Alara-han (z pohádek o Alibi Babovi)

9. 7. 2014

Zatímco dole v Kemeru dozrávají pomeranče, na svazích vrcholových partií Tahtali dag (na jehož vrcholku jsem stanul před sedmnácti lety, to ale byl srpen a ne březen jako letos) je ještě spousta sněhu. Jdu přes Aslanbuçak na Gedelme a ještě výš až na místo, kde silnička vede po hřebeni mezi masivem se suchými skalnatými srázy, za nimiž je moře (Olü deniz) a údolím, na jehož druhé straně strmí dlouhý zasněžený hřeben pohoří Bey daglari. V Gedelme se stavuju na pivo na zahrádce krámku, stoly jsou stlučené z vyřazených dveří, zářezy pro panty mě tlačí do předloktí. Na zahrádce je udírna snýtovaná ze starých barelů. Na Turecku se mi líbí ten ještě stále zatím nepřekonaný nedostatek smyslu pro styl – na vyleštěné motorce Harley jede chlápek v kostkovaném saku a manšestrákách. Mává na mě, a není to mašíbl, co někde cestou ztratil svou snahu o stylovost a nahradil ji zoufalou potřebou vlastní stylotvornosti, jak by muselo platit ve střední Evropě. Mává na mě i traktorista, výprava školních dětí v gazících, i frajírkové se zrcadlovými brýlemi z otevřených oken ojeté Dacie.

V Incekumu jsem poprvé vyzkoušel sprchový vanokout. Je to sprchový kout o délce vany, kam je možné si lehnout. Hloubku má asi pět centimetrů, čili defakto menší, než obvykle kouty mívají. Ale když si do něj lehnete – a zacpete odtok patou, což by se při troše vstřícnosti ze strany výrobce či provozovatele dalo vyřešit prachsprostým špuntem, můžete si napustit „vanu“ hlubokou pět centimetrů. Má to tu význačnou vlastnost, že v tak mělké lázni se neutopí ani velmi opilý člověk. Což stvrzuji v den svých narozenin po šesti deckách z litru vína Biricik.

Když stojíš nad miliónovým městem a muezzini postupně začnou vyvolávat svou přednatočenou průpovídku, z těch záznějů a přeslechů se utvoří vír. Samotné elektrony, oddělené od jader, nikdy dřív nepřebíhaly z místa na místo v takovém množství jako v drátech. Před začátkem používání elektřiny docházelo jen k vyrovnávání potenciálů v přírodě. A muezzini si namáhali hlasivky. Vývoz dřeva, bavlny, nábytkářský a textilní průmysl. „Hotovo“ – cinkla mikrovlnka, kde je ten čas, kdy vlny šplouchaly. Vpravo postmoderní budova mešity s pseudotradicionalistickým minaretem. Mleté rybí maso. Takové propadne sítěmi a bude vráceno moři. Ve skalách lomy jako pouhá lehká biopsie tkáně. – Tužka rozdávaná v letadle k vyplnění anketního lístku musí být krátká a tupá. Tak krátká a tupá, že po vypsání rubrik ankety ti z ní nezbyde vlastně nic. Hlavně žádný kudlovitý nástroj k unesení letadla. Je to nečekané, jak psací náčiní nabývá na významu v jiných souvislostech. Literatura by měla být hrdá i na tuhle možnost teroru. Která zůstane samozřejmě nerealizována, hydroplán dosedá přesnou ryskou vodoznaku, plovákem rejdí leda splachovadlo. Letíme si přece slunit játra, slezinu a slinivku, natřít na bránici opalovací krém. Jenom nech ty ptáky bez křídel, ať se proběhnou, jinde těžko brát onu „všepřemáhající“ naivitu. Buď v plusu, pozdravuj kartářku, co ti pomohla v rozhodování, zda přijmout či odmítnout místo šéfa katedry Statistiky a teorie pravděpodobnosti. Lepší jeden neholenej al-káidista nežli zástup pí-ár-kovejch latentních metrosexuálů, kulturtrégrů, co maj ten metrosex posunutej na hrot propisky, jako má Airbus posunutý brejle na špičku nosu.

Ty, největší, sultáne sultánů, svrchovaný nad hrdly celých národů, rozdavači víry, synu Keyhusreva bin Arslana a protektore velikých Emírů. Saládine Keykubate, dobyl jsi pro nás Saharu i Nizozemí, tvá noha vítězně stanula v Konakry i v Gaborone, na krku hrdinském ti visí šňůra perel z břicha hmoty, volných elektronů z vodních elektráren a ještě mrštnějších volňásků hnědouhelných. Opaluješ se v srdci, nosíš sandály obuté i na jazyku. Tvé uvažování o lidech a jejich potřebách není dost většinové, ale na druhou stranu ti chybí přirozená autorita, abys prosadil menšinová rozhodnutí. Jsi bažant vycpaný tabákovým listím, natřený henou, zprohýbaný krutým uštěpačným smíchem. Jako domakarát nejsi k ničemu, prohlásil by Yasar Kemal. Viď, že ses poznal, Erdoģane. Viď, že je to tak, Orbáne.

A pak to máš číst v Maďarsku, na jaře roku2014, auž na tebe jdou – v jaké že souvislosti sis vzal do úst jméno jejich premiéra, jejich drahého oblíbence. – Ale vždyť já jsem mluvil o Erdoģanovi, to je přece turecký prezident, známý autoritář a mocipán, takový minisultánek. Víte to turecké ģ se vlastně nevyslovuje, takže to zní „Erdoane“, no a to „Erd“ na začátku se docela dost podobá tomu „Orb“ na začátku. Když vyslovujete O, tak jenom malinko necháte jazyk v puse víc dole, než při tom E. To R je přece R. Když vyslovujete B, je to, jako byste chtěli vyfouknout bublinu, přičemž u D je víc potřeba drcnout jazykem o zuby, trochu jako datel když tluče do stromu. Datel ať tu bublinu proklovne, prostě u nás v češtině ten rozdíl mezi tím ERD a tím ORB není tak zřetelný! A já tady celou dobu povídám něco o tom tureckém prezidentovi, o tom maloasijském papalášovi, co nemá rád opozici, každýho by nejradši držel v domácím vězení s hlavou přidrátovanou k televizi. K veřejnoprávní televizi. Jak se tohle řekne turecky? Jak se řekne „veřejnoprávní“ v nějaké zemi, kde veřejnost nemá dohromady žádná práva, ani tolik práv, co u nás v Unii přísluší i pejskům, domácím mazlíčkům.

V Budapešti mají jejich páni a paničky jeden častej zvyk – házet jim do daleka míček pro aport. Rozmáchnou se rukou anebo, mnohem typičtěji, takovou tou plastovou naběračkou jak na polívku, a pic ho do dálky. Miláček už se rozbíhá, pěnu u huby. Kdyby hodili prostě klacek, ten aspoň zůstane ležet, kam dopadne. Ale gumový míček pěkně skáče a odkuluje se pořád dál a dál v tom původním směru. - A tohle děláš, Orbáne... nebo jsem se už zase přeřekl v tom podezřele znějícím příjmení?... s národnostníma menšinama vlastního národa v cizích státech. Hodíš jim do daleka míček nějaké návnady, pěkně jen ať se pak sám dál kutálí setrvačností roznícených emocí pořád tím samým směrem, a oni ať ho se zpěněnou krví pěkně aportujou, ale ať se nepřijdou lísat k nohám pánovým s hubou prázdnou, to se neodpouští. Správně vyplněné hlasovací lístky, kde to jde, a kde ne, tak aspoň psovská věrnost, to jsou ty míčky ládované do těch naběraček. Národní sport, něco jako, že je to tak, Putine, „národní házená“.


Pavel Ctibor
 

Text vznikl za finanční podpory Mezinárodního Visegrádského Fondu 

Visegrad Fund

 

Vybrané články z této rubriky:

Aktuálně

Le web est mort, vive le web!

od konce září máme nové internetové stránky. Najdete je na nezměněné adrese www.itvar.cz. Plus twitterový profil a podobné vymoženosti, ach jo...

Léto!

Milí čtenáři, přejeme vám krásné a poklidné prázdniny a v měsíci září se těšíme opět nashledanou. Čtrnácté číslo vyjde ve čtvrtek 10. září.

Anna Barkovová: ***

v překladu Radky Rubilinové

otevřený dopis Tomáše Čady premiérovi vlády ČR Bohuslavu Sobotkovi

k Tomášovu stanovisku se připojuje i náš časopis

Poslední předprázdninové číslo Tvaru vyjde ve čtvrtek 25. června

Milí čtenáři, třináctka je baže šťastné číslo! „Přepis přítomnosti“ obnažil si nejen paže a duní vesmírem & pod peřinou funí: Spisovatelé se sjeli lajnou slov!!! Je literatura páže, nebo král?!? A co káže?!? Černé na bílém?!? Dražé projevů?!? Tu chválou, tu kvílem?!? — A do toho Točité věty a Život za životem… Item ibidem složité světy & chorobné květy básníkova psaní… Že na vás jde spaní? To nevadí. V Zuckerbergově arestu vám Frau Cukrblik ráda poradí: „Dejte si na fejs selfie s Husem Janem!“ Žít je tak krásné, dokud nevyvanem…

Pište pro Včelku

Rádi píšete dětské příběhy? Nebo je máte už v šuplíku? Jste začínající autor nebo autorka? Server Včelka.cz spotřebuje spoustu textů...
 
Registrace
 

Nejčastěji vycházející literární časopis v českých zemích
Letos již 30. ročník

Tvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1
tel.: 234 612 398, 234 612 399
redakce@itvar.cz
Webdesign a webhosting Saturn-Toya s.r.o.
Hledaný výraz