editorial Adama Borziče

Milí čtenáři,

po letní pauze je tu opět váš Tvar. Zjara jsme vyhlásili soutěž o nejlepší povídku na téma Chudoba. Soutěž zaštítilo i ministerstvo práce a sociálních věcí. K našemu překvapení nás postupně začaly povídky zaplavovat, až jich bylo bezmála sto. V příloze uvnitř čísla si můžete přečíst tři vítězné texty. Autorce povídky, která obdržela od porotců nejvíce bodů, Daně Venclové gratuluji. Její povídka „Hrnec“ je vypravěčsky velmi působivá – škoda snad jen, že se její děj se odehrává až v daleké Indii, což by mohlo nechtěně asociovat, že chudoba je záležitostí exotickou. Onen nemalý zájem však ukázal, že jde o nosné téma i u nás. Rezonance ovšem ještě nevypovídá nic o kvalitách české prózy. Kritickou analýzu soutěže z pera jednoho z porotců, Pavla Janouška, si proto můžete přečíst v dalším čísle.

Není to ale jen chudoba, která na sebe v poslední době celosvětově strhává pozornost. V rozhovoru čísla významná polská básnířka Justyna Bargielska vyslovuje děsivou vizi, že čekáme na další válku. Myšleno zřejmě „velkou“ válku. Celé léto jsme byli svědky, jak se na mnoha místech světa rozhořely válečné konflikty: na Ukrajině, v Iráku, v Sýrii, v pásmu Gaza/y, abychom vyjmenovali jen ty nejviditelnější. Jako by sto let od první světové války svět opět obcházel mrazivý duch katastrofy obřích rozměrů. Ne, nechci být zvěstovatelem apokalypsy, stále věřím, že se svět neponoří do války. Zní i nepatrné tóny naděje: v Gaze je opět – zatím – relativní klid, zdá se, že proruští separatisté a Kyjev chystají příměří, a invazi fanatického I/i?slámského státu možná zastaví koalice Kurdů, Američanů a Íránců. Nicméně i přes závan naděje na mnoha místech světa lidé stále umírají. Když na to myslím, zmocňuje se mě bezmoc. Co dělat? Stačí snaha ztělesňovat mír v našich drobných životech? Není to jen úlitba těch šťastnějších, kteří se narodili pár tisíc kilometrů od bojišť? Jistě, člověk musí žít i s vědomím, že utrpení není schopen vždy zabránit, zároveň ale věřím, že vědomí soubytí je pro duši nutností, nechce-li, řečeno se sv. Františkem, zemřít už za života onou „druhou smrtí“ – duchovní.

I proto vše zakončím svůj editorial modlitbou zmíněného světce: Pane, udělej ze mne nástroj svého míru: kde je nenávist, tam ať přináším lásku, kde je křivda, ať přináším odpuštění, kde je nesvár, ať přináším jednotu, kde je omyl, ať přináším pravdu, kde je pochybnost, ať přináším víru, kde je zoufalství, ať přináším naději, kde je temnota, ať přináším světlo, kde je smutek, ať přináším radost. Pane, učiň, ať nechci tolik být utěšován, jako spíše utěšovat, být chápán, jako spíše chápat, být milován, jako spíše milovat.
 

Adam Borzič