editorial Adama Borziče

Milí čtenáři,

v šestnáctém čísle Tvaru naleznete rozhovor s filosofem Michaelem Hauserem, který se týká mimo jiné vztahu křesťanství a ateistického humanismu, respektive marxismu. Dialog mezi nimi byl živým tématem v šedesátých letech minulého století na obou stranách tehdejšího rozděleného světa – a díky některým otevřeným marxistům (z nichž drtivá většina po invazi v roce 1968 přešla do opozice vůči normalizačnímu režimu), jakými byli Kosík, Machovec nebo Kalivoda, se zvláště rozvinul u nás. Hauserovy pro někoho překvapivé průměty tak mají na co navazovat. Ostatně, že téma je aktuální, ukázala i nedávná schůzka papeže Františka a řeckého politika Alexise Tsiprase, šéfa radikálně levicové strany Syriza, při níž zaznělo z úst nástupce apoštola Petra ocenění vize tohoto uskupení v kontextu „krize hodnot“. Papež označil radikálně humanistický program řecké levice za „hudbu naděje“. Hlubokým aspektem setkání křesťanství a radikálního humanismu je snaha nově uchopit pojem Boha, který je podle Hausera nezastupitelným a současně spojuje i přesahuje jak dějiny, tak poezii. Snad mohu za některé věřící dodat, že pojem Boha nemusí znamenat antropomorfního „Pána dějin“, který řídí svět ze zákulisí a jemuž musí teologové, řečeno s Kierkegaardem, dělat stále advokáty. Spíše je v perspektivě živé víry šifrou nezměrného tajemství života – Životem samým, který člověka k poezii i dějinné aktivitě probouzí a inspiruje.

Dále bych vás v tomto čísle rád upozornil na pozoruhodnou básnickou skladbu „Ukolébavky pro moji generaci“, jejímž autorem je významný rumunský básník Cosmin Perţa, v pěkném překladu Jiřího Našince. Perţa se v pateru „ukolébavek“ konfrontuje se situací básníka ve světě, v němž lze každý den číst „nějakou zprávu o Apokalypse“. Jak v dnešním světě mluvit? Jak básnit? V jedné z ukolébavek říká: „Ďábel. Už tohle slovo nevyřknu. / Říkáme: polostín. V polostínu neexistuje dobro a zlo, / v polostínu všichni obýváme virtuální svět. // V polostínu hrajeme šťastni counter-strike. / Zabíjíme lidi v polostínu a nestačí nám to. // V polostínu nic není reálné, v polostínu / nůž nemůže kuchat, krev je jen pixel.“ Přiznávám, že mě ten svět virtuálního polostínu děsí tak jako Cosmina Perţu. Je mi například velmi smutno z některých literárních debat, které se odehrávají na sociálních sítích. Nemůžu se ubránit pocitu, že hradba obrazovky vede mnohé k zapomnění, že na druhé straně sítě jsou lidé z masa a kostí, a nikoli pixely.

Přeji vám inspirativní četbu
 

Adam Borzič