner. Za dva dny jsem musel odjet. Krátce nato jsem dostal dvě své básně, otištěné 19. června v týdeníku Tvar. Po čase se jich objevilo více. Zvlášť jsem měl radost, že v Souvislostech zveřejnili onu báseň o roce 1968, věnovanou Natalji Gorbaněvské.

Podruhé jsem Prahu navštívil už v klidnějším období, v roce 1995 se ženou Taniou. Tehdy jsme se 2. dubna opět setkali s Alenou – pokud si vzpomínám, u Tylova divadla. Strávili jsme společně dlouhý večer. Do deníku jsem si zapsal: „Počasí je takové, že se chce říct – Pražské jaro.“ Přípravy knihy mých básní už byly téměř u konce. Bohužel v roce 1996 zemřel Jaroslav Kabíček a také situace na knižním trhu se pro poezii nevyvíjela nejlépe.

S Alenou jsem se už víckrát nesetkal, přestože v létě 2005 jsme v Praze opět krátce pobyli. Vůbec jsem nevěděl, že se v roce 2006 v časopisu A2 objevilo dalších šest mých básní.

Ani v nových podmínkách nepřestávala být Alena prostřednicí mezi českou a litevskou kulturou. Ve sborníku Literatura ve světě každoročně uveřejňovala přehled nových litevských knih, v roce 2003 společně s Pavlem Štollem a Naděždou Slabihoudovou vydala Slovník pobaltských spisovatelů, v němž jí byla svěřena litevská část. Knihy přeložené z našeho jazyka občas dokonce vydávala vlastním nákladem. V roce 2008 se objevilo zvláštní číslo časopisu Plav věnované litevské literatuře. Alena byla jeho iniciátorkou a texty přeložila společně se studenty lituanistiky, z nichž někteří prošli jejími překladatelskými semináři.

S lítostí jsem se dozvěděl, že Alena Vlčková v roce 2011 zemřela. Docela nedávno mi napsala jedna z jejích žaček Věra Kociánová. V pozůstalosti zesnulé našla podklady pro výbor mých básní a rozhodla se ho vydat. Dnes, po obdržení už hotové knihy, mohu jen zopakovat slova Borise Pasternaka, která pronesl v roce 1936: „Как вдруг – издане из Праги.“ („Náhle – výtisk z Prahy.“)

Upřímně děkuji všem, kdo se na přípravě knihy podíleli.
 

Tomas Venclova
 

Z litevštiny přeložila Věra Kociánová