editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

příroda nás „obklopuje a obepíná […] žijeme v jejím nitru, ale jsme jí cizí,“ čteme na čtvrté straně v nádherném eseji, který bývá tradičně připisován J. W. Goethovi, ačkoliv jeho autorství je některými současnými badateli přisuzováno jiným původcům. Ať již jej napsal kdokoli, vyzařuje goethovského ducha pochopení přírody jakožto živoucí a dynamické skutečnosti. I proto text otiskujeme pod velikánovým jménem, přidávajíce dvě básně (jejichž autorství je nesporně Goethovo), které vyjevují onu vzrušující kombinaci básníka a přírodozpytce. Zvolili jsme Goetha za pomyslného patrona čísla, které z různých perspektiv obhlíží tajemství přírody zrcadlící se i v literatuře a umění. V tomto čísle Tvaru tak narazíte na houby v básních, na plánky vesmíru, opeřence v operách, fantaskní zvířenu či Patrika Linharta evokujícího Dylana Thomase. Svatava Antošová představuje knihu pozoruhodného německého filosofa přírody Jochena Kirchhoffa, jehož nekonformní kosmologie kráčí ve stopách Goetha, Novalise nebo Giordana Bruna. Vřele četbu tohoto popírače černých děr v chladném nekonečnu doporučuji, i kdyby jen pro krásu jeho myšlenek. Záhady vícedimenzionálního vidění osvětluje básník a fyzik Pavel Ctibor ve své studii, z níž mi, ne náhodou, přechází zrak. S Igorem Malijevským zase cestujeme na Měsíc.

Během přípravy tohoto čísla nás ovšem příroda či osud zaskočily trojitou smrtí. V rychlém sledu zemřeli básník a polonista Václav Burian, prozaik Rudolf Čechura a básník a performer Milan Kozelka. Smrt posledně jmenovaného se mě dotkla nejhlouběji, snad proto, že jsem Milana osobně znal, a jakkoli jsme se osobně setkali jen několikrát, byla mezi námi vzájemná sympatie a úcta. Je něžnou ironií osudu, že nekrolog z pera jeho dobrého přítele, básníka Jana Těsnohlídka ml., se objevuje právě v čísle věnovaném přírodě: Milan byl velký živočich, sršící, srdnatý, srdečný – někdy hulvát, jindy mudrc. Rozhněvaný muž, který svůj hluboký vztek tavil do černohumorných třaskavin, do ironických šlehanců a plivanců namířených ne tak zcela lidskému světu přímo do ksichtu. Své kozelce metal proti všem odcizujícím společenským systémům, věren radikální humanitě, byť hájené razantními a někdy snad i trochu pošetilými cestami. Měl jsem na Milanovi rád jeho skrytou plachost a něhu. Ostatně řeč jeho básní, čteme-li je pečlivě, bývá při všem tom křiklounství jemná a přesná.

Doufám, Milane, že tam, kde jsi teď – a věřím, že je to ve Světle života –, piješ pivo a posíláš nás do vesmírné řitě…

Adam Borzič