Ohnisko Milana Ohniska

Lampiony přání

Sotva jsem nastoupil do expressu směr Bakov nad Jizerou, spatřil jsem klasicky vousatého českého básníka, prozaika a dramatika v cyklooděvu… ano, správně, Michala Šandu! Hned jsme si začali tykat: jednak se spřízněné duše poznají jak známo po čuchu, jednak si tykáme už takřka dvacet let. Dlouho jsme se neviděli. Probrali jsme bystře, co se dalo, empaticky pomluvili kdekoho a heroicky naplánovali kdeco, včetně vlastního skonu. Nakonec jsme si, věčně mladí zarokpadesátníci, čacky stiskli tlapy a já vystoupil, zanechav druha jeho dálavám… Přede mnou byla veselka v jedné z nejmalebnějších vísek české kotliny. Už její deminutivní název – Vesnička – mnohé napovídá. Kapela, kouzelník, koláče, pivo a ohňová šou. Nádhera. A vrchol: půlnoční pouštění vodních lampionů po hladině rybníka, který jako by i s vrbami přišel na svět z Ladova obrázku. Vpisovali jsme na stěny lampionů přání, každý to své největší a nejtajnější. Pak z úst pospolitě klečících mužů a žen zafoukal větříček – a něžně svítící flotila se nejistě vydala do tmy, provázena kejhavým nokturnem zdivených kachen. Radost a veselí, co ve mně od rána byly, se náhle překlopily jak pramice nezkušeného vodáka. Vida všechny ty kodrcavě ligotavé touhy, pocítil jsem s nečekaně bolestným bodnutím celou tu iluzi. („Prach v hrsti smutku,“ jak kdysi v jedné básni napsal Michal Šanda.)
 

Milan Ohnisko