Mladí polští umělci na misiích v Praze

Umělci Ewa Axelradová, Ada Karczmarczyková, Bartosz Kokosiński, Mateus Okonski, Jakub Woynarowski
Kurátoři Piotr Sikora, Piotr Zdybal
5. 2. – 16. 3. Galerie Meetfactory, Praha
 

Když člověk vstoupí do galerie Meetfactory, připadá si částečně jako v chrámu a zároveň jako na matějské. Pestrobarevný videooltář láká diváky na zmutované disko smíchané s varhany, které se neustále opakuje ve smyčkách jako na kolotoči. Dámy a pánové, přistupte blíže! Copak si asi, panáčku, vytočíš na kole štěstí?

Název výstavy je jasná provokace: Český papež. Nesmysl. Lapsus. Proč hledat papeže v zemi ateistů? Neubráním se úvahám, kdo by připadal v úvahu. Jako hlavní dva kandidáti mi vycházejí Karel Schwarzenberg versus Dominik Duka. V Čechách víru v charakter a vyšší síly vystřídal kult morálního kýče a simulakrum kryjící krádeže. Místo známek duchovního vytržení se v tváři usídlil spíše nepřítomný výraz – tzv. měsíček na hnoji.

Tématu víry, pobožnosti a spiritualismu se ve svých dílech zhostili mladí polští umělci Ewa Axelradová, Ada Karczmarczyková, Bartosz Kokosiński, Mateus Okoński a Jakub Woynarowski. O co jde pětici umělců, se dočteme v tiskové zprávě:

„Ó národe český, zde na tvůj husitsko-ateistický trůn usedá patriarcha nejvyšší, kterého ti zvolili bratři Slované!“

Polská umělkyně Ada Karczmarczyková se nesnaží o nadhled, ale hovoří o své víře s jurodivým zanícením. Galerijní prostory proměňuje v chrámy a videa v oltáře. Její víra je tak vášnivá a upřímná jako víra světice. S Ježíšem má evidentně intimní vztah, chodí spolu na technopárty a berou halucinogenní drogy. Při diskusi na téma náboženství v galerii TranzitDisplay prý místo argumentace vyskočila na stůl a začala extaticky zpívat, čímž si získala můj obdiv, neb v otázkách víry osobní prožitek jednoznačně vítězí nad sebelepší argumentací. Přímý projev tohoto druhu může pro nezúčastněné působit nedůstojně až trapně, podobně jako jakýkoliv projev silných emocí. Zjevení je podobno orgasmu či záchvatu, rozum se v tom nemusí vůbec orientovat. Karczmarczyková se nebojí, co si o ní kdo pomyslí, klidně riskuje trapnost. Hledá umělecký výraz pro vlastní náboženské zanícení tak, aby byl živý, současný, srozumitelný a nedokonalý – přesně tak, jako je nedokonalý každý moment života, tramvaj, která jede pozdě, poničená bižuterie či nepravidelně blikající dekorace ze sámošky od Vietnamců.

Videooltář nese název Ikonostas. Je tvořen množstvím maleb tematizujících křesťanského Boha dnes formy, kterými ho můžeme objevovat. Uplakaná Panna Maria má ve tváři otištěnou růž polibku; Ježíš vykukuje z kříže s vědoucím úsměvem a spirálovitě se vinoucíma obrovskýma očima s divoce rozšířenými zorničkami. Hlavní oltářní triptych je tvořen videomalbami. V prostřední hlavní části oltáře sledujeme záznam mše svaté, zatímco boční ramena triptychu tvoří záznamy několika zábavních televizních show. Videozáznamy jsou zalomené skrze zrcadlo, takže vznikají středově a osově souměrné pohyblivé abstraktní mandaly. Figury křesťanských potentátů splynuly v jeden mutantní celek. Multikněžský obrazec přibarvila umělkyně do duhova. Z kalichu při proměňování vyrůstá v duhovém epicentru symbol víry a lásky: srdce a kříž. Celek působí jako fraktálová halucinace. Takhle nějak asi Krista vnímal Timothy Leary na konci šedesátých let. V bočních světélkujících fraktalizovaných halucinacích občas rozpoznáme útržek tanečního klipu či buddhistické skupinové meditace. Videa jedou v krátké smyčce, zvukově doprovázena mixem diskotékové hudby a varhanního koncertu, neustálému kakofonnímu opakování chybí už jen rázný technobeat. – Po chvíli poslechu skutečně zjistíme, že spodní basovou vrstvu diskomše tvoří buddhistická mantra om mani padme hum, která se mísí s křesťanským amen.

Celek je vzrušující jako pouťová atrakce. Divák si připadá jako malé dítě, které chce donekonečna jezdit na kolotoči. Karczmarczyková nabízí přímou zážitkovou cestu k Bohu. Výsledkem je trochu naivní a dost ukřičený, ač velmi působivý automat na zjevení.

 „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3)

Když projdeme skrze videooltář, ocitneme se v temné sakristii, která ostře kontrastuje s veselostí oltáře. Uvnitř leží na zádech domácí prase v životní velikosti v bílém mramoru. Socha působí velmi pochmurně: Zvířeti chybí výraz ve tváři, působí jako bezmocná statická oběť. Důstojnost mu dodává velký bílý mramorový masiv, ze kterého je vyrobeno. Jako by bylo stigmatizováno posvátností: Já jsem ten pravý bůh, zde nehybně čekám, až budu obětován a řádně sežrán. Takto mluví vepřový stín židovsko-křestanské kultury? Plastika Mateusze Okońského se jmenuje Očista.

Mateusz Okoński a Jakub Woynarovski nám dále přinášejí proroctví v podobě působivé černobílé tříkanálové videoinstalace s názvem Český papež. Proroctví je předneseno s plnou vážností, dávným jazykem litanií přehnaným až do ironie. Proroctví je zpíváno mladým chlapcem v neznámé budově půdorysu amfiteátru. Hoch leží na operačním stole zpola zakryt bílou drapérií. Je patrná jeho spanilost, čistota a nadpozemská krása vyjadřující duchovní jas. Raněný cherub. Prorok sledovaný několika svědky z okolních ochozů. Hned vedle proroka uklízeč horlivě drhne podlahu mopem, natolik zaujatý svou prací, že zjevení vůbec nevnímá.

„Už se blíží ten, jehož ruka vládne světovým silám, jehož slovo otáčí proud krve v našich žilách. (…) Čistí rány světa od kazů korupce, od červů jakbysmet. Navrací zdraví, vlévá lásku do srdce, vykupuje svět. Nebe nad ním otevírá své brány dokořán. (…) Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn, neboť tento vchod byl určen jen pro Tebe.“ (ukázka proroctví)

Předpokládám, že pravý smysl onoho proroctví pochopí ten, jemuž byla věnována poslední věta. Jeho srdce se následně zapálí potřebou projít oním vchodem do nebe a stát se slovanským papežem. Česká obdoba takového hrdinského zápalu je protestní sebeupálení Jana Palacha. Palach se stal národním světcem, místním obětovaným Bohem.

„Beránku boží, ty, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi…“

V proroctví Okońského a Woynarovského je velmi patrné sepětí mladých polských umělců s katolickou církví jako institucí, evidentně si duchovno bez církve nedovedou představit, a proto nám nabízejí slovanský papežský stolec nikoliv Mesiáše samotného, jako to udělali např. Plastic People of the Universe: „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví Bůh sám…“

Diagram, který Jakub Woynarovský načrtl na stěnu galerie, je pomůckou k rozřešení záhady proroctví. Rovněž slouží jako významová mapka k orientaci v pomyslném chrámu, v nějž se proměnil prostor galerie Meetfactory. Jde o rafinovaný pokus o uspořádání idejí. Autor vytváří vizuálně-verbální grafy, juxtapozice pojmů a obrazových zkratek. Snaží se najít božský aspekt ve vystavených dílech, podobný mechanické účinnosti karburátorů z Čapkovy Továrny na absolutno. Mechanizovaný Bůh je snad ještě absurdnější než český papež. Oscilace mezi upřímností, ironií a absurditou vzniká potřebou vysvětlit nevysvětlitelné. Oh, jak je těžké racionalizovat tak nepolapitelnou entitu jako Bůh…

„Já jsem to světlo, které je nade všemi. Já jsem vším. Vše ze mne vyšlo, vše se ke mně navrací. Rozštípněte dřevo, já jsem tam. Zvedněte kámen a také tam mne naleznete.“ (Tomášovo evangelium)

V místnosti určené fetišům a ostatkům nalezneme fotografii zvětšeného rozbitého zlatého zubu od Ewy Axelradové. Celková kompozice fotografie i s nasvícením působí velmi esteticky až abstraktně. Precizní dílo nese název Je to bezpečné. Umělkyně ve své tvorbě na rozdíl od svých spoluvystavovatelů vůbec nic neriskuje.

Bartosz Kokosiński se staví kriticky k institucionalizaci náboženství a nabízí divákovi Obraz požírající náboženský motiv. Jde o průvod relikvií a devocionálií uzavřený v rámu. Plátno hladově toužící po skutečném sacru přežvýkává suché kříže, růžence a štoly.

Nejvíce z celé výstavy na mne zapůsobil malý televizní oltářík Ady Karczmarczykové. Objekt je celý vyveden ve zlaté, fetišisticky obalen bižuterií, blýskavými glitry a zlatavými lesklými látkami. V čele oltáříku trůní zlaté lodičky na vysokých podpatcích a flakonek parfému Chanel N5.

Video uvnitř oltáře nese název Litanie. Umělčiny ruce posouvají korálek po korálku náhrdelník místo růžence, zatímco ústa šeptají modlitbu začínající slovy: „Miluji miluji miluji, miluji utrácení za šperky, miluji chodit do kina a na párty, miluji tanec, miluji být dlouho v baru a vracet se pozdě v noci domů, miluji lakování nehtů, miluji, když mi někdo kreslí po ruce, ničeho nelituji…“ Modlitba je zakončena výkřikem: „Nasrat na všechno! Fuck it all!“ Ada Karczmarczyková bravurně zachytila skutečný vztah k Bohu skrytý ve vášni pro každodenní drobnosti i sestru nenávist a touhu po zničení číhající vždy na okraji silné osobní lásky. Skrze přehodnocování původních křesťanských idejí hledá skutečné vnitřní kvality víry. Dílo Karczmarczykové jako jediné z výstavy podle mého názoru skutečně hovoří o reálné zkušenosti s Bohem, která nepotřebuje žádné důkazy, racionalizace ani církevní instituce.

Kéžby nám mladí polští umělci místo pomyslného slovanského papeže poslali skutečného papeže Františka, aby léčil neduhy naší země! Jistě by úspěšně zatočil s korupcí a restitucemi a mnoho nešťastníků by znovu obrátil na víru ve spravedlnost, vítězství dobra a smysl života! Tento vzácný nesmlouvavý prostředník Boha na Zemi je jedinou nadějí mnoha levicových i pravicových věřících i ateistů v ideovém chaosu na sklonku civilizace.

Darina Alster