editorial Adama Borziče

Milí čtenáři Tvaru,

píši tento editorial v den Dušiček, na svátek všech zemřelých. Vstupujeme do nejtemnější části roku, a jakkoli je k nám letos podzim mimořádně vlídný, světlo se krátí a tma sestupuje stále rychleji. S koncem roku se všelicos uzavírá, dokončuje, vrcholí…

V rozhovoru čísla se tentokráte můžete setkat s básnířkou a kritičkou Olgou Stehlíkovou, která letos spolu s arbitrem Petrem Hruškou připravovala antologii Nejlepších českých básní. Rozhovor reflektuje nejen práci na tomto výboru, ale i celkovou krajinu českého básnictví. Stehlíková zabrousí mimo jiné i k psaní o literatuře: „My totiž nevíme, co si máme myslet. Říkat nevím jsme se učili tak dlouho, až neumíme říct nic jiného. […] Ano, rozmlženost, nijakost, neurčitost, beznázorovost nejsou jen záležitostí publicistiky, ale i literatury samotné…“ A dodává: „Ostatně není to jen věc literatury, nedostatek odhodlanosti bude jev celospolečenský.“ Souhlasím s Olgou: chybí nám kritéria, chybí nám odhodlání, chybí nám jasnost, a proto i složitost v naší době bývá jen manýrou často maskující veskrze složité nic. Až příliš dlouho se kultura a společnost utápí v neplodné změti postojů a idejí, kterým chybí elementární smysl. Jistě – byla to kdysi oprávněná reakce na zlověstné aspekty velkých vyprávění moderny, ale dnes víc než kdy jindy vidíme, že šlo o reakci jednostrannou, nezdravou, plochou. Takže musíme hledat dál. Právě o svátku mrtvých si uvědomuji, že je důležité vrátit se k základním tématům a otázkám existence, jen tak bude hierarchie smyslu obnovena. Svátky mrtvých letos prožívám hlubinně šťastný: může za to onen prastarý protiklad smrti – láska, která vtrhla do mého života, převrátila jej naruby a dala mu nový smysl. Láska, život, smrt, krása, spravedlnost, pravda, dobro, zlo – bojíme se těch velkých slov. Máme hrůzu z rétoriky, sentimentu, patosu, kýče – a přece naše ironií a odstupem vytrénované mysli úpí v suchém bezvětří, v pustém prázdnu. Ať v literatuře nebo společnosti, musíme se opět učit pojmenovávat věci základní, musíme riskovat možnost ztrapnění, zesměšnění. Ostatně to je důvod, aspoň myslím, proč sklízí tak velké sympatie papež František. Oproti řadě kritiků současné společnosti je jeho řeč přímá a jasná, míří k radikálním tématům důstojnosti člověka na Zemi, k solidaritě a humanitě.

Z dalších textů vás chci upozornit na vpravdě dušičkový korpus Viktora Pípala Ať žijí duchové o hřbitově v Liboci-Vokovicích: o umělcích zde pohřbených a místním sepulkrálním umění.

Přeji inspirativní četbu!

Adam Borzič